NPD documents search: Boh. adm., 8 (1926), sv. 2

Č. 5049.

Honební právo (Čechy): * O příslušnosti pozemků k společenstevní honitbě rozhoduje nikoli knihovní vlastnictví, nýbrž držení ve smyslu §u 309 o. z. o.
(Nález ze dne 26. října 1925 č. 18133/24.)
Prejudikatura: Boh. 4614 adm.
Věc: Obecní úřad a honební výbor v T. proti zemskému správnímu výboru v Praze o honební právo.
Výrok: Nař. rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost.
Důvody: Podáním z 21. ledna 1924 podala obec T. osk-i návrh, aby soubor pozemků usedlíků t-ckých uznán byl za samostatnou společenstevní honitbu, poněvadž následkem parcelace l-ského panského dvora a přídělu pozemků z něho usedlíkům t-ckým soubor jejich pozemků dosáhl zákonné výměry.
Osk usnesením z 10. února 1924 vzhledem k tomu, že společenstevní honitba dosáhla zákonem předepsané výměry a zbytkový statek pro samostatnou honitbu potřebné výměry pozbyl, prohlásila, že nastupuje za dřívější samostatnou honitbu honitba společenstevní, a nařídila obecnímu úřadu provésti volbu honebního výboru. K rekursu správy velkostatku v R., v němž namítáno, že sice dvůr T. byl stpú-u 5. prosince 1923 již předán, honební právo že však zaniká teprve knihovním provedením, jež dosud nenastalo, zrušil zsv nař. rozhodnutím usnesení osk, poněvadž honební právo podle § 1 hon. zák. vyplývá z práva vlastnického k pozemkům, podle §§ 431 a 441 o. z. o. nabývá se pak vlastnictví i držby nemovitosti zápisem do knihy pozemkové, ježto pak sporné pozemky nebyly dosud novým nabyvatelům v osadě T. knihovně připsány a tito nejsou tedy jich vlastníky, nemohou ony pozemky tvořiti součást společenstevní honitby osady T.
O stížnosti podané do tohoto rozhodnutí nss uvážil:
Nss dovodil již ve svém nálezu Boh. 4614 adm., že český honební zákon ani při vlastní ani při společenstevní honitbě nevyžaduje, aby pro držitele pozemků tvořících honební území, bylo v knihách zapsáno právo vlastnické, nýbrž spokojuje se pouhou držbou, a to držbou ve smyslu § 309 o. z. o., t. j. faktickou mocí těch kterých osob nad pozemky tvořícími honební území s vůlí, míti je za vlastní.
Soud trvá na tomto názoru i dnes a k vývodům odvodního spisu zúčastněné strany podotýká: Odvodní spis uznává sice, že je rozhodnou držba, namítá však, že o. z. o. zná u nemovitostí pouze držbu knihovní, které se nabývá toliko vkladem do knihy pozemkové. Tímto názorem přichází však v rozpor jak s předpisy o. z. o., které nesporně uznávají fysickou držbu ve smyslu § 309 o. z. o. také ohledně nemovitostí (sr. §§ 312, 1468, 1470, 1498) a nejpodstatnější právní účinky držby, t. j. ochranu její proti svémocnému rušení a odnětí držby (§§ 339, 345—347) právě jen s touto fysickou držbou spojují, tak i s převážným názorem theorie, dle něhož t. zv. knihovní držení o. z. o. není vůbec držbou, nýbrž značí toliko faktický stav, že určité právo je někomu zapsáno v knihách (viz Randa: Besitz vyd. IV. str. 126 sq., Krainz: System I. 459 sq., Stubenrauch Komm. I 423 sq., Mayr: Lehrbuch. I. 329 a j.).
Že pak §§ 2, 4 a 5 česk. zák. hon. nemají na mysli t. zv. knihovního držitele, nýbrž držitele fysického ve smyslu § 309 o. z. o., je patrno z toho, že předpokládají možnost výkonu myslivosti a tedy zřejmě fysickou moc dotyčného držitele nad těmi kterými pozemky.
Odvodní spis zúčastněné strany poukazuje dále také ještě se zřením na předpis § 29 náhradového zákona ve znění zák. z 13. července 1922 č. 220 Sb. na to, že prý o honebním právu nelze říci, že je přímo spojeno s držbou nemovitostí, kdyžtě nikoli držba samotná, nýbrž teprve určitá výměra a určité vlastnosti pozemků soustředěných v držbě jedné osoby podmiňují vznik a výkon práva honebního. Než momenty právě uvedené jsou rozhodné jenom pro otázku, je-li přípustný samostatný výkon práva honebního (srv. znění § 2: »Právo myslivosti samostatně vykonávati přísluší toliko...«), nikoli vsak pro otázku, kdo je subjektem honebního práva.

Citace:

č. 5049. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 7/2, s. 384-385.