NPD documents search: Váž. civ., 5 (1923)

Čís. 2501.

Vymáháni nároku proti soukromé železnici pro škodu, vzniklou před převratem, není na závadu, že na dopravě byl súčastněn i býv. c. k. železniční erár.
(Rozh. ze dne 11. dubna 1923, Rv II 516/22.)
Žalobce odevzdal dne 28. června 1918 ve stanici státní dráhy Ústí n. L. k dopravě koš do Těšína na dráze košicko-bohumínské. Ježto při dojití koše dne 6. července 1918 bylo zjištěno, že byl cestou vykraden, domáhal se žalobce náhrady škody na dráze košicko-bohumínské. Žalobě bylo vyhověno soudy všech tří stolic, Nejvyšším soudem z těchto
důvodů:

Dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci soudem odvolacím (§ 503 čís. 4 c. ř. s.) není opodstatněn. Dle §u 100 (3) žel. dopr. ř. ze dne 11. listopadu 1909 čís. 172 ř. zák. byl žalobce oprávněn domáhati se náhrady škody způsobené mu vyloupením zavazadla za železniční dopravy z Ústí n. L. do Těšína, na žalované společnosti, která v čase, když škoda vznikla, to jest v mezidobí od 28. června do 6. července 1918, provozovala veřejnou železniční dopravu na tratí Bohumínsko-Košické (§ 1 žel. dopr. ř.). Žalovaná společnost převzala zaslané zavazadlo od tehdejší dráhy státní společnosti k další dopravě a tím vstoupila samostatně do smlouvy dopravní a měla dopravu zboží provésti dle obsahu nákladního listu. Závazek žalované strany k náhradě škody z uvedeného důvodu jest tedy zcela samostatným a není žalovaná strana oprávněna, odkazovati žalobce na bývalou rakouskou dráhu státní železniční společnosti, byť i se zjistilo, že zásilka byla vykradena ještě za dopravy po této dráze, tedy dříve, než byla žalovanou drahou převzata. Již prvý soud správně poukázal k ustanovení třetího odstavce §u 100 žel. dopr. ř., že žalobce, podav žalobu na dráhu, která naposled zboží s nákladním listem k další dopravě převzala, vykonal právo volby a nemůže ani již žalovati dráhu, která zavazadlo odeslala. Kdyby se byl žalobce rozhodl, žalovati dráhu, zavazadlo odesílající, která v té době byla provozována bývalým c. k. železničním erárem, bylo by ovšem bývalo dle zákona ze dne 23. července 1919, čís. 440 sb. z. a n. sporné řízení přerušiti. Tohoto zákona se však žalovaná společnost dovolávati nemůže, ježto v době převzetí dopravy zásilky byla drahou soukromou a ani pro svůj postižní nárok proti býv. provozovateli společnosti státní dráhy (St. E. G.) nemůže přerušení tohoto sporného řízení se domáhati, zvláště když pro výsledek nynější rozepře jest lhostejným, zda bude miti případný postih žalované strany ve smyslu §u 100 odstavec pátý žel. dopr. ř. úspěch, poněvadž žalovaná společnost jest tu práva ze smlouvy dopravní zcela samostatně, jak jíž výše bylo dolíčeno, a mylným jest názor dovolatelky, že žalobní nárok nečelí v podstatě proti ní, nýbrž proti bývalému provozovateli společnosti státní dráhy, t. j. proti býv. с. k. železničnímu eráru, i závěr z tohoto mylného předpokladu dovolatelkou činěný. Neprávem se také odvolává jen všeobecně na mírovou smlouvu St. Germainskou, nemohouc ani uvésti její ustanovení, která by podporovala v dovolání hájený názor. Než ani z výnosu min. železnic ze dne 23. října 1920 čís. 46213, který ovšem nemá moci zákona — nelze dovoditi, že sporné řízení třeba přerušiti, neboť jak z předmětného označení výnosu zjevno, týče se především jen vymáhání pohledávek proti býv. rak. státu po rozumu čl. 248 mírové smlouvy St. Germainské, kdežto v této rozepři domáhá se žalobce náhrady škody na žalované železnici jako dráze soukromé. Ani okolnost, že škoda vznikla před státním převratem, nemůže býti nároku žalobcovu na újmu, zvláště když obě strany i po převratu zůstaly v· témže novém státním svazku a když ustanovení §u 100 žel. dopr. ř. ze dne 11. listopadu 1909, čís. 172 ř. zák. zůstalo i po převratu v platnosti a teprve čl. II. vládního nařízení ze dne 13. května 1921, čís. 203 sb. z. a n. byl tento dopravní řád zrušen.

Citace:

Rozhodnutí č. 2501. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5, s. 641-642.