NPD documents search: Váž. civ., 5 (1923)

Čís. 2418.

Ustanovení §u 41 c. ř. s. nelze použíti v poměru advokáta k jeho
vlastní straně. Přiměřenost advokátovy odměny jest tu posuzovati dle
zásad o smlouvě zmocňovací (§ 1014 obč. zák.) a námezdní (§ 1152
obč. zák.). Autonomního tarifu advokátní komory nelze použíti.
Byl-li přisouzen žalobní nárok, jehož výše záležela na úvaze soudu
(§ 273 c. ř. s.), jest žalobci přisouditi pouze část útrat, раk-li zažalovaný peníz byl částečně zjevně přemrštěný.
(Rozh. ze dne 21. března 1923, Rv II 201/22.)
Žalovaná pražská firma vedla v Brně spor, k němuž její pražský
advokát substituoval žalujícího brněnského advokáta. Spor byl v druhé
stolici pro žalovanou vysouzen. Žalobce domáhal se na žalované za
intervence u stání v prvé a druhé stolici zaplacení 9833 Kč 75 h, opíraje se o autonomní tarif moravské advokátní komory, a, obdržev po
podání žaloby od žalované 2500 Kč, snížil žalobní žádost o tento peníz.
Oba nižší soudy vyhověly zplna žalobě; odvolací soud
z těchto duvodů: Pokud jde o otázku nesprávného právního posouzení věci, není správným názor odvolatelky, že ustanovení §u 41 c. ř. s.
ohledně útrat sporu vztahuje se též na útraty sporu, které právní zástupce jest oprávněn vůči své straně účtovati a od ní požadovati. To
plyne jasně z čl. 5. uvoz. zák. k с. ř. s. a není proto třeba otázkou touto
se dále zabývati. Jest sice správné, že dle §u 3 zákona ze dne 18. února
1921, čís. 78 sb. z. a n. položky advokátní sazby platí nejen vůči odpůrci, nýbrž i pro poměr advokáta ku vlastní straně a že obdobný
předpis obsažen byl i v zákoně ze dne 26. března 1890, čís. 58 ř. zák.
Tím však není řečeno, že advokát vůči vlastní straně musí vždycky
účtovati jen podle položek sazby, neboť jsou zajisté právnické práce,
které vyžadují mimořádné námahy a mimořádné přípravy a ty zajisté
nemohou jako běžné práce pouze dle sazby býti odměňovány, nýbrž
musí se všeobecně dle předpisů o smlouvě námezdní zkoumati v každém jednotlivém případě zvlášť co do své přiměřenosti. Jest nesporno,
že advokát bez ohledu na advokátní sazbu má právo požadovati odměnu
za mimořádné práce na své vlastní straně, když vykonány byly buďto
k přímému jejímu příkazu nebo aspoň v jejím zájmu, i když se nejeví
k vymáhání práva absolutně nutnými. Poukaz odvolatelky, že žalobci
na práce, jím účtované, soudem prvé stolice bylo v napadeném rozsudku
přisouzeno více, než co mu dle advokátní sazby přísluší, je nemístným.
Dle stavu věci sluší odměnu, soudem prvé stolice žalobci vůči žalované
jeho vlastní strani přiznanou, posuzovati v její celkové jednotné výši
s ohledem na hodnotu předmětu sporu, o který při zastupování žalované
žalobcem šlo, a s ohledem na jeho výsledek a nelze připustiti, by jednotlivé položky z této celkové jednotné odměny byly jako příliš vysoké
vyňaty, jiné položky,'které jsou příliš nízké, aby byly mlčením pominuty a aby takto snížení celkové odměny žalobcovy bylo přivoděno.
