NPD documents search: Váž. civ., 2 (1920)

Čís. 488.

Sudiště § 104 j. n. jest sudištěm na výběr, leč by způsobem, vylučujícím veškeru pochybnost, bylo ujednáno, že má zároveň býti sudištěm výlučným. Pokud sudiště majetku dle § 99 j. n. lze se dovolávati ve sporu mezi cizinci, bydlícími v cizině.
(Rozh. ze dne 13. dubna 1920, R II 66/20.)
Žalovaná Vídeňská důlní společnost objednala uzávěrkou ze dne 7. ledna 1918 u žalující firmy, jež měla továrnu v Moravské Ostravě, sídlo ve Vídni, součástky strojové pro svůj důl v Karvíně ve Slezsku. V uzávěrce bylo též stanoveno: »V případech sporu rozhodují věcně příslušné soudy ve Vídni. Pro objednávku jsou jedině směrodatnými ustanovení z předu uvedená. Změny dlužno ujednati písemně a vyžadují výslovného souhlasu obou stran.« Žalující firma dodávku vyřídila a, domáhajíc se kupní ceny, podala žalobu u krajského soudu v Novém Jičíně, dovolávajíc se sudiště §§ 87 a 99 j. n., ježto žalovaná má jednak v Moravské Ostravě důlní ředitelství, tudíž závod ve smyslu § 87 j. n. a dodávka byla určena pro důl v Karvíně, jednak má v Moravské Ostravě, Petrovicích atd. movitý a nemovitý majetek (§ 99 j. n.). Pokud se týče prorogační doložky vycházela žalující z právního názoru, že převratem pozbyla platnosti, ježto Vídeň jest nyní pro žalující cizinou a prorogace může se vztahovati pouze na soud tuzemský. Žalovaná strana vznesla námitku místní nepříslušnosti, jíž soud prvé stolice vyhověl, uváživ toto: Není správným mínění žalobkyně, že prorogační doložka pozbyla převratem závaznosti. Jest sice pravda, že prorogace dle § 104 j. n. zakládá v zásadě pouze sudiště na výběr, než z ustanovení uzávěrky plyne, že strany chtěly založiti výlučnou příslušnost vídeňských soudů, kdyžtě změny uzávěrky byly možny pouze písemně a za výslovného souhlasu obou stran. Poněvadž obě strany mají hlavní závod ve Vídni, nemohl míti státní převrat vlivu na platnost prorogační doložky, ježto pro obě strany jest Vídeň tuzemskem a jest lhostejno, zda mají obě strany pobočné závody v Československé republice. Rekursní soud námitku nepříslušnosti soudu zamítl. Důvody:Není třeba zabývati se otázkou, zda převratem pozbyla platnosti doložka prorogační, Nelzeť souhlasiti s míněním prvého soudu, že strany chtěly umluviti sudiště výlučné. Soud prvé stolice správně vystihl, že sudiště dle § 104 j. n. jest v zásadě sudištěm na výběr. Jestiť zařazeno v jurisdikční normě mezi sudiště na výběr (§§ 86—104 j. n.). Ujednání takové opravňuje žalobce, by dle volby žaloval buď u sudiště zákonného nebo smluveného. Mělo-li by umluvené sudiště býti výlučným, muselo by to býti výslovně umluveno neb musel by alespoň takový úmysl stran vyplývati nade vši pochybnost ze smlouvy. Leč tomu není tak v případě, o nějž jde. Úmluva zněla: »V případech sporu rozhodují věcně příslušné soudy ve Vídni,« Slovům těmto může, nemusí však se rozuměti tak, že by jimi měla býti vyloučena všechna ostatní, najmě zákonná sudiště a nelze jmenovitě dle zásad logického myšlení vyvozovati závěr takový z dalšího znění uzávěrky, že změny dlužno ujednati písemně za výslovného souhlasu obou stran. Není-li však žalující vázána úmluvou, může žalovati též u sudiště podniku pokud se týče jmění.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu.
Důvody:
