NPD documents search: Váž. civ., 6 (1924), sv. 1

Čís. 3821.

Ustanovení čtvrtého odstavce §u 502 c. ř. s. neplatí, zrušil-li odvolací soud rozsudek prvého soudu jen pro neúplnost řízení, vysloviv jinak právní názor, shodný s právním názorem původního rozsudku prvého soudu.
(Rozh. ze dne 6. května 1924, Rv I 265/24.)
Nejvyšší soud odmítl dovolání do srovnalých rozsudků nižších soudů v rozepři o zaplacení 729 Kč 80 h a dodání 7 q uhlí. Důvody:
Proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu jest podle §u 502 c. ř. s. v doslovu čl. VI. čís. 30 novely o úlevách soudu, který tu přichází jedině v úvahu, jelikož rozsudek prvé stolice byl vynesen před 1. červencem 1923, dovolání nepřípustno, když předmět rozepře, o němž rozhodl odvolací soud, na penězích nebo peněžité hodnotě nepřevyšuje 1000 Kč. V tomto případě předmět rozepře nedosahuje této hranice. Dovolání jest však přípustno, když rozsudek prvé stolice, potvrzený odvolacím soudem, byl vynesen následkem usnesení odvolacího soudu, které rekursem nemohlo býti napadeno (§519 čís. 3 c. ř. s.) a jímž dřívější rozsudek byl zrušen podle §u 496 čís. 2 a 3 c. ř. s. a §u 499 c. ř. s., a věc odkázána byla zpět na soud prvé stolice. O tento případ tu však neběží. Sejde totiž na tom, zda soud prvé stolice vázán byl právním názorem zrušovacího usnesení odvolacího soudu ze dne 22. srpna 1922, z něhož odvolací soud vycházel při svém rozhodnutí. Nelze ovšem popříti, že odvolací soud v tomto usnesení vyslovil právní názor, že jest rozhodným obsah smlouvy, podle které se žalovaná strana zavázala dne 3. prosince 1921 pracovati bez výpovědi, že se tím vzdala práva podle §u 201 hor. zák., že ustanovení tohoto předpisu není donucujícím právem, že může býti změněno jinakými ustanoveními služebního řádu nebo služební smlouvy, že ani vydáním služebního řádu nemohla býti smluvená lhůta výpovědní změněna, že rozhodující jest vůle stran, která může také býti v odporu se služebními řády, že tedy revers ze dne 3. prosince 1921 jest platným. Odvolacímu soudu bylo neúplností řízení prvé stolice jedině, že nebyla zevrubně zjištěna
oboustranná vůle stran, při čemž arci vzal zřetel na další skutkové
možnosti, ale na konec svého usnesení vyslovil zřetelně, že rozsudek prvé stolice zrušuje jedině pro neúplnost řízení. Srovná-li se onen právní názor odvolacího soudu s právními názory soudu prvé stolice, vyslovenými v jeho zrušeném rozsudku ze dne 17. května 1922, lze seznati, že si odvolací soud svým právním názorem právní názory prvé stolice úplně osvojil a na nich ničeho nezměnil. Z toho plyne, že v tomto případě nebyl soud prvé stolice při svém rozhodnutí vázán právním názorem odvolacího soudu, nýbrž, rozhodnuv dle týchž právních zásad jako v dřívějším rozsudku, že se přidržel svého vlastního, s druhou
stolicí shodného posouzení právního, že byl jeho nově vydaný rozsudek odvolacím soudem potvrzen, že jde o souhlasné rozsudky obou stolic, a že při nich právní posouzení odvolacího soudu nebylo jedině a výhradně rozhodujícím pro posouzení rozepře. V takovém případě je však dovolání podle §u 502 c. ř. s. i tehda nepřípustným, když jinak jsou zde předpoklady odstavce třetího, poněvadž podle vysvětlujících poznámek k novele o úlevách soudů, str. 11., vnitřní důvod, z něhož došlo k utvoření odstavce čtvrtého §u 502 c. ř. s., nemá tu místa a poněvadž v odstavci čtvrtém §u 502 c. ř. s. citován jest § 499 c. ř. s. zřejmě jenom zřetelem na jeho druhý odstavec, tedy platí jako předpoklad výhrady odstavce čtvrtého vázanost prvé stolice na právní názor odvolacího soudu. To soud prvé stolice ve svém usnesení ze dne 29. srpna 1923, jímž odvolání odmítl jako nepřípustné, správně vystihl; ale když u rekursního soudu podle jeho usnesení ze dne 25. listopadu 1923, při tom nezůstalo, bylo na dovolacím soudu, by nepřípustné dovolání odmítl podle §u 507 odstavec prvý c. ř. s.

Citace:

č. 3821. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/1, s. 714-716.