NPD documents search: Boh. adm., 6 (1924), sv. 2

č. 3759.

Školství. — Sociální péče: I.* Sirotčinec, ve kterém se vychovávají děti ve věku školou povinném, podléhá dozoru úřadů, zřízených pro dozor ke školám, třeba děti ty v sirotčinci nejsou vyučovány, nýbrž navštěvují školy veřejné. — II. Státu přísluší dozor také nad takovým hromadným vychováváním, které není zároveň vyučováním.
(Nález ze dne 18. června 1924 č. 13381/23).
Věc: Milada W., představená Kongregace .... v P. proti ministerstvu školství a národní osvěty o vykonávání státního dozoru nad sirotčincem kongregace.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Výměrem ošr-y pro české školy obecné a občanské v Praze z 15. října 1920 byla správa sirotčince chudých dívek Ježíše Krista v P na základě § 71 zák. ze 14. května 1869 č. 62 ř. z. a § 200 řádu školního a vyučovacího z 29. září 1905 vyzvána, aby ošr-ě do tří dnů předložila povolovací listiny o zřízení tohoto vychovacího ústavu, jména představené ústavu a osob zaměstnaných při výchově a dozoru svěřených dětí, průkazy o jejich způsobilosti k tomuto zaměstnání a o jejich státní příslušnosti, statut a domácí řád ústavu a přesné udání o vydržovateli.
K tomuto vyzvání bylo připojeno, že nebude-li mu vyhověno, bude se postupovati podle ustanovení § 73 zák. ze 14. května 1869 č. 62 ř. z. a § 202 řádu školního. Rekurs st-lčin byl rozhodnutím zšr-y v Praze z 21. prosince 1921 zamítnut z těchto důvodů:
Ošr byla příslušnou k uvedenému vyzvání, neboť právo státního dozoru k soukromým sirotčincům jakožto ústavům výchovným dáno jest v § 120 úst. listiny a v § 1 zák. z 9. dubna 1910 č. 292 Sb. (resp. v §§ 1 a 10 zák. z 25. května 1868 č. 48 ř. z.); správa řečeného sirotčince jest povinna tomuto vyzvání vyhověti, ježto vydání to má za účel získati potřebné informace o ústavě, zastupujícím rodinu, a do vnitřních poměrů ústavu nijak nezasahuje.
Rozhodujíc dále o návrhu ošr-y, aby sirotčinec byl vůbec zavřen, vyslovila zšr týmž rozhodnutím, že není příslušná ke zrušení sirotčince podle § 73 zák. z 14. května 1869 č. 62 ř. z., ježto sirotčinec ten, jehož chovanci chodí do škol, zřízených mimo ústav, není ústavem vychovávacírn ve smyslu definice obsažené v § 70 uvedeného zákona.
Další rekurs byl nař. rozhodnutím zamítnut z důvodů rozhodnutí zšr-y.
Stížnost do toho podanou neshledal nss důvodnou z těchto úvah:
Předmětem nař. rozhodnutí a rozhodnutí zšr-y jest — jelikož, jak shora uvedeno, zšr se prohlásila za nepříslušnou ke zrušení sirotčince — toliko otázka, zda správa ústavu, o který tu jde, podléhá dozoru státní správy školské a zda proto jest též povinna vyhověti výzvě, vydané cit. výměrem ošr-y z 15. října 1920.
Proto může také nss v mezích stížnosti toliko zkoumati, zda kladná odpověď, kterou nař. rozhodnutí, dovolávajíc se důvodů rozhodnutí zšr-y na tuto otázku dalo, jest po právu.
Naproti tomu není předmětem rozhodování tohoto soudu ani otázka, zda ústav, o který tu jde, potřeboval ke svému zřízení nebo ke své další existenci nějakého povolení se strany úřadů státních vůbec a úřadů školských zvláště, zda osoby na zmíněném ústavě výchovou dětí zaměstnané potřebují vůbec a jakou způsobilost a zda musí býti tuzemskými státními občany a pod., poněvadž o těchto otázkách nebylo rozhodnutími žal. úřadu a zšr-y meritorně vůbec rozhodováno.
I. Aby bylo možno posouditi, zda nař. rozhodnutí jest ve shodě se zákonem, nutno si nejprve uvědomiti, jakými právními předpisy jsou záležitosti tohoto druhu upraveny. V tom směru jest poukázati nejprve na odst. 2, § 120 úst. listiny, jenž stanoví shodně s dříve platným čl. 17, odst. 5 stát. zákl. zák. z 21. prosince 1867 č. 142 ř. z., že »státní správě přísluší vrchní vedení a dozor na veškeré vyučování a vychování.«