V důsledcích toho sluší jen rozřešiti otázku, zda celkový žalobci vůči
žalované přiřknutý peníz soudních útrat velikosti sporu, ve kterém vznikly, a výsledku v něm dosaženému odpovídají čili nic. Po názoru
soudu odvolacího byly, jak soud prvé stolice zjistil, všecky žalobcem
vůči žalované účtované práce buďto přímo k příkazu žalované strany
nebo v jejím prospěchu předsevzaty a proto sluší přisvědčiti názoru
prvé stolice, že za všecky tyto práce žalobci odměna bez ohledu na
advokátní sazbu dle předpisu o smlouvě námezdní přísluší. Zbývá proto
jenom další otázka, zda celkový žalobci za tyto práce přisouzený peníz
odpovídá jeho skutečně vynaložené námaze, výši a důležitosti sporu,
ve kterém povstaly, jakož i jeho výsledku. Ve směru tom vysvítá ze
spisů, že ve sporu, který vedla nynější žalovaná firma s firmou K. šlo
o 323 329 Kč 02 h, že spor ten nebyl jednoduchým, nýbrž složitým a že
výsledek tehdejším zástupcem žalobkyně a nynějším žalobcem docílený,
byl pro jeho stranu příznivým. Za tohoto stavu věci sluší obnosy za
práce žalobcem pro žalovanou konané a v napadeném rozsudku mimo
útraty proti odpůrci přisouzené — celkem na zažalovaný peníz určené
uznati ve smyslu předpisu o námezdní smlouvě přiměřenými. Co se týče
sazeb autonomního tarifu moravské advokátní komory nestal se tarif
tento nikdy zákonem, následkem toho může míti platnost jen vůči členům advokátní komory, nikoliv však vůči třetím osobám, a sluší proto
přisvědčiti odvolatelce, že poukaz žalobce, že vůči žalované účtované
obnosy musel účtovati dle autonomního advokátního tarifu není správným a že autonomní advokátní tarif vůči žalované jako třetí osobě nemá
platnosti. Tím odpadá také potřeba zabývati se otázkou, zda sazby
autonomního advokátního tarifu vztahují se pouze na záležitosti do
50 000 K čili nic. Za tohoto stavu věci, když, jak svrchu vyvozeno, obnos
žalobci v rozsudku vůči žalované přisouzený odpovídá co do výše plně
zákonným předpisům o smlouvě námezdní, soud prvé stolice správně
věc po stránce právní posoudil, když žalobci po omezení žaloby
o 2500 K přiznal 7333 K 75 h a odvolacího důvodu nesprávného právního posouzení tu není. Znalec Dr. R. uznal všecky žalobcem vůči žalované účtované práce ve prospěchu žalované předsevzatými a odměnu
za ně žalobcem účtovanou přiměřenou. V důsledcích toho soud prvé
stolice právem z tohoto znaleckého posudku vyvodil, že nárok žalobcův
vůči žalované jest přiměřeným. Při tom nepadá na váhu, že znalec při
podání svého dobrozdání zmínil se o tom, že jest zvykem, že advokát
vůči své straně jest oprávněn za jednotlivé úkony žádati více, než co
snad soudem mu bude nebo bylo přiznáno, poněvadž soud prvé stolice
při svém rozhodováni bez ohledu na tento znalcem uvedený zvyk došel
k tomu úsudku, že odměna žalobcem od žalované žádaná jest skutečně
konaným pracím přiměřená.
Nejvyšší soud přiznal žalobci pouze 3663 Kč 75 h, přisoudil
mu polovinu útrat prvé a druhé stolice, a uložil mu, by zaplatil žalované firmě polovinu útrat řízení dovolacího.
Důvody:
Výtka nesprávného právního posouzení věci není odůvodněna po
té stránce, že ustanovení §u 41 c. ř. s. o náhradě nákladů, nutných ku
vymožení neb obhájení práva, vztahuje se, jak dovolatelka má za to,
Civilní rozhodnutí. V. 31 i na pomer mezi advokátem a jeho vlastní stranou. Výtka nesprávného
právního posouzení jest vsak oprávněna potud, že obě nižší stolice překročily daleko sazby advokátního tarifu ze dne 2. září 1919, čís. 498
sb. z. а n., platného v době úkonů, za které žalobce požaduje odměnu.
V poměru strany k jejímu advokátovi, jemuž udělila plnou moc, platí
v prvé řadě ustanoveni §u 1014 obč. zák. o povinnosti k náhradě nákladu nutných neb užitečných, dále ustanovení §u 1152 obč. zák. o povinnosti strany poskytnouti advokátovi za jeho výkon úplatu přiměřenou. nebyla-li úplata určena neb ujednána bezplatnost, a pak ustanovení advokátního tarifu, který obsahuje určité sazby, jichž jest použíti
v poměru strany k advokátovi (§ 2 zákona ze dne 26. března 1890,
čís. 58 ř. zák. a § 2 adv. tarifu ze dne 2. záři 1919, čís. 498 sb. z. a n.)
jako sazeb maximálních, není-li překročení těchto sazeb odůvodněno
zvláštními příkazy strany neb zvláštními okolnostmi. Pokud odvolací
soud vyslovuje názor odchylný, zejména pokud poukazuje na čl. 5.
