NPD documents search: Boh. adm., 14 (1932), sv. 2

Čís. 12702.

Pracovní soudy (zákon ze dne 4. července 1931, čís. 131 sb. z. a n.).
Nejde-li již o pohledávku ze služebního poměru, nýbrž o pohledávku, jejímž právním důvodem jest dohoda učiněná po skončení tohoto poměru, není odůvodněna příslušnost pracovních soudů.

(Rozh. ze dne 16. června 1933, R II 215/33.) Žalobou, zadanou na okresním soudě v T., domáhala se zaměstnavatelka na zaměstnanci zaplacení pohledávky, jež sice vznikla ze služebního poměru, již však zaměstnanec uznal po skončení služebního poměru. Žalovaný vznesl námitku nepříslušnosti soudu, maje za to, že jest příslušným pracovní soud. Soud prvé stolice námitce vyhověl a žalobu odmítl. Rekursní soud zamítl námitku nepříslušnosti. Důvody: Procesní soud odmítl žalobu proto, že prý okresní soud v T. v souzeném případě jest nepříslušným dle § 42 j. n. Stížnost tvrdí, že se tak stalo neprávem. Uplatňuje, že žalobní nárok vyplývá z úvěrní a zástavní listiny ze dne 22. dubna 1930, ve které obě strany ujednaly ve smyslu § 104 j. n. výlučnou příslušnost okresního soudu v T. Existence této dohody o příslušnost spadá do doby, kdy zákona o pracovních soudech nebylo. Zákon tento nemá zpětné působnosti, takže, i kdyby šlo o pohledávku z pracovního poměru, nemohl by tento právní poměr, před léty zaniklý, býti podřaděn pod nový zákon. Podle § 1 zákona ze dne 4. července 1931, čís. 131 sb. z. a n. jsou pracovní soudy, nehledíc k hodnotě předmětu sporu, výlučně příslušné rozhodovati o sporech z pracovního, služebního nebo učebního poměru, založených soukromoprávní smlouvou, vzniklých mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem. O takový spor v souzeném případě však nejde, nýbrž žalobní nárok vyplývá z úvěrní a zástavní listiny ze dne 22. dubna 1930, ve které ujednána byla ve smyslu § 104 j. n. výlučná příslušnost okresního soudu v T. Jaký skutkový a právní poměr této listině jest podložen, jest nerozhodným, a přešel tento případný, skutkový a právní stav uvedenou listinou novací v poměr listinou ujednaný. K provedení tohoto sporu jest příslušný dovolaný okresní soud. Jelikož zákon o pracovních soudech nemá zpětné působnosti, nemohl by tento spor ani, kdyby šlo o pracovní poměr, u pracovního soudu býti projednán, jelikož existence dohody listinou stanovené spadá do doby, kdy zákona o pracovních soudech ještě nebylo.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu.
Důvody:
V souzeném případě nelze sice přisvědčiti rekursnímu soudu, že prorogace, ujednaná v době, kdy zákon o pracovních soudech nebyl ještě v platnosti, bránila by projednání tohoto sporu u pracovních soudů, avšak nejde o spor uvedený v § 1 zmíněného zákona, třebas odůvodnění rekursního soudu pro tento jím též vyslovený názor není případné. Žalobkyně sice uvedla v žalobě, že žalovaný byl vedoucím její prodejny, že pro závazky, které z tohoto poměru mohly vzniknouti, podepsal s manželkou úvěrní a zástavní listinu z 22. dubna 1930 a že po ukončení tohoto poměru vznikla pro ni pohledávka, jejíhož zaplacení se domáhá žalobou. V přípravném spise, jehož obsah přednesla u ústního jednání, však uvedla, že nárok její nevyplývá z pracovního poměru, nýbrž z uznání obou žalovaných, a u ústního jednání z 10. ledna 1933 přednesla, že pohledávka vznikla sice za služebního poměru, že však ji žalovaný po skončení pracovního poměru výslovně
50* uznal, o čemž nabídla důkaz prohlášením z 23. září 1931. Tím změnila právní důvod uvedený v žalobě a tedy i žalobu podle § 235 c. ř. s. Žalovaný nevznesl proti tomu námitky a pustil se do jednání o změněné žalobě, uváděje výslovně, že při konečném súčtování z 23. září 1931 uznal proti žalobkyni jen částku 4323 Kč 30 h, kterou se zavázal uhraditi a kterou také vyrovnal. Bylo proto podle druhého odstavce § 235 c. ř. s. míti za to, že svolil ke změně žaloby. Nešlo tedy již o pohledávku ze služebního poměru, nýbrž o pohledávku, jejíž právním titulem byla dohoda učiněná po skončení tohoto poměru. Spory této právní povahy patří však před řádné soudy. Námitku přednesenou v řízení před prvním soudem, že nedošlo k výslovné písemní úmluvě o prorogaci, poněvadž listina jest podepsána jen žalovanými, neuplatňují stěžovatelé již v dovolacím rekursu, nýbrž uvádějí, že v oné listině byla dohodou stran umluvena příslušnost okresního soudu v T. bez ohledu na výši předmětu sporu.

Citace:

Čís. 12702.. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1934, svazek/ročník 15/1, s. 810-812.