NPD documents search: Boh. adm., 18 (1936)

Č. 11469.

Váleční poškozenci: * Ustanovení vl. nař. ze 7. prosince 1922 č. 363 Sb. k § 28 odst. 3, že, zemře-li válečný invalida po vyhlášení zák. z 20. února 1920 č. 142 Sb., musí jeho předkové uplatňovati případný nárok na důchod předků přihláškou do jednoho roku ode dne úmrtí, odporu je zákonu.
(Nález ze dne 9. října 1934 č. 19028.)
Prejudikatura: srov. Boh. A 7194/28, 11201/34.
Věc: Antonie H. ve M. proti ministerstvu sociální péče o důchod předků.
Výrok: Nař. rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost. Důvody: Nař. rozhodnutím potvrdil žal. úřad výměr zem. úřadu pro péči o válečné poškozence v Praze ze 13. května 1932, kterým byla odmítnuta jako opožděná přihláška st-lčina o důchod předků po synu Františkovi, zemřelém dne 20. dubna 1920. V důvodech uvedeno, že pozůstalí po invalidech, zemřelých před 16. březnem 1920, měli se přihlásiti podle § 28 odst. 1 zák. 142/20 Sb. a podle vl. nař. 346/20 Sb. do roka od vyhlášení zákona, t. j. do 15. března 1921; tato lhůta byla § 1 zák. 310/21 Sb. prodloužena do 31. prosince 1921. Zemřel-li invalida po 16. březnu 1920, ale před 1. lednem 1921, měli pozůstalí uplatniti nárok přihláškou, podanou podle § 28 odst. 2 cit. zák. a podle cit. vl. nař. do 31. prosince 1921. Vedle toho dovolalo se nař. rozhodnutí i vl. nař. č. 363/22 Sb. k § 28 odst. 3. K námitce instanční stížnosti, že přihláška byla podána do roka od nastalé neschopnosti k výdělku a tudíž včas, bylo poznamenáno, že neschopnost předka k výdělku není událostí zakládající nárok na důchod, nýbrž pouze jednou z náležitostí podmiňujících přiznání důchodu in concreto. Přihláška měla býti podle § 29 odst. 1 zák. č. 142/20 a vl. nař. č. 363/22 k tomuto zákonu uplatněna nejdéle do tří let od vyhlášení zákona, po případě s modifikací § 1 zák. č. 146/1923 Sb. nejpozději do 31. prosince 1923.
Rozhoduje o stížnosti podané na toto rozhodnutí uvažoval nss takto:
Na sporu jest otázka, byl-li nárok na důchod předků uplatněn včas ve lhůtě zákonem stanovené, pokud se týče, kdy počala běžeti lhůta ku přihlášení nároku na důchod. Stížnost zastává názor, že na případ st-lčin vztahuje se ustanovení § 28 odst. 2 zák. č. 142/20 Sb., ježto událost, nárok její zakládající, totiž neschopnost st-lčina k výdělku, vznikla teprve po vyhlášení zák. č. 142/20 Sb. Běh této lhůty § 28 odst. 2 zák. cit. nemohl počíti dříve nežli okamžikem, kdy nastala u st-lky neschopnost k výdělku, neboť v tomto okamžiku byly podle názoru stížnosti teprve splněny všechny předpoklady, na kterých závisí podle zák. vznik nároku na důchod předků, z nichž jedním jest podle § 25 požitkového zákona neschopnost předka k výdělku. Jelikož nárok byl uplatněn do roka od nastalé neschopnosti k výdělku, bylo vyhověno předpisu zákona, přihláška byla tedy podána včas, a proto žal. úřad neprávem odmítl přihlášku jako opožděnou a neprávem též vyslovil, že nárok zanikl pro toto opožděné uplatnění.
Žal. úřad stojí na stanovisku, že nárok st-lčin byl dán již v době vyhlášení zák. č. 142/20 Sb., takže na ni dopadá ustanovení odst. 1 cit. § 28 a musila nárok svůj uplatniti ve lhůtě tam stanovené, jak byla dodatečnými zákony do 31. prosince 1923 prodloužena. Událostí, nárok zakládající, jest po názoru žal. úřadu jedině smrt neb nežvěstnost osoby, od které jest nárok na důchod odvozován. Nastala-li událost ta před vyhlášením zák. č. 142/20 Sb., nelze použíti ani při důchodu předků ustanovení odst. 2 § 28 cit. zák. a je lhostejno, kdy předek stal se k výdělku neschopným. Názory žal. úřadu nejsou však ve shodě se zákonem.
