Čís. 17367.

K výkladu § 18 (2) přídavkového zákona č. 75/35 Sb. z. a n.
Neobsahuje-li povolení ministerstva obchodu udělené podniku podle § 18 (2) příd. zák. k likvidaci přídavkového zařízení v té příčině žádné obmezení, neodporuje pojmu likvidace podle řečeného zákonného ustanovení, zvýší-li podnik, jemuž se dostalo povolení k likvidaci přídavkového zařízení, přechodně hodnotu kuponů ke kupovanému zboží přidávaných, jestliže tak podnik již dříve činil a jestliže takové zařízení je obvyklé a hospodářské situaci podniku přiměřené.
(Rozh. ze dne 7. září 1939, Rv I 3186/38.)
Ministerstvo obchodu povolilo žalované straně na její žádost lhůtu do 19. července 1940 k likvidaci jejího přídavkového systému pod podmínkou, že bude šetřiti ustanovení § 6 odst. 2—4 příd. zákona. Žalující strana tvrdí, že žalovaná překročuje meze povolené jí likvidace, neboť pod pojmem likvidace lze rozuměti jen právo prováděti do určité stanovené lhůty přídavkový systém v tom rozsahu, jak byl provozován v podniku v době žádosti k ministerstvu obchodu. Žalovaná prováděla svůj přídavkový systém v době podání žádosti k ministerstvu obchodu tak, že při koupi určitého zboží přidávala kupony mající určitou hodnotu a to po 100 jednotkách majících hodnotu 1,50 Kč. V době povolené jí k likvidaci tohoto zařízení vydala však letáky, ve kterých oznamuje, že zvyšuje hodnotu všech kuponů o 50%, takže 100 jednotek odpovídá hodnotě 2,25 Kč. Toto zvýšení bylo jen přechodným, neboť žalovaná je činila závislým na tom, že sběratelé kuponů jí tyto zašlou do 15. prosince 1937. Není však vyloučeno, že akci tuto bude opakovati i při jiných příležitostech. V letáku tom označovala náhradní zboží slovem dárek, což je podle § 9 přídavkového zákona nepřípustné. Žalující strana navrhla proto, aby žalovaná firma byla uznána povinnou zdržeti se v hospodářském styku ve spojitosti s prodejem svého zboží, zejména kovového zboží, zvláště knoflíků, ohlašování, nabízení nebo poskytování věcí a předmětů, které nejsou předmětem řádného obchodování a podnikání žalované strany, při současném vyúčtování 100 kupónových jednotek za vyšší částku než 1,50 Kč. Nižší soudy zamítly žalobu. Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Jde jen o to, zda žalovaná, jíž byla povolena lhůta k likvidaci jejího přídavkového zařízení podle § 18 odst. 2 přídavkového zákona, směla v této lhůtě, a to — jak dovolatelka sama připouští — přechodně zvýšiti cenu kuponů o 50%, aniž by bylo lze proti ní zakročiti podle § 16 zákona. Dovolatelka má za to, že žalovaná tím vybočila z rámce povolené jí likvidace, takže její jednání jest postiženo zákazy přídavkového zákona. Poukazuje při tom na gramatický a logický význam pojmu likvidace, na předpisy o analogii a § 6 obč. zák., na rozdíl v doslovu prvého a druhého odstavce § 18 zákona a na výjimečnost tohoto předpisu opodstatňující jeho restriktivní výklad. S dovolatelkou nelze však souhlasiti. Zákon sám ani pojem likvidace ani způsob, jak se tato má provésti, nevyložili. Uvážili jest, že předpis § 18 zákona jest předpisem přechodným, jímž v obou v něm uvedených případech byly odsunuty účinky zákona na určitou dobu. Rozdíl jest jen v tom, že podle § 18 první odstavec nastává odsunutí účinnosti zákona na dobu nejvýše šesti měsíců již ze zákona samého, kdežto podle druhého odstavce na dobu, kterou povolilo ministerstvo obchodu k likvidaci přídavkového zařízeni u podniku, byla-li podniku lhůta k odstranění zavedeného u něho zřízeného určitého zařízení přídavkového ministerstvem obchodu povolena. V tomto případě zákon, přihlížeje k případné možnosti poškození podniků odstraněním u nich zavedeného určitého přídavkového zařízení, se rozhodl, že bude zatím ve prospěch oněch podniků toto zařízení u nich ještě po další dobu trpěti, ač jinak zařízení to odporuje přídavkovému zákonu a ač by je jinak bylo možno postihnouti podle předpisu § 16 zákona. Povolení likvidace může ministerstvo vázati na určité podmínky pohybující se v intencích přídavkového zákona, jak se také stalo v souzeném případě, kde žalovaná byla vázána na zachování postupu předepsaného § 6 odst. 2 až 4 zákona. Jakým způsobem však má dojíti u podniků k likvidaci přídavkového zařízení v dané jim lhůtě, ponechal zákon podnikům samotným. Vodítkem, proč tak učinil, byl účel sledovaný § 18 odst. 2 zákona, totiž ochrana podniků před případnou újmou. Tento účel předpokládal, že povolenému takto přídavkovému systému bude i nadále zachována jakási pružnost. Proto bylo umožněno, aby pro určité případy podle daných okolností opatřením příslušného správního úřadu byla účinnost zákona odsunuta na další dobu přiměřenou potřebám toho kterého případu. Právě z této okolnosti vyplývá, že nelze slovu likvidace v § 18 odst. 2 užitému rozuměti jinak, než že podnik musí, nebylo-li mu v té příčině uloženo zvláštní obmezení, do uplynutí lhůty mu k tomu povolené s přídavkovým systémem u něho zavedeným skoncovati tak, že po uplynutí oné lhůty pozbude svého výjimečného postavení. V tom smyslu se vyslovil zcela zřetelně vládní návrh k přídavkovému zákonu a z důvodové zprávy k § 18 odst. 2 zákona jest zřejmé, že v té příčině zákonodárce přes odlišnou formulaci vládního návrhu nebyl jiného mínění, než vládní návrh sám. Pojmu likvidace by také neodporovalo samo o sobě obvyklé, hospodářské situaci přiměřené zvýšení cen kuponu a nelze v té příčině souhlasiti s opačným názorem dovolání. Tak tomu jest v souzeném případě, když podle zjištění žalovaná již dříve přidávala během času vícekráte t. zv. poukázky na mimořádný podíl ze zisku, kterými se zvyšovala hodnota kuponů. Že by toto zvýšení bylo v souzeném případě nějaké neobvyklé, dovolatelka ani netvrdila. Povolení ministerstva obchodu, jež v tom směru neobsahuje žádného obmezení, jest proto vztahovati i na případ dovolatelkou žalované straně vytýkaný. Povolení to jest pro soudy závazné a žalovaná nemůže proto z příčiny pozastaveného jednání býti postižena předpisy přídavkového zákona.

Citace:

č. 17367. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1940, svazek/ročník 21, s. 426-428.