Čís. 2117.

Obmyslný držitel jest povinen nahraditi škodu, kterou cizí věc u něho vzala. Náhrady zisku, jenž ušel oprávněnému tím, že obmyslný držitel zadržoval mu věc (živnostenskou místnost), lze se domáhati pouze dle všeobecných předpisů o náhradě škody.
(Rozh. ze dne 19. prosince 1922, R II 467/22.)
Žalobce, povoláním řezník, nastoupil válečnou službu vojenskou, a zavřel svůj řeznický závod v domě žalovaného. Za války nastěhoval se do krámu žalovaný. Navrátiv se z války, žádal ho žalobce, by krám vyklidil a jemu odevzdal, a když to žalovaný odmítl, domohl se svého práva žalobou, jež byla žalovanému doručena 26. září 1919. Žalovaný odevzdal žalobci krám až 6. dubna 1920, načež žalobce domáhal se na něm náhrady škody, ježto přišel v době od 27. září 1919 do 6. dubna 1920 o výdělek z řeznické živnosti. Procesní soud prvé stolice žalobu zamítl, neshledav na straně žalovaného obmyslnosti ani hrubé nedbalosti ve smyslu § 1323 a 1324 obč. zák. Odvolací soud zrušil napadený rozsudek a vrátil věc prvému soudu, by, vyčkaje pravomoci, ji znovu projednal a rozhodl. Důvody: Žalobní nárok má svůj právní důvod v tom, že žalovaný místnosti kteréž jinak užíval, ne vyklidil a žalobci neodevzdal, ač byl o to požádán a pak zažalován, takže žalobci zadržováním místnosti od 27. září 1919 do 6. dubna 1920, kdy mu klíč od krámu vydal, způsobil škodu na ušlém výdělku. Že žalovaný krám žalobci po tu dobu k užívání neodevzdal, nebylo popřeno. Tím však jest již žalovaný práv ze škody, раk-li a pokud žalobci tím vzešla, neboť pronajímatel je povinen po dobu nájemního poměru předmět nájemní nezadržovati a nájemce ve smluvním užívání nerušiti (§ 1096 obč. zák.). Dle § 338 obč. zák. žalovaný již doručením žaloby v dřívějším sporu, jež se stalo 26. září 1919, od které doby se škoda počítá, pozbyl bezelstnosti, měl-li ji posud, a drže dále krám, po případě upíraje žalobci výkon nájemního práva, pustil se do sporu, ve kterémž také konečně podlehl, musí proto dle § 335 obč. zák. nahraditi žalobci plnou škodu. Tento předpis jest obsahem shodný s ustanovením § 1324 a 1331 obč. zák. a nárok na náhradu takové škody pramení z porušení smluvní povinnosti (§ 1296 obč. zák.), takže není třeba zvláště teprve zjišťovati, zda způsobena škoda obmyslně nebo hrubým nedopatřením žalovaného. Poněvadž procesní soud se vůbec nezabýval otázkou, zda a v jaké míře škoda žalobci vzešla a důkaz o tom neprovedl, bylo rozsudek zrušiti a dle § 496 čís. 3 c. ř. s. věc vrátiti prvé stolici.
Nejvyšší soud zrušil usnesení odvolacího soudu a uložil mu, by nehledě k uvedenému důvodu zrušovacímu, rozhodl o žalobcově odvolání.
Důvody:
Právem vytýká žalovaný v rekursu, že tu nelze použiti předpisů §§ 338 a 335 obč. zák., jichž odvolací soud se dovolává, a z nichž vyvozuje, že žalovaný musí žalobci nahraditi ušlý zisk bez ohledu na to, zda způsobil škodu obmyslně nebo hrubou nedbalostí. Arci stanoví § 338 obč. zák., že také na bezelstného držitele, bylo-li mu soudcovským výrokem uloženo, by vrátil cizí věc, dlužno ode dne, kdy mu žaloba byla doručena, co do náhrady škody pohlížeti jako na držitele obmyslného, jenž dle § 335 obč. zák. je povinen, nahraditi všechnu škodu, která jeho držbou vznikla. Mylně však vykládá odvolací soud toto posléz uvedené ustanovení, domnívaje se, že obmyslný držitel jest beze všeho, již proto, že jest držitelem obmyslným, práv i z té škody, která vznikla mimo věc, tedy zejména i z toho, že oprávněnému ušel zisk tím, že mu věc byla zadržena. Uváží-li se, že se v § 335 obč. zák. obmyslnému držiteli především ukládá povinnost, vrátiti vše, čeho vytěžil z cizí věci a vydati i to, čeho by byl poškozený z ní dobyl, a že se tamže ku konci praví, že, nabyl-li obmyslný držitel držby věci činem v trestních zákonech zapovězeným, povinen jest nahraditi i cenu zvláštní obliby (t. j. cenu zvláštní obliby, kterou věc měla pro poškozeného), — lze ustanovení, že »obmyslný držitel má nahraditi všechnu škodu, která vznikla jeho držbou«, rozuměti jen tak, že jest povinen nahraditi tu škodu, kterou cizí věc u něho vzala. O takovou škodu však v tomto případě nejde, poněvadž nebylo ani tvrzeno, že krám, po případě řeznické náčiní, v něm uschované, byly poškozeny. Proto se na tento případ nehodí předpisy §§ 335 a 338 obč. zák., dlužno naopak otázku, zda ručí žalovaný za požadovaný ušlý zisk, řešiti dle všeobecných pravidel o náhradě škody (§§ 1293 a násl. obč. zák.), — a opačný právní názor odvolacího soudu jest mylným.

Citace:

č. 2117. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1924, svazek/ročník 4, s. 1230-1232.