uvoz. zák. k с. ř. s., zrušený zákonem ze dne 28. května 1919, čís. 306
sb. z. а n., posuzuje věc po právní stránce nesprávně. Ve sporu jde
hlavně o to, zda lze použíti při čtyřech nejduležitějších položkách zažalovaného účtu, t. j. za čtyři intervence při dvou ústních a dvou odvolacích líčeních sazeb t. zv. autonomního tarifu moravské advokátní komory, kterého se přidržuje žalobce, či zda platí i pro advokáta vůči jeho
straně sazby advokátního tarifu čís. 498 19, jehož se přidržel soud odvolací. který ve hlavním sporu určil útraty první i druhé stolice na
2706 Kč 50 h, pokud se týče 2528 Kč 65 h, vyloučiv při tom řadu položek, které se mu s hlediska §u 41 c. ř. s. nezdály býti nutnými, aby
je musel hradit odpůrce straně zvítězivší. Rozdíly mezi oběma tarify
jsou značné. Nehledíc prozatím k tomu, že i tyto nepovšimnuté útraty
mohou býti útratami užitečnými a účelnými s hlediska §u 1014 obč. zák.,
dlužno v zásadě vysloviti, že autonomní tarif moravské advokátní komory
nenabyl závaznosti platného, řádně ve sbírce zákonu a nařízení vyhlášeného nařízení, jak správně uznal i soud odvolací, takže není pro soudy
směrodatným. S tímto správným theoretickým rozpoznáním octl se však
napadený rozsudek v rozporu potud, že uznal na přiměřenost položek
požadovaných dle tohoto autonomního tarifu, připojiv se k posudku
znalce o přiměřenosti požadovaných útrat. Odvolací soud pochybil po
stránce právní, přidržev se tohoto posudku, jehož v tomto případě ani
zapotřebí nebylo, neboť případ nevyžadoval odborných znalostí, kterých by neměl soud sám. Oproti ustanovení útrat ve hlavním sporu
měl odvolací soud, jakož i soud prvé stolice úplnou volnost uvažování
o tom, zda jsou účelnými další požadované útraty a zda je překročení
sazeb do jisté míry vzhledem na ustanovení §u 2 adv. tarifu opodstatněno zvláštními okolnostmi. Úvaha o přiměřenosti útrat jest úvahou právní a nikoliv oceňováním důkazů. Zvláštními okolnostmi, jichž jest
v tomto případě dbáti, jest jednak značná výše zažalovaného peníze
ve hlavním sporu, právnický úspěch, docílený advokátem strany teprve
v odvolacím řízení hospodářský úspěch při tom nerozhoduje, — zejména však zvláštní nebezpečí z prodlení vzhledem k nejistotě žalované firmy, jež se octla ve vyrovnacím řízení, a s tím spojená možnost
značné ztráty. Na druhé straně nelze však přehlédnouti, že spor nebyl zvláště spletitým, neboť řešena byla hlavně otázka, zda byl uzavřen
smír čili nic, dále, že žalobce byl toliko substitutem, odkázaným na pokyny a příkazy substituentovy, jenž vypracoval zejména také odvolací
spis, jehož provedením a návrhem byl substitut při odvolacích líčeních
vázán. Důsledkem těchto úvah shledává dovolací soud jednak přiměřenou odměnu za dvě intervence při ústních líčeních v prvé stolici pouze
950 Kč a 1000 Kč a za dvě intervence v odvolací stolici 900 Kč a 1000
Kč, v kteréžto míře dovolání vyhověl, jednak účelnými a přiměřenými
všechny ostatní položky, tak jak byly žalobcem ve hlavním sporu účtovány. Proti ostatním položkám, týkajícím se útrat exekučního a vyrovnávacího řízení, nečiní dovolatelka v dovolání zvláštní připomínky a
netřeba se proto s nimi jednotlivě zabývati. Ani otázka platnosti slevy
2000 Kč nebyla již v dovolání nadhozena. Oproti zažalovanému obnosu
9833 Kč 75 h, obmezenému při prvním roku na 7333 Kč 75 h, jeví se
tudíž úspěch dovolání žalované strany v tom, že byl žalobci přisouzen
obnos úhrnem o 3670 Kč menší, pozůstávající z rozdílů mezi: 1860 —
950 Kč — 910 Kč, 1860 — 1000 — 860 Kč, 1860 — 900 = 960 Kč a
1940 — 1000 — 940 Kč. Žalobce zvítězil tedy obnosem 3663 Kč 75 h
a podlehl obnosem 3670 Kč, takže úspěch jest na obou stranách stejný.
Nicméně nebyly útraty v obou nižších stolicích vzájemně zrušeny, nýbrž
byla přisouzena žalobci polovice těchto útrat, poněvadž předmětem
sporu byla v podstatě jen přiměřenost vzt. účelnost účtovaných obnosů,
která záležela jen na soudní úvaze, avšak účtované obnosy byly částečně zjevně přemrštěny; proto nelze použiti §u 43 odstavec druhý c. ř. s. a to tím méně, že důkaz znalecký navržený žalobcem byl zřejmě zbytečný a vyžádal si značnou částku útrat prvé stolice, nýbrž §u 43 odstavec prvý c. ř. s.

Citace:

Rozhodnutí č. 2418. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5, s. 500-503.