NPD documents search: Boh. adm., 11 (1929), sv. 1

Čís. 1244.

Na výši náhrady abstraktní škody nemají vlivu předpisy o předražovaní.
(Rozh. ze dne 18. října 1921, Rv I 345/21.)
Sporné strany uzavřely smlouvu o koupi vagonu dřeva a, ježto prodatel dřeva nedodal, domáhal se kupitel náhrady abstraktní škody penízem 2500 K. Žalobě bylo soudy všech tří stolic vyhověno, Nejvyšším soudem z těchto
důvodů:
Dovolání, opírající se o důvod čís. 4 § 503 c. ř. s. není opodstatněno. Jde tu o náhradu abstraktní škody, které se domáhá kupitel oproti prodateli, nesplnivšímu dodávací smlouvu. Dle předpisu čl. 357 obch. zák. řídí se výše této škody, kterou prodatel jest povinen nahraditi, rozdílem mezi smluvenou cenou kupní a mezi tržní cenou prodaného zboží, jaká je v čase a místě plnění. Rozdíl ten činí dle zjištění odvolacího soudu 2200 K, a poněvadž náhrada abstraktní škody jest minimum toho, co kupitel má právo požadovati — argum. článek 357 obch. zák., v jehož poslední větě, týkající se náhrady škody konkrétní se praví: »bez újmy práva kupitelova uplatniti dokázatelnou vyšší škodu«..., nelze názor odvolacího soudu, že žalobce má nárok na náhradu škody 2200 K pokládati za právně mylný. Žalovaný poukazuje proti tomu ve svém odvolání na ustanovení zákona ze dne 17. října 1919, čís. 568 sb. z. a n., dle něhož (§ 7) nesmí nikdo za předměty nezbytné potřeby požadovati ceny přemrštěné, a hájí názor, že předpis článku 357 obch. zák. sluší vykládati s ohledem na citovaný zákon o trestání válečné lichvy způsobem obmezujícím. Jest ovšem pravda, že by žalobce, kdyby byl zboží od žalovaného obdržel, a je dále prodal, byl zajisté vázán předpisy zákona toho, vydaného ve všeobecném zájmu spotřebitelstva, ale zde se o takovýto všeobecný zájem nejedná, a bylo by snížení náhradního nároku žalobcova ve smyslu vývodu žalovaného v podstatě své vlastně prémií na nedodržení smlouvy. Oproti náhledu žalované strany po této stránce v dovolání uvedenému, že by přiřčením celého rozdílu mezi cenou smluvní a cenou trhovou dostalo se žalobci neoprávněného zisku, dlužno poukázati k tomu, že žalovaná strana byla dle smlouvy povinna dodati žalobci ve lhůtě jí dodatečně dané jeden dvojitý vagon dříví za smluvenou cenu. Buď měla zboží to po ruce, anebo musila si je tehdy opatřiti. Nedostala-li je, přes to, že tak mohla učiniti, majíc je k disposici, vzešel jí zisk nedodáním, jelikož je mohla zpeněžit za cenu tržní v té době platnou, při čemž výsledek její oproti ceně se žalobcem smluvené by byl mohl činiti právě také 2200 K, — viz výrok znalce, dle něhož v oné době, kdy lhůta dodatečná vypršela, stál dvojitý vagon takového dříví 7200 Kč. — Kdyby však byl žalovaný, chtěje svému závazku ze smlouvy dostáti, a žalobci dříví dodati, musil — nemaje je po ruce, v té době je koupiti, byl by musil dozajista za opatření ho vynaložiti vyšší peníz, než za jaký je prodal žalobci, a této ztrátě se vyhnul tím, že odepřel splnění smlouvy; neboť dle zjištění prvého soudu, odvolacím soudem nezměněného, žalovaný smlouvu bezdůvodně zrušil. Jest samozřejmo, že v takovémto případě sluší podle zásady poctivosti a víry v obchodě vzíti v první řadě ohled na onu stranu, která při smlouvě věrně setrvala. Pokud dovolatel poukazuje na mimořádně poměry, jež tehdy v obchodě dřívím panovaly, dlužno na to odvětiti, že, uzavíraje zmíněnou dodávací. smlouvu, měl sám již ke kolísavosti cen dříví přihlížeti a počítati za poměrů jím uvedeným a mu známých s tím, že ceny dříví budou stoupati. Bylo tedy jeho věcí dle čl. 282 obch. zák., aby za účelem splnění uzavřené smlouvy šetře péče řádného obchodníka potřebné dříví si v čas opatřil.

Citace:

č. 1244. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1923, svazek/ročník 3, s. 698-699.