NPD documents search: Váž. civ., 6 (1924), sv. 1

Čís. 4995.

Jest přípustným převod exekučních práv plynoucích z §§ 308 a 322 ex. ř. zároveň s vymáhanou pohledávkou na singulární nástupce.
(Rozh. ze dne 29. dubna 1925, R II 76/25.)
Usnesením ze dne 30. března 1923 byla Adolfu Sch-ovi jako vymáhajícímu věřiteli k vydobytí jeho vykonatelné pohledávky 90 000 Kč přikázána k vybrání zabavená jím knihovní pohledávka manželů Františka a Boženy S-ových v částce 82 650 Kč, zajištěná na nemovitostech, připsaných poddlužnici Růženě K-ové. V rámci svých oprávnění, plynoucích z ustanovení §§ 308 a 322 ex. ř., vymohl si vymáhající věřitel rozsudek ze dne 16. dubna 1924 proti Růženě K-ové, jako vlastnici hypotéky a byla mu pro zbytek pohledávky manželů S-ových 38 174 Kč 24 h povolena exekuce vnucenou dražbou nemovitostí Růženy K-ové usnesením ze dne 10. června 1924. Listinou ze dne 22. července 1924 postoupil Adolf Sch. svou pohledávku i s exekučními právy, pro ni vydobytými, manželům B-ovým. Žádost Růženy K-ové, by bylo zastaveno dražební řízení, povolené usnesením ze dne 10. června 1924, soud prvé stolice zamítl, rekursní soud dražební řízení zrušil. Důvody: Stížnosti Růženy K-ové nelze upříti oprávnění. V §u 308 a 322 ex. ř. jsou výčetmo uvedena práva vymáhajícího věřitele. Dle toho jest vymáhající věřitel zmocněn, by jednal jako pro sebe, avšak jménem dlužníka. To jest právo čistě procesuální, formální, které nemůže býti předmětem postupu, neboť věřitel jest oprávněn jménem a na účet dlužníka zabavenou pohledávku zažalovati a vymáhati a co vymohl, přijati na uspokojení své pohledávky. Dle §u 1394 jsou práva postupníkova totožná s právy postupitelovými, avšak práva, která mohou býti postoupena, jsou blíže určena v §u 1393 obč. zák.; jsou to práva zcizitelná, nejsou to tedy práva, lpící na osobě. Adolf Sch. dle toho právem mohl postoupiti manželům B-ovým svou pohledávku, zajištěnou na pohledávce manželů S-ových i s vykonatelným právem zástavním jakožto právem hmotným, nikoliv však s nabytými formálními (procesuálními) právy, které upravují pouze poměr stran v exekuci. Neboť přikázání k vybrání jest sice pro vymáhajícího věřitele oprávněním, avšak nikoliv zcizitelným právem a nelze je ve smyslu §u 308 a 322 ex. ř. postoupiti. Postupem nenabyli tudíž manželé B-ovi i oněch oprávnění, jež získal Adolf Sch. v exekuci přikázáním k vybrání, nýbrž pouze pohledávku s výkonatelným právem zástavním, získaným zabavením oné pohledávky. Jest sice dle §u 9 ex. ř. možná singulární sukcese, to jest na základě veřejné neb ověřené listiny může vstoupiti i za exekuce jiná osoba místo vymáhajícího věřitele do exekuce, to však nelze vztahovati na přikázání k vybrání. V tom případě jedině jest možným, by dosavadní věřitel se tohoto oprávnění vzdal a nový věřitel si pro svou osobu přikázání k vybrání vymohl (Pollak § 31 с). Postupem tudíž nemohli manželé B-ovi vstoupiti do práv Adolfem Sch-em přikázáním k vybrání získaných bez souhlasu poddlužnice Růženy K-ové, nýbrž museli by znova o přikázání k vybrání zakročiti v předpokladu, že by Adolf Sch. dříve tohoto přikázání pro svou osobu se vzdal. Nebyli tudíž manželé B-ovi oprávněni k podání dražebních podmínek místo Adolfa Sch-a. Poněvadž pak Adolf Sch. dražebních podmínek včas nepodal, mělo býti návrhu Růženy K-ové na zrušení dražebního řízení vyhověno. Ježto se tak nestalo, jest stížnost odůvodněna.
Nejvyšší soud k dovolacímu rekursu manželů S-ových obnovil usnesení prvého soudu.
Důvody:
Vymáhající věřitel Adolf Sch. nabyl exekučních práv, z povolené exekuce plynoucích, k vydobytí svého vykonavatelného pohledávání, které listinou ze dne 22. července 1924, obsahující soudní ověření jeho podpisu, postoupil manželům Hanuši a Kláře B-ovým s exekučními právy, pro tuto pohledávku vydobytými, t. j. realisací pohledávky manželů Františka a Boženy S-ových, na nemovitostech poddlužnice Růženy K-ové zjištěné. Nelze přisvědčiti mínění rekursního soudu, že exekuční oprávnění, plynoucí z ustanovení §§ 308 a 322 ex. ř. o přikázání pohledávky k vybrání, nemohou býti postoupena, poněvadž prý tato oprávnění lpí jen na osobě toho vymáhajícího věřitele, který byl zmocněn k dobývání dlužníkovy pohledávky příkazním usnesením, a že nejsou vůbec zcizitelnými právy. Postupu exekučních práv není na úkor ustanovení §u 1393 obč. zák., poněvadž oprávnění k vymáhání dlužníkovy pohledávky nemá povahy práva omezeného individuálně na určitou osobu (jus personalissimum), jaká má na mysli právě předpis §u 1393 obč. zák., a z ustanovení §§ 9 a 10 ex. ř. vyplývá zřetelně, že převod exekučních práv zároveň s vymáhanou pohledávkou na singulární postupníky jest přípustným. Přikázání pohledávky k vybrání není tedy vázáno jen na určitou osobu vymáhajícího věřitele, ježto jeho zvláštními osobními vlastnostmi není nikterak rozsah oprávnění určen, nýbrž jest ustanoveními zákona přesně vymezen (§§ 308 a 322 odstavec druhý ex. ř.), která však platí pro každého vymáhajícího věřitele. Postupu exekučního práva nebrání ani ustanovení §u 311 ex. ř., podle něhož vymáhající věřitel může se vzdáti exekučních práv, získaných přikázáním k vybrání, neboť tím mu zákon neukládá závazku, že při postupu pohledávky se jich vzdáti musí. Exekučním řízením nabyta oprávnění jest pokládati za vedlejší práva, sloužící k zajištění nebo vydobytí pohledávky samé, tedy úzce s ní související, která postupem přecházejí na postupníka, neboť při postupu mění se pouze osoba věřitelova, kdežto postoupená pohledávka se všemi v době postupu k ní patřícími vedlejšími právy zůstává nezměněnou. Prokázali-li tedy stěžovatelé, manželé B-ovi, ověřenou postupní listinou ze dne 22. července 1924, že vymáhající věřitel Adolf Sch. jim platně postoupil svou vykonatelnou pohledávku i s exekučními právy, k jejímu vydobytí získanými, nelze jim odpírati oprávnění, by nevstoupili jako noví vymáhající věřitelé do exekučního řízení, Adolfem Sch-em k vydobytí jeho pohledávky zahájeného, a aby nepodali dražebních podmínek jako jeho právní nástupci, ve lhůtě mu určené.

Citace:

č. 4995. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1926, svazek/ročník 7/1, s. 852-854.