NPD documents search: Váž. civ., 21 (1939)

Čís. 3736
.
Dopravní řád železniční. Nesouhlasí-li skutečná povaha zboží s jeho poznačením na nákladním listě, jest železnice oprávněna vypočítati dovozné nikoliv dle skutečné povahy zboží, nýbrž dle poznačení, použitého v nákladním listě, a, není-li zboží označeno přesně označením, na které tarif váže použití nižší sazby, jest dráha oprávněna počítati za ně dovozné dle nejvyšší sazby 1. Označení železa dle říšsko-německého dopravního tarifu.
(Rozh. ze dne 16. dubna 1924, Rv I 1767/23.) Firma H. zaslala ze stanice Bohumín žalující firmě do Hořovic několik vagonů surového železa, jež deklarovala jako surové železo čís. 1. a 3. Dráha vyměřila dovozné dle železničního nákladního tarifu díl 1. odd. В. ze dne 1. ledna 1918 položka E dle tarifní třídy B. celkem 40400 Kč. Dle vyhlášky ministerstva železnic ze dne 6. května 1920, čís. 23099/1920, obsažené ve věstníku pro železnice a plavbu čís. 42 a čís. 43 ze dne 29. května 1920 slušelo při zásilkách přes 5000 kg, při kterých dovozné za tuto váhu nejméně zaplaceno bylo, dodatečně v cestě návratkové počítati dovozné, jehož bylo lze pro zásilku dosáhnouti, kdyby bylo došlo k přepravě zboží územím sousedních států, a to na základě sazeb dovozného, platných v době přepravy. Přeplacený přebytek na dovozném bylo vrátiti. Na místo přímé cesty Bohumín—Praha—Hořovice, jak dopraveno, mohlo býti surové železo dopraveno Německem oklikou a sice Bohumín—Brod nad Lesy—Hořovice. Dle tvrzení strany žalující bylo by bývalo při dopravě touto oklikou předepsáno dovozné za dopravu po říšskoněmeckých drahách z Bohumína do Brodu n. Lesy za 564 km dle Sp. T. 3. a na československých drahách z Brodu n. L. do Hořovic za 133 km dle tarifní třídy В pro surové železo platné celkem pouze 37166 Kč 70 h — takže ve prospěch žalobkyně se podává rozdíl na přeplatku oproti zaplaceným 40400 Kč — 3233 Kč 30 h. Žalobkyně zažádala u ředitelství státních drah o vrácení tohoto přeplatku, žádost byla však zamítnuta, pročež domáhala se vrácení žalobou. Výše tvrzeného přeplatku byla nesporná, dráha namítala pouze, že zboží nebylo uvedeno v nákladním listu přesně dle tarifu pro zboží část. 1 odd. B odst. C pol. E 6, jež vyžaduje bližšího označení surového železa. Oba nižší soudy uznaly dle žaloby, Nejvyšší soud žalobu zamítl.
Důvody:
Nelze souhlasiti s právním názorem odvolacího soudu, že, když dráha při vadném poznačení zboží v nákladním listu vyměří dovozné podle vyšší sazby, než by náleželo podle skutečné povahy zboží, může strana pořadem práva dokázati, že šlo ve skutečnosti o zboží, podléhající nižšímu tarifování a domáhati se snížení dovozného. Názor ten příčí se přesným formálním předpisům železničního dopravního řádu a nákladního tarifu, jimž se každý odesílatel dle upozornění vytištěného na nákladním listě podrobuje. Podle prováděcího předpisu k §u 56 (1) lit. d) žel. dopr. ř. má býti zboží v nákladním listu poznačeno tak, jak je pojmenováno v dopravním řádě, tarifu a roztřídění zboží. Podle §u 57 žel. dopr. ř. ručí odesílatel za správnost a úplnost tohoto poznačení a nese sám veškeré důsledky poznačení nesprávných, neúplných a nepřesných. Železnice jest sice podle §u 58 žel. dopr. ř. oprávněna přezkoumávati správnost údajů odesílatelových a pojmenování zboží v nákladním listu, není však k tomu povinna, a při hromadném zasílání zboží není jí ani možno, by tak činila v každém případě. Podle pravidel o počítání dovozného, obsažených v nákladním tarifu odd. B pod А 3. má se dovozné vyměřiti podle nejvyšší třídy 1 u všeho zboží, které není výslovně v roztřídění zboží nebo zvláštních tarifech uvedeno. Z