Spornou otázkou obíral se nss již v nál. Boh. A 7194/28, v němž vyslovil tyto právní názory: Nárok na důchod předků je dán teprve, jsou-li splněny veškery předpoklady § 25 cit. zák., tedy i neschopnost předka k výdělku. Není-li v době vyhlášení cit. zák. nárok na důchod předků ještě dán, sluší podle § 28 odst. 2 čítati dobu roční od vzniku oné události, která založila existenci nároku. Událostí nárok zakládající nemíní § 28 odst. 2 v případě důchodů předků pouhé úmrtí či nezvěstnost osoby, od níž se nárok odvozuje, nýbrž onu skutečnost, která způsobila vznik nároku (neschopnost výdělečná). Předpis § 29 zák. o válečných poškozencích z 20. února 1920 č. 142 Sb. nepostihuje ony nároky, které vznikly, t. j. u nichž nastaly veškeré zákonné podmínky potřebné pro existenci nároku, teprve po uplynutí 3leté lhůty v ustanovení tom vytčené. Na těchto právních názorech spočívá též řada nálezů později vydaných. Totéž stanovisko zaujal nss opětně v nál. Boh. A 11201/34, k němuž připojil podrobné odůvodnění, v němž zabýval se i vývody, kterými žal. úřad snažil se prokázati správnost svého odchylného stanoviska, jež uvádí i v odvodním spisu k této stížnosti podaném.
Trvaje na právních názorech, vyslovených v cit. nálezech, poukazuje nss podle § 44 jedn. ř. co do bližšího odůvodnění na tyto nálezy.
Jelikož žal. úřad nař. rozhodnutí opřel v daném případě také o ustanovení vl. nař. č. 363/1922 Sb. k § 28 odst. 3, musil se nss zabývati otázkou, zdali toto ustanovení neodporuje zákonu.
Citovaný odstavec vl. nař. ze 7. prosince 1922 č. 363 Sb. stanoví: »zemřel-li válečný invalida po vyhlášení zák. z 20. února 1920 č. 142 Sb., musí jeho vdova (sirotci, předkové) uplatňovati případný nárok na důchod vdovský (sirotčí, předků) přihláškou do jednoho roku ode dne úmrtí; den úmrtí se do lhůty té nepočítá ......« Vzhledem k právním názorům vysloveným v nál. Boh. A 7194/28 a 11201/34, jak shora byly uvedeny, uznal nss, že ustanovení vl. nař. č. 363/1922 Sb. k § 28 odst. 3, pokud stanoví, že, zemřel-li válečný invalida po vyhlášení zák. č. 142/ 1920 Sb., musí jeho předkové uplatňovati nárok na důchod předkův do jednoho roku ode dne úmrtí invalidy, nerozlišujíc mezi případy, ve kterých předek již v době úmrtí invalidy byl k výdělku neschopen, a případy, kdy neschopnost ta teprve po smrti invalidově nastala, není ve shodě s § 28 odst. 2 zák. č. 142/20 Sb. a je tedy neplatným. Shledal proto nss i toto odůvodnění nař. rozhodnutí, opírající se o neplatné ustanovení vl. nař., nezákonným.
Vycházeje z mylného výkladu ustanovení zákona, resp. opíraje se o neplatné ustanovení vl. nař., nevyšetřil žal. úřad, kdy st-lka stala se k výdělku neschopnou, ačkoli skutečnost ta je podle toho, co svrchu řečeno, rozhodující pro otázku prekluse jejího nároku, resp. pro otázku včasnosti přihlášky. Vada ta zaviněna byla nesprávným výkladem zákona a bylo proto nař. rozhodnutí zrušeno podle § 7 zák. o ss.

Citace:

č. 11469. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1935, svazek/ročník 16/2, s. 308-310.