NPD documents search: Váž. tr., 9 (1927)

Čís. 2681.

Ochrana republiky (zákon ze dne 19. března 1923, čís. 50 sb. z. a n.).
Jde o »opětování projevu při různých příležitostech« (§ 11 čís. 2 zákona), staly-li se projevy místně nebo časově takovým způsobem, že je nelze pokládati za jednotný protiprávní útok.
Jde-li o hrubě zneuctívající projev, vyžadující se v subjektivním směru úmysl pachatelův, ublížiti presidentově cti, jakož i vědomí, že projev je zneuctívající.
Spadá sem po případě i opakování urážlivého projevu jiným učiněného.

(Rozh. ze dne 1. března 1927, Zm II 49/27.) Nejvyšší soud jako soud zrušovací vyhověl v neveřejném zasedání zmateční stížnosti obžalovaného do rozsudku krajského jakožto nalézacího soudu v Olomouci ze dne 21. září 1926, jímž byl stěžovatel uznán vinným přečinem urážky presidenta republiky ve smyslu §u 11 čís. 2 zákona ze dne 19. března 1923, čís. 50 sb. z. a n., zrušil napadený rozsudek v celém rozsahu jako zmatečný a věc vrátil nalézacímu soudu, by ji znovu projednal a rozhodl.
Důvody:
Zmateční stížnosti obžalovaného nelze přisvědčiti, pokud nepokládá za daný skutkový znak pro kvalifikaci přečinu podle §u 11 čís. 2 zákona na ochr. rep., že se obžalovaný dopustil urážlivého činu opětovně před dvěma neb více lidmi při různých příležitostech. Účelem tohoto přísnějšího pojímání jest, by účinněji byla postižena větší nebezpečnost pachatelova, zračící se v opětování útoků proti témuž právnímu statku — myšlenka vyšší trestnosti zpětilosti — a bude lze o opětování při různých příležitostech mluviti pouze tehdy, když ony projevy se staly místně nebo časově takovým způsobem, že je nelze pokládati za jednotný pachatelem podniknutý protiprávní útok. V souzeném případě stal se urážlivý výrok napřed před hostincem v přítomnosti tří svědků, kteří si vykládali o oslavě 1. května a o fašistech v P. Tento rozhovor končil tím, že obžalovaný byl těmito svědky napomenut, by něco takového nevykládal. Potom odešli obžalovaný a svědci do hostince a přisedli ke stolu, u něhož seděli dva hosté — hajný Josef K. a rolnický syn Jaroslav V. — Tam přišla opět řeč na 1. květen a schůzi fašistů v P. a, kterýsi z původních svědků poznamenal, že obžalovaný slyšel pěkné věci o panu presidentovi, načež týž znovu opakoval zneuctívající projev. Třebas oba urážlivé projevy následovaly po sobě časově patrně v době poměrně krátké, nelze tu přece mluviti o jednotném útoku, spočívajícím snad v jakémsi pokračování v debatě před hostincem započaté, vždyť před hostincem nebylo vůbec žádné debaty, nýbrž rozhovor s obžalovaným končil tím, že byl napomenut svědky, když pronesl urážlivý projev, a opakování projevu v hostinci, v jiné místnosti a při podstatně změněném posluchačstvu, sloužilo zjevně jedině tomu účelu, by před hostincem stavší se projev byl sdělen též oněm dvěma v hostinci nově přibyvším svědkům: šlo tu tedy o útok nový, podniknutý zcela zvlášť za jiných podmínek než útok první a jest proto stížnost po této stránce neodůvodněná, nehledíc ani k tomu, že kvalifikace činu jako přečinu spočívá ostatně i v tom, že se projev v hostinci stal veřejně podle §u 39 čís. 2 zákona na ochr. rep. Zmateční stížnosti nelze však upříti úspěchu, pokud opírajíc se číselně o důvod zmatečností čís. 9 a) §u 281 tr. ř., vytýká rozsudku mylný výklad zákona v příčině subjektivní stránky přečinu, o nějž tu jde.
Ve směru subjektivním vyhledává se v tomto případě spadajícím jako projev hrubě zneuctívající pod první odstavec §u 11 zákona, úmysl, ublížiti cti presidentově, jakož i vědomí, že projev je zneuctívajícím. Tuto náležitost zjišťuje soud, poukazuje k tomu, že obžalovaný sám nepopírá, že si byl vědom urážlivého obsahu rozhodného