těchto pravidel plyne, že, nesouhlasí-li skutečná povaha zboží s jeho poznačením na nákladním listu, jest železnice oprávněna vypočítati dovozné nikoliv dle skutečné povahy zboží, nýbrž dle poznačení, použitého v nákladním listu, dále, že, není-li zboží označeno označením, na které tarif váže použití nižší sazby, jest dráha oprávněna, počítati za ně dovozné dle nejvyšší sazby 1. a že strana musí nésti nepříznivé následky vadného poznačení. Tato pravidla jsou odůvodněna povahou železnice jako hromadného dopravního prostředku, při němž nemůže býti každé jednotlivé zásilce věnováno tolik času a péče, kolik by snad vyžadovala, takže strany musí nésti jimi zaviněné následky nemožnosti, aby skutečná povaha zboží podle tarifu byla v každém jednotlivém případě správně zjištěna. Vychází-li se z právních zásad právě uvedených, nelze přiznati žalobě úspěchu. Není mezi stranami sporu, že rozhodnutí rozepře závisí pouze od rozřešení otázky, zda byly by zásilky surového železa, v žalobě blíže uvedené, při přepravě Německem tarifovány dle nízké zvláštní sazby 3. Slyšený znalec uvedl ve shodě s dopisem ředitelství železnic ve Vratislavi ze dne 11. dubna 1922, že i podle německého tarifu nedostačovalo pro použití zvláštní sazby 3., aby zásilka byla označena jako železo surové, nýbrž že by musil býti uveden také ještě jeho tvar, poněvadž výhod této nízké sazby požívá jenom »Roheisen in Gänzen, Masseln, Broten und ähnlichen Formen, die nur den Zweck hatten, das Roheisen zur Beförderung geeignet zu machen.« Jelikož v tomto případě byl obsah zásilek označen jako Giesserei-Roheisen Nr. 1. a Giesserei-Roheisen Nr. 3., aniž tvar jeho byl uveden, nemohlo býti speciální sazby 3. použito. Slyšený znalec z oboru železářského sice potvrdil, že se pod užitým poznačením rozumí jenom železo v kouskách neb hranolech, že se železo takto poznačené v jiných tvarech nevydává, a že tento výraz jest v obchodě pro železo takového tvaru všeobecným, nerozhoduje však, jak bylo již uvedeno, skutečná povaha zboží, nýbrž jeho poznačení v nákladním listu, a nikoliv odborné označení obchodní, nýbrž označení použité v tarifech. Znalec z oboru dopravního uvedl sice dále, že jest obchodním zvykem dráhy, aby v případech, kde z označení v nákladním listě beze vší pochybnosti vyplývá, že jde o určité zboží v tarifu vyjmenované, počítalo se dovozné za toto v tarifu uvedené zboží, takovou obchodní zvyklostí nemohou však býti citované a stále ve stejném znění obnovované jasné předpisy železničního dopravního řádu a tarifu zbaveny platnosti, a nemůže z ní býti proto dovozován právní závazek železnice ku počítání nižší sazby. Mimo to udává znalec sám, že tato zvyklost platí jenom, není-li o totožnosti zboží pochybnosti. Této podmínky v tomto případě není, znalec sám nemohl se o totožnosti použitého označení s označením tarifním vyjádřiti, vyslovil naopak určité pochybnosti a vyžádal si o tom posudek znalce z oboru železářského. Netřeba odůvodňovati, že nelze ukládati dráze, aby při počítání dovozného vyšetřovala znalci pravý smysl a totožnost použitého poznačení, naopak právě proto, že tato totožnost v tomto případě při srovnání použitého označení s označením, v tarifu předepsaným, nebyla nepochybnou, byla by železnice oprávněná pokládati zboží za neuvedené v tarifu a vyměřiti dovozné dle sazby vyšší. Zpráva ředitelství drah ve Vratislavi ze dne 11. dubna 1922, že zásilka neměla nároku na speciální sazbu 3., jest tedy v souhlasu s platnými předpisy, žaloba jsouc vybudována na použití této sazby, jest neodůvodněna.

Citace:

č. 3736. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/1, s. 576-579.