Čís. 16024.

Předpisy §§ 41 a 42 j. n. platí i pro obor řízení nesporného.
Pozůstalostní soud jest povinen z úřadu vyšetřiti, zda není pozůstalostní věc odňata tuzemskému soudnictví.
Nejvyšší soud může užíti předpisů §§ 41 a 42 j. n., třebaže pro jejich porušení nebylo usnesení v odpor vzaté napadeno.
(Rozh. ze dne 14. dubna 1937, R II 518/35.)
Soud prvé stolice (okresní soud v M. O.) zahájil pozůstalostní řízení po Evženu B-ovi, zemřelém dne 11. května 1934 v R. (v Rakousku). K pozůstalosti po něm se přihlásili dědici, zdržující se vesměs v cizině, a to jednak ze vzájemné závěti, jednak ze zákona. Pozůstalostní soud přijal jejich dědické přihlášky na soud a odkázal zákonné dědice, kteří odporovali platnosti vzájemné závěti podle §§ 125, 126 nesp. pat. na pořad práva. Rekursní soud odkazovací usnesení částečně změnil.
Nejvyšší soud zrušil z podnětu dovolacích rekursů usnesení nižších soudů a uložil prvému soudu další jednání a nové rozhodnutí.
Důvody:
Podle § 41 j. n. má soud, jakmile se některá právní věc nesporného soudnictví u soudu zahájí, zkoumati z úřední moci svou příslušnost; soud má, nejsa vázán údaji stran, vyšetřiti z úřadu poměry pro příslušnost závažné a může k tomu konci žádati na účastnících všechna potřebná vysvětlení. Podle § 42 j. n. má dovolaný soud, je-li zahájená právní věc odňata tuzemskému soudnictví, vysloviti v každém období řízení ihned usnesením svou nepříslušnost a zároveň zmatečnost předcházejícího řízení; totéž mají učiniti soudy vyšší stolice, jestliže řečená vada teprve zde vyjde najevo. Podle § 4 zákona ze dne 19. června 1931, č. 100 Sb. z. a n. o základních ustanoveních soudního řízení nesporného jsou ustanovení o zkoumání příslušnosti dána v jurisdikční normě. Předpisy §§ 41 a 42 j. n., jež jsou s dalšími §§ 43 až 46 shrnuty pod společnou rubriku: »Zkoumání příslušnosti«, byly tudíž pro obor řízení nesporného zachovány v platnosti. Podle spisů zemřel zůstavitel v R. v Rakousku, v Československé republice neměl ani bydliště, ani pobyt, nezanechal zde žádného jmění ani movitého, ani nemovitého; z osob, jež podaly k jeho pozůstalosti dědické přihlášky, nikdo se nezdržuje v československé republice; pozůstalostní jmění je prý v Rakousku, Jugoslavii a Brazilii, vzájemná závěť byla napsána v Gornja Radgona v Jugoslavii. Ve spisech se sice uvádí, že zůstavitel má domovské právo v M. O. a že jest československým státním příslušníkem. Nějaký průkaz o jeho československém státním občanství nebyl však dosud podán. Za tohoto stavu věci bylo povinností nižších soudů, aby zahájili z úřední moci šetření o tom, není-li tato pozůstalostní věc odňata tuzemskému soudnictví. Neučinily-li tak, porušily předpisy §§ 41 a 42 j. n., jež podle své povahy jsou rázu donucovacího a jichž zachování nelze se účinně vzdáti. V takovém případě může však podle § 43, odst. 4, zákona č. 100/1931 Sb. z. a n. rozhodnutí opravné stolice býti pro stěžovatele dokonce nepříznivější než usnesení jím napadené. Z toho plyne, že nejvyšší soud může užíti předpisů §§ 41 a 42 j. n., třebaže to dovolací stěžovatelé nenavrhli (§ 46, odst. 3, zákona č. 100/1931 Sb. z. a n.). Bylo se proto z úřední moci usnésti, jak se stalo.

Citace:

Čís. 16024.. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1938, svazek/ročník 19/1, s. 501-502.