11* projevu; pokud se však týče úmyslu, ublížiti cti presidentově, spočívá rozsudek na zjevně mylném pojímání zákona. Urážlivé projevy, o něž tu jde, nestaly se ve formě bezprostřední, přímé jako projevy učiněné pachatelem jakožto původcem, nýbrž vyprávěl obžalovaný, co slyšel asi dva dny před tím v K. v hostinci od čtyř mužů, kteří vykládali o schůzi fašistické, konané dne 1. května 1926 v P., při níž prý jakýsi řečník učinil i ony (obžalovaným opakované) výroky o presidentu republiky. Vyslovuje-li soud na tomto podkladě názor, že projev zneuctívající presidenta republiky nesmí býti dále sdělován před dvěma neb více lidmi aneb dokonce veřejně, a že urážlivý úmysl spočívá již v projevu samém, třeba že jej obžalovaný při tom sám výslovně vylučoval, poněvadž by se tímto způsobem mohly státi beztrestnými urážky presidenta vůbec, dochází tím vlastně k výrazu věta »dolus inest facto«, a nelze v takových úvahách spatřovati řádné odůvodnění úmyslu, ublížiti cti presidentově, vždyť touto úvahou konstatuje se pouze skutečnost, že urážlivý projev se stal, naproti tomu zůstává nerozřešena otázka, zdali se stal v úmyslu zákonem předpokládaném, což by bylo nutno vyvozovati teprve z jiných, onen projev podmiňujících nebo doprovázejících okolností. Tu ovšem soud uvádí v rozsudkových důvodech, že obžalovaný již před hostincem byl napomenut, by něco podobného veřejně nepřenášel, a že, když přes to v hostinci projev veřejně opakoval, mu hajný K. pohrozil, že mu dá po hubě; avšak zdali snad z těchto skutečností soud usuzuje na úmysl ublížiti cti presidentově, nevysvítá ani z onoho odstavce důvodů ani z dalšího odstavce, kde se uvádí, že obžalovaný nepopírá, že si byl vědom urážlivého obsahu oněch výroků, a že jest za ně i subjektivně zodpověděn, poněvadž přes to »uvedeným způsobem« je pronesl, při čemž však nelze seznati, zdali slova »uvedeným způsobem« se vztahují na okolnost, že obžalovaný pronesl projev před více lidmi a veřejně, aneb že jej pronesl přes napomenutí před hostincem — okřiknutí svědkem K-em nemůže pro subjektivní stránku zjevně přicházeti v úvahu proto, že se stalo teprve po druhém projevu. Jest proto stížnost v právu, vytýkajíc rozsudku, že výrok o subjektivním zavinění spočívá na jediném, právně mylném předpokladu, že urážlivý úmysl spočívá v projevu samém. Ježto tu jde o projev, o němž stěžovatel tvrdí, že jej slyšel jinde, bude důležitým předpokladem pro správné posouzení věci, by soud zkoumal a se vyjádřil především o tom, zda věří vůbec obhajobě obžalovaného, že slyšel vykládati, že na fašistické schůzi dne 1. května 1926 v P. bylo mluveno způsobem jím uvedeným, vždyť by jinak, kdyby snad celá obhajoba o obsahu domnělého rozhovoru čtyř mužů obžalovaným v K. postřehnutého se nezakládala na pravdě, onen způsob projevu ve formě domnělé reprodukce výroku jiné osoby poukazoval přímo k úmyslu, ublížiti cti presidentově; avšak i kdyby snad dotyčná obhajoba uznána byla za správnou, nelze ještě za všech okolností opakování urážlivého projevu jinou osobou skutečně se stavšího pokládati za beztrestné; vždyť i tu by byla zase dána možnost, že pachatel neloyálně smýšlející volí onu zastřenou formu právě za tím účelem, by opakováním projevů jinde skutečně učiněných a předstíráním jakéhosi rozhořčení úmyslně cti presidentově ublížil; bude proto třeba, by soud, přihlížeje též k stáří a vzdělání obžalovaného, uvažoval o jeho povaze a smýšlení; by si utvořil úsudek o tom, zdali ono rozhořčení obžalovaného, k němuž vlastně jeho obhajoba poukazovala, a o němž se vyjádřili i svědkové, bylo vážné a upřímné; a by si posléze i uvědomil, nestalo-li se snad ono opakování v hostinci vzhledem na předchozí napomenutí před hostincem již v úmyslu urážlivém, či zda lze i v tomto projevu spatřovati pouhou snahu nezkušeného mladíka, sděliti a to teprve k podnětu jiných osob (viz protokol Karla V-a) své zkušenosti o fašistické schůzi i ostatním tam dlícím hostům. Bylo proto zmateční stížnosti vyhověti, rozsudek za podmínek §u 5 novely k tr. ř. jako zmatečný zrušiti již v zasedání neveřejném a věc vrátiti do prvé stolice, by ji znovu projednala a rozhodla.

Citace:

Čís. 2681.. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1928, svazek/ročník 9, s. 180-183.