Vývody stížnosti, jež se vztahují k názoru rekursního soudu, že sudiště §u 104 j. n., jest sudištěm na výběr, nejsou s to, by vyvrátily správnost názoru toho, jenž soudem rekursním jest případně odůvodněn. Rovněž tak souhlasiti jest s právním názorem rekursního soudu, že doložka smluvní obsažená v dopise ze dne 7. ledna 1918 toho znění, že »V případech sporu rozhodují věcně příslušné soudy ve Vídni« neznamená, že veškeré jiné soudy, dle zákona příslušné, mají býti vyloučeny. Tomu by bylo tak jedině, kdyby úmluva stran výslovně, způsobem každou pochybnost vylučujícím, každý jiný soud. mimo soud smluvený, vylučovala; takovou výlučnost ani z oné doložky, ani z ostatního obsahu uvedeného dopisu vyčísti nelze, a zejména nelze ji vyvozovati z odstavce, na nějž se stížnost odvolává, a jenž zní: »Pro objednávku jsou jedině směrodatnými ustanovení z předu uvedená, změny musejí býti písemně smluveny a vyžadují výslovného svolení obou stran.« I když se toto ustanovení vztahuje jak na materiální, tak i formální podmínky, v dopisu obsažené, nelze z něho usuzovati, že bylo úmyslem stran, stanovití výlučnou příslušnost soudů vídeňských, neboť dovolávání se soudu jiného než vídeňského není žádnou změnou onoho ustanovení, když toto správně za stanovení výlučného sudiště nelze považovati. Stížnost namítá dále nepřípustnost sudiště majetku dle § 99 j. n. poukazujíc k tomu, že dle motivů vládní předlohy jur. normy zákonodárcův úmysl se vztahoval k tomu, by ulehčil nároku tuzemců proti cizincům, a že tedy v tomto případě, kde žalující firma jest firmou cizozemskou, majíc své sídlo ve Vídni, sudiště § 99 j. n. nemá místa. Vůči této námitce dlužno uvésti toto: § 99 j. n. dopouští žalovati cizince ze všech závazků majetkoprávních, ať kdekoli vzešly a ať jest žalobcem občan zdejší či cizinec; v tomto posledním směru zákon nerozeznává. Jest ovšem připustit», že praxe ohledně přípustnosti sudiště §u 99 j. n. se vyvinula v ten způsob, že sudiště to se odpírá cizozemci, jenž žalobou vystupuje tehdy, když nemá bydliště v tuzemsku, vycházejíc při tom z úvahy, že sudiště to jest náhradou za soud prozatímních opatření (forum arresti) podle jur. normy z r. 1852 § 46 a že z účelu jeho lze poznati, že se jedná o to, by dobytí nároků tuzemským oprávněným oproti cizincům v cizině bydlícím bylo ulehčeno, by tuzemský žalobce nebyl nucen svého práva se domáhati v cizině. S touto praxí lze zajisté souhlasiti v případech, kde obě sporné strany jsou cizinci, kde žádná ze sporných stran nemá bydliště v tuzemsku, kde sporný nárok se zakládá na smlouvě v cizině uzavřené a kde také smlouva má býti v cizině splněna, zkrátka kde schází veškeren vztah sporných stran k tuzemsku; v takových případech by připuštění sudiště dle §u 99 j. n., když žalovaný náhodou se v tuzemsku ocitne, vedlo k obcházení řádného soudu cizozemského a tedy k nepřípustnému zneužívání ustanovení § 99 j. n. Případ, o který se zde jedná, liší se však podstatně od zmíněného právě schématu, jež shora uvedenou praxi vyvolalo. Zde jedná se o žalující firmu, jež sice má sídlo ve Vídni, jejíž továrna jest však v Mor. Ostravě, jedná se o dodávku stroje z této továrny, jenž byl dodán dle uzávěrky do stanice Karviné, tedy — jak již v žalobě zdůrazněno - o dodávku z tuzemské továrny tuzemské provozovně žalované firmy. Jsou zde tedy trvalé vztahy, které žalující firma, třeba formálně vzhledem k sídlu svému ve Vídni považována býti musí za cizinku, má k tuzemsku tím, že továrna její jest v tuzemsku. Neplatí zde proto důvody, z nichž praxe dle toho, co shora řečeno, odpírá cizinci v cizině bydlícímu sudiště §u 99 j. n. a příčilo by se odepření tohoto sudiště právě vzhledem k motivům vládní předlohy k jur. normě slušnosti a spravedlnosti, poněvadž o nějakém zneužívání ustanovení § 99 j. n. řeči býti nemůže.

Citace:

č. 488. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1922, svazek/ročník 2, s. 258-260.