Táž zásada vyslovena jest též v § 1, 1. větě zák. z 9. dubna 1920 č. 292 Sb., kde přiznává se státu nejvyšší správa veškerého vychování a vyučování a dozor k němu; zároveň provádí pak 2. věta téhož § uvedenou zásadu v ohledu kompetenčním pravíc, že »správu tu vykonává stát ministerstvem školství a nár. osvěty, pokud se týče ministerstvem zemědělství.«
Zákonem z 28. října 1918 č. 11 Sb. byl dále v platnosti zachován také předpis § 1 zák. z 25. května 1868 č. 48 ř. z., že »nejvyšší řízení veškerého vyučování a vychování a dohlížení k němu přísluší státu a vykonáváno bude orgány zákonem k tomu ustanovenými«.
Ze zcela povšechného znění těchto ustanovení zákonných a z celé souvislosti a intence zákonodárství plyne, že státu jest vyhrazen dozor nejen nad veškerým vyučováním, nýbrž i nad veškerým hromadným vychováváním, které není zároveň vyučováním.
Není sporu o tom, že v sirotčinci, o který tu jde, jsou děti vychovávány, třebas ovšem ony z nich, které jsou ve věku školou povinném, jsou účastný vyučování na veřejných nebo právem veřejnosti nadaných školách národních. Jest tedy právo státu vůbec k dozoru nad ústavem tímto již těmito zákonnými předpisy náležitě opřeno.
Proti tomu nelze důvodně namítati, že uvedené zákonné předpisy mají prý toliko povahu ustanovení rámcových a potřebují k svému provádění teprve bližších ustanovení zákonů detailních; neboť cit. předpisy jsou stejně jasné jak všeobecné, nepřipouštějí výjimek a jsou dokonce (viz § 1 zák. č. 292/20) i co do kompetence příslušných orgánů státní správy náležitě upraveny.
II. Zbývá tedy jen zkoumati, zda právě úřady zřízené pro dozor ke školám národním, v prvé stolici okr. škol. rada, jsou k výkonu dozoru příslušné. V tomto směru není sporu o tom, že v sirotčinci jsou ubytovány mimo jiné také děti ve věku školou povinném. Podle spisů chodí děti ty do veřejných nebo právem veřejnosti nadaných škol národních, jsou však v ústavě vychovávány a potud vyučovány, že orgány kongregace pomáhají jim při vypracování školních úkolů a látku ve škole probíranou s nimi opakují.
Zšr má podle znění rozhodnutí patrně za to, že tu nejde o ústav spadající pod § 70 a násl. zák. z r. 1869 o školách národních a to proto, poněvadž děti nejsou vyučovány, nýbrž chodí do škol veřejných nebo právem veřejnosti nadaných.
Avšak i když tomu tak je, a když tedy sirotčinec se neposuzuje jako ústav vychovávací ve smyslu cit. § 70, podléhající dalším předpisům tohoto a následujících §§ů, jest přece zřejmo, že jde o hromadnou ústavní výchovu a výpomoc ve školním vyučování dětí školou povinných. Podle § 9 cit. zák. z 25. května 1868 č. 48 ř. z. jest »k spravování záležitostí vychovatelských . . . ., zřízena a) zemská školní rada jakožto nejvyšší školní úřad zemský, b) okresní školní rada pro každý školní okres . . . .«. Dále jsou podle § 26 zák. z 24. února 1870 č. 17 z. z. pro Čechy »pod okr. radu školní (nyní podle vl. nař. č. 608/1920 — okr. výbor školní) postaveny veškeré veřejné školy národní, jakož i ústavy soukromé a školy odborné, pokud náležejí do oboru školy národní . . . .«.
Z těchto ustanovení jde, že výkon dozorčího práva státní správy ve příčině veškerého vyučování a ústavního vychovávání dětí školou povinných náleží úřadům pro dozor ke školám zřízeným, tedy v Praze podle §§ 22, 28 a 29 česk. zák. o dozoru ke školám příslušné okr. škol. radě (resp. od účinnosti nař. č. 608/20 městskému škol. výboru). Že by pak v tomto směru neměla vystupovati právě okr. škol. rada pro české školy, stížnost ani netvrdí.
Nelze tedy uznati, že by výrok žal. úřadu shora uvedeného obsahu a významu byl v rozporu se zákonem a bylo stížnost zamítnouti jako bezdůvodnou.

Citace:

č. 3759. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/2, s. 119-121.