Č. 3218.

Administrativní řízení: Nedostatek právního poučení v rozhodnutí úřadu politického opravňuje stranu k tomu, aby se zvláštním rekursem domáhala odstranění této závady, nezbavuje však výrok úřadu takovou vadou trpící jeho povahy a účinků, které mu jinak podle jeho obsahu a formy příslušejí.
(Nález ze dne 6. února 1924 č. 2080.)
Věc: Městská obec J. proti ministerstvu vnitra o označení ulic.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody:
Spor, který stížností vznesen je na nss, vyvolán byl výměrem osp-é z 19. října 1922, jímž obec vyrozuměna, že tento úřad na základě čl. 5. a 10. vl. nař. č. 324/21 činí sám opatření, aby označení ulic a veřejných míst v N. J. také jazykem státním na prvém místě provedeno bylo na útraty a nebezpečí obce, poněvadž obec ve lhůtě jí stanovené dle své povinnosti se o to nepostarala. Obec domáhala se v cestě instanční zrušení tohoto opatření, popírajíc, že je tu předpoklad jeho, to jest povinnost obce označiti ulice a veřejná místa v státním jazyku, jak to na ní bylo žádáno, poněvadž prý povinnost ta nastává jen tehdy, když ob. zast. po 6. září 1921 usnáší se o pojmenování. Nař. výnosem odmítlo min. vnitra o této otázce meritorně rozhodovati, poněvadž povinnost ta uložena obci již výměry osp-é z 26. října 1921, 1. prosince 1921 a 14. února 1922, které nabyly právní moci, a proto odmítlo pak změniti nař. opatření osp-é z 19. října 1922. Stížnost nenapadá toto opatření, nař. výnosem potvrzené, samo o sobě, nýbrž toliko v jeho předpokladech, a to dvojími námitkami: jednak, že žal. úřad neprávem předpokládá, že byla obci již dříve pravomocně uložena povinnost provésti označení ulic a veřejných míst v jazyku státním, jednak že tato povinnost v zákonných předpisech není odůvodněna.
Námitkami posléze uvedenými nemohl se nss zabývati, poněvadž žal. úřad tuto otázku neřešil; opřel se jedině o právní mcc výměrů osp-é z 26. října 1921, 1. prosince 1921 a 14. února 1922, bylo proto nss-u zkoumati jedině, zda tento předpoklad je správný. Stížnost to popírá vytýkajíc, že výměry osp-é z 26. října 1921 a 1. prosince 1921 obsahují toliko poučení a vyzvání obci, aby zavedla zákonný stav, nikoli však rozhodnutí neb opatření, jak patrno již z toho, že nemají poučení o opravných prostředcích. Rovněž výměr z 14. února 1922 má prý podobnou povahu. Žádný z těchto výměrů nepraví jasně, že a proč obec je povinna uvésti česká označení ulic na prvním místě, a zda nové označení vztahuje se také na názvy z doby před 6. zářím 1921.
Výtky ty nejsou však důvodný. Pokud se týče především nedostatku poučení o opravných prostředcích, sluší podotknouti, že podle zák. z 12. května 1896 č. 101 ř. z. jsou ovšem politické úřady povinny ke svým rozhodnutím a opatřením připojovati poučení o opravných prostředcích, avšak nezachování tohoto předpisu má pouze ten následek, že podle § 3, posl. odst. strana může se zvláštním rekursem domáhati odstranění závady, nezbavuje však emanaci politického úřadu vadou takovou trpící její povahy a účinků, které jí jinak dle jejího obsahu a formy příslušejí. Další vytýkaný nedostatek jasného a podrobného odůvodnění je sice po případě rovněž vadou, kterou strana může řádným opravným prostředkem vytýkati, není však překážkou, aby enunciát — nebyv takto naříkán — nabyl právní moci.
Jde tedy pouze o to, zda uvedené výměry osp-é ukládají obci povinnost, aby ve smyslu čl. 5. nař. 324/21 označila všechny své ulice a veřejná místa jazykem státním na prvém místě, a činí-li to tak, že stěžující si obec mohla to z nich jasně vyčísti.
Výměr z 26. října 1921 omezuje se sice jenom na doslovnou citaci čl. 5, odst. 1. a 2. vl. nař. 324/21, mluví však o pojmenování ulic a veřejných míst docela povšechně a přikazuje obci zase docela všeobecně, aby pojmenování ulic a veřejných míst dle těchto předpisů do konce listopadu 1921 provedla. Totéž se děje výměrem z 1. prosince 1921. Z výměru ze 14. února 1922 je pak docela nepochybným způsobem zřejmo, že politický úřad vztahuje svůj příkaz nikoli jenom na pojmenování, jež shledává závadnými, nýbrž že míní jím označení všech o- státních ulic a veřejných míst a ukládá obci pod pohrůžkou čl. 5, odst. 3, aby je do určité lhůty provedla předepsaným způsobem, jak to od ní bylo požadováno. Že si obec byla také sama docela dobře vědoma, že se jí ukládá povinnost, označiti všechny ulice a veřejná místa také jazykem státním, je patrno ze všech jejích podání k pol. okr. úřadu, zejména však ze zprávy městské rady z 20. března 1922, podle níž se ob. zast. usneslo dosavadní německé označení ulic a veřejných míst ponechati a dáti jim česká jména v příloze podání uvedená, a která domáhá se prodloužení lhůty politickým úřadem stanovené z toho důvodu, že opatření velkého počtu uličních tabulek, které nyní mají býti dvoujazyčné, vyžaduje z technických důvodů delší doby.
Vzhledem k obsahu cit. výměrů osp-é, jimž obec mohla rozuměti a skutečně také dobře rozuměla, bylo tedy věcí obce, aby domnělou jich nezákonnost v cestě instanční uplatnila. Když tak neučinila, nabyly výměry ty proti ní právní moci, a nemá proto již práva dožadovati se sproštění povinnosti, která jí oněmi výměry byla uložena. Žal. úřad právem proto předpokládá, že o povinnosti obce provésti označení ulic a veřejných míst také a to na prvém místě v jazyku státním, je již pravomocně rozhodnuto, a správně odmítá tedy opětné meritorní rozhodování o této otázce.
Je-li však ona povinnost obce pravoplatně zjištěna, a nebylo-li jí ve lhůtě úřadem stanovené vyhověno, pak je opatření výměrem osp-é z 19. října 1922 učiněné a nař. rozhodnutím potvrzené podle čl. 5., odst. 3. vl. nař. č. 324/21 plně odůvodněno ....

Citace:

č. 3218. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/1, s. 528-530.