NPD documents search: Váž. tr., 4 (1922)

Čís. 848.

Příslušnost občanských trestních soudů, jde-li o osobu vojenskou, jež byla neprávem přijata do vojska na základě křivého předstírání.
(Rozh. ze dne 16. května 1922, N I 42/22.)
Nejvyšší vojenský soud sdělil Nejvyššímu jako zrušovacímu soudu, jak hodlá rozhodnouti spor o příslušnost mezi vojenským prokurátorem v Praze a státním zastupitelstvím v Kutné Hoře, a žádal dle § 39 v. tr. ř. (čl. VIII. zák. ze dne 19. prosince 1918, čís. 28 sb. z. a n.) o sdělení názoru Nejvyššího soudu. Ve věci uvedl: Podle spisů je zjištěno, že údaje obžalovaného, na základě nichž byl dne 11. září 1919 zařazen k čs. p. pl. č. 21, nebyly správný, a že obžalovaný se narodil dne 3. října 1901 a nikoliv roku 1898, takže vůbec k vojsku nebyl ani odveden ani tříděn, nýbrž že prostě vstoupil dobrovolně do čs. armády, udav nesprávné datum narození, čímž patrně se stalo, že v domnění, že odvod nebo třídění již dříve se stalo, do vojska byl zařazen. V roce 1921 při pravidelných odvodech byl uznán »zatím neschopen«, odvod odročen. V době, kdy obžalovaný do čs. armády vstoupil (dne 11. září 1919), jakož i kdy trestné činy spáchal (listopad a prosince 1919), platil podle zásady prvého zákona čs. republiky, který uznal platnost dosavadních zákonů, ještě branný zákon ze dne 5. července 1912, čís. 128 ř. zák., ježto nový branný zákon čs. republiky byl vyhlášen teprve dne 9. dubna 1920. Podle § 19 branného zákona z roku 1912 byl sice dobrovolný vstup do vojska přípustným, ale bylo nutno, aby vstupující vyhověl podmínkám § 14, po případě 15 branného zákona, tedy mimo jiné, aby dovršil 17. rok, aby zjištěna byla potřebná duševní a tělesná způsobilost (§ 14) a konečně, aby jako nezletilec měl ke vstupu do armády souhlas otce nebo poručníka (§ 15). Těmto podmínkám obžalovaný nevyhověl, jeho vstup do čs. armády neodpovídal tudíž platným zákonným předpisům a nebylo proto lze považovati ho za aktivního vojína čs. armády. Ježto obžalovaný nebyl a není vojínem, a též není žádného jiného z důvodů uvedených v §§ 11 až 13 v. tr. ř. o vojenské soudní pravomoci, podle něhož by obžalovaný byl v době trestného činu vojenské pravomoci podléhal, jest dána příslušnost civilních trestních soudů, a nutno jim trestní věc postoupiti.
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zodpověděl v neveřejném zasedání dotaz takto:
K dotazu ze dne 24. dubna 1922 se sděluje, že Nejvyšší soud sdílí názor nejvyššího vojenského soudu a souhlasí s tím, aby v záporném sporu o příslušnost mezi státním zastupitelstvím v Kutné Hoře a vojenským prokurátorem v Praze v trestní věci proti Františku Š-ovi pro zločiny podvodu, zpronevěry a žhářství uznána byla příslušnost občanských trestních úřadů, neboť, jak z vylíčeného stavu věci na jevo jde, přichází skutečně v úvahu jedině dobrovolný vstup nezletilého Š-a do čsl. armády, kterýž však, ježto potřebné к tomu přivolení jeho otce vykázáno nebylo, jakožto podmínce § 19 odstavec třetí tehdy platného zákona z 5. července 1912, čís. 128 ř. zák. se příčící, právní platnosti a účinnosti nabýti nemohl. Na tom nic změniti s to není ani nahodilá okolnost, že Š. následkem svých nesprávných údajů o svém věku byl dne 11. září 1919 v mylném předpokladu, že již dříve za války byl odveden a tříděn, do čsl. vojska zařazen, ježto i toto zařazení bylo předstíráním Š-ovým vyvoláno a způsobené tím nedopatření vojenského tělesa samo o sobě soudní příslušnosti vojenských úřadů, nemajíc podkladu ani v branném zákoně ani v ustanovení §§ 11—13 voj. tr. ř., nezakládá.

Citace:

č. 848. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1924, svazek/ročník 4, s. 286-287.