Čís. 4338.

Pojišťovací smlouva.
Strany mohou ujednati, že lhůta §u 19 (2) pojišť. zák. jest propadnou. V takovém případě jest počítati lhůtu, na kterou jest nárok z pojišťovací smlouvy obmezen, ode dne, kdy poškozující událost nastala, nikoliv teprve ode dne, kdy pojistník o škodě zvěděl.
(Rozh. ze dne 5. listopadu 1924, Rv I 1179/24.)
Žalující firma odevzdala zasílatelské firmě B. zboží do Sarajeva a přikázala jí pojistiti zboží proti nebezpečí ztráty, zničení a poškození na 83000 Kč. Firma B. pojistila zboží u banky L. Zboží došlo do Sarajeva dne 2. srpna 1922 ve stavu poškozeném, úhrnná výše poškození byla zjištěna za 72466 Kč 65 h. Ředitelství drah v Sarajevě odmítlo reklamaci, ježto nebyl předložen prvopis nákladního listu a z téhož důvodu odmítla výplatu pojistného i pojišťovna L. Žalobkyně domáhala se žalobou zaplacení pojištěné škody 72466 Kč 65 h jednak na pojišťovně L. v základě pojišťovací smlouvy firmou B. v její prospěch uzavřené a jí předané tvrdíc, že ztracený prvopis nákladního listu je dostatečně nahražen předloženým jeho duplikátem, jednak na firmě B. tvrdíc, že ona jako speditér ručí za poškození zboží vůbec a že obzvláště ručí i solidárně s L. za pojištěnou škodu, poněvadž zodpovídá za ztrátu originálního nákladního listu zaviněnou firmou V., jejím zmocněncem, poněvadž opožděně jí pojistku předala a poněvadž svou passivitou a jmenovitě nepodáním žalob na železniční erár a na L. přivodila škodu, t. j. nevyplacení náhrady škody. Procesní soud prvé stolice žalobu zamítl. Odvolací soud potvrdil napadený rozsudek ohledně pojišťovny L., vyhověl však odvolání, pokud byla žaloba zamítnuta i ohledně firmy B., zrušil napadený rozsudek a vrátil věc prvému soudu, by vyčkaje pravomoci ji znovu projednal a rozhodl. V onom směru uvedl mimo jiné v důvodech: Oba zažalované nároky č. 1. (proti bance L.) a 2. (proti firmě B.) na různých právních důvodech spočívající spojil žalobce návrhem na odsouzení obou žalovaných ku placení rukou společnou a nedílnou, avšak neuvedl pražádných skutkových okolností, z nichž by tento solidární závazek vycházel na jevo (čl. 280 obch. zák. a contrario slova, »v obchodě« »in einem Geschäfte«) a zejména též ničím neodůvodnil, proč v případě vyhovění žalobě z pojišťovací smlouvy proti L. by B. ručila ještě vedle toho z náhrady škody a také z obsahu jednání v prvé stolici takový solidární závazek na jevo nejde. Z těchto důvodů, pokud v zamítnutí žaloby vůbec jest zahrnuto zvláště zamítnutí solidárního placení, jest zamítnutí odůvodněno a není v tomto směru odvolání odůvodněno.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání žalobcovu.
Důvody:
Dovolatel shledává nesprávným právní názor napadeného rozsudku, že jeho výrok ze smlouvy pojišťovací proti žalované L. zanikl preklusí, poukazuje k tomu, že strany nevyloučily smlouvou výslovně předpisu §u 19 (2) zákona ze dne 28. prosince 1917, č. 501 ř. z., dle něhož se ohlášením nároků u pojišťovatele staví promlčecí lhůta odstavce prvého až do písemného rozhodnutí pojišťovatelova, a že tím právě daly na jevo, že jednoroční lhůtu, na kterou dle pojišťovacích podmínek jest nárok z pojištění obmezen, pokládají za lhůtu promlčecí. Leč tomuto náhledu dovolatelovu nelze přisvědčiti. V §u 41 podmínek pro pojištění po souši a v §u 34 podmínek o pojištění při dopravě na vodách vnitrozemských praví se výslovně, že všecky nároky na náhradu škody, pokud nebyly do roka po škodě (škodné příhodě) právoplatně společ- nosti uznány neb úplnou žalobou před řádného soudce vzneseny, pomíjejí již tím, že tato lhůta prošla a není potřebí prohlášení společnosti. Z těchto ustanovení plyne zřejmě, že strany oné jednoroční lhůtě přiznaly výslovně povahu lhůty propadné, čímž vyloučily použití předpisů zákona, upravujících otázku promlčení, tudíž i onen § 19 (2). K tomu byly oprávněny, poněvadž § 166 zákona zachovává stranám při dopravním pojištění úplnou smluvní volnost. Z oněch ustanovení pojišťovacích podmínek vychází však také, že jest jednoroční lhůtu, na kterou nárok z pojišťovací smlouvy jest obmezen, počítati ode dne, kdy škodná událost nastala, nikoli teprve ode dne, kdy pojistník o škodě zvěděl. Ze zásady §u 1489 obč. zák. nelze dovozovati opak proto, že nejde o lhůtu promlčecí, nýbrž propadnou. Také nelze za to míti, že se ustanovení smlouvy, že nároky poškozeného zanikají po roce, ať o poškození zví, neb nezví, příčí dobrým mravům. Pokud jde zejména o pojištění dopravní, není myslitelno, že by pojistník, zachovávaje péči řádného obchodníka (čl. 282 obch. zák.), do roka o osudu zboží nezvěděl. S druhé strany musí býti také pojišťovně dána možnost, aby v době co nejkratší po škodné události, kdy řádné vyšetření věci jest proveditelné, mohla práv svých hájiti. Proto námitce žalobcově, že by byla pojišťovna prosta vůbec závazků, kdyby pojistník zvěděl o škodě pozdě, čelí opět úvaha, že by pojišťovna byla zbavena po případě veškeré kontroly, kdyby pojistník teprve po dlouhé době škodu uplatňoval. Odvolací soud posoudil však také správně otázku solidárního závazku obou žalovaných, který právem vyloučil. V tom směru stačí poukázati k důvodům napadeného rozsudku, k nimž připojiti jest ještě toto: Dovolatel přehlíží, že dle celého stavu věci závazky obou žalovaných jsou různé povahy a že jich současná aktuelnost těžko jest myslitelná. Buď jest nárok oproti pojišťovně odůvodněn a pojišťovna k výplatě pojištěné částky povinna, ve kterémž případě by nevzešla žalobci do výše takto vyplacené částky vůbec žádná škoda, a musila by býti žaloba proti B. zamítnuta, i kdyby byla zanedbala péči řádného povozníka (čl. 380 obch. zák.). Anebo nárok proti pojišťovně ať již ze zavinění B. či z jiných příčin odůvodněn není a musí pak dojíti k zamítnutí žaloby proti L. Mohl by nastati ještě případ, že by skutečně vyplacenou částkou od pojišťovny nebyla úplně kryta škoda a že by B. byla vzhledem k porušení svých povinností zavázána k úhradě zbytků. Tu však co do tohoto zbytku nebyl by nijak opodstatněn nárok proti L. Z této úvahy plyne, že jde vlastně o dva paralelně a samostatně vedle sebe jdoucí nároky, respektive závazky, nikoli o totožný závazek obou žalovaných a jest již proto solidarita závazku toho vyloučena (§ 891 obč. zák.).

Citace:

č. 4338. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/2, s. 569-571.