Čís. 1108.
Nepřípustnost pořadu práva pro žalobu na erár o vrácení poplatku,
jenž byl zaplacen vývozní a dovozní komisi za vývozní povolení.
(Rozh. ze dne 28. června 1921, R I 776/21.)
Žalobce domáhal se na československém eráru 2000 K z toho důvodu,
že je dne 10. září 1919 zaplatil u pokladny československé vývozní a dovozní komise na základě hromadného vývozního povolení, jakožto poplatek za vývozní povolení, že však k vývozu zboží následkem nesvolení
ministerstva veřejných prací nedošlo. Žalovaný československý erár uznal
sice, že žalobce poplatek 2000 K zaplatil a že ministerstvo veřejných prací
k vývozu zboží nesvolilo, namítal však, že žalující nesplnil oněch náležitostí, jež pro vrácení poplatků jsou předepsány, zejména nevrátil hromadného povolení vývozu, bez něhož žádosti za vrácení zaplaceného poplatku
dle platných předpisů nelze vyhověti. Procesní soud prvé stolice rozhodl o žalobě věcně. Odvolací soud zrušil rozsudek i řízení
mu předcházevší jako zmatečné a žalobu odmítl. Důvody: Poplatek,
zaplacený u pokladny československé vývozní a dovozní komise jest dle
§ 7 nařízení min. průmyslu, obchodu a živností ze dne 22. listopadu 1918 čís. 43 sb. z. a n., poplatkem manipulačním, sloužícím k účelům správním,
jehož přebytek plynul, do státního fondu. Československou vývozní a dovozní komisi ve smyslu tohoto nařízení i nařízení vlády republiky Československé ze dne 28. listopadu 1919, čís. 645 sb. z. a n., kterým místo ni
zřízena byla komise pro zahraniční obchod, pokládati jest za orgán státní
správy a jest proto i za správný pokládati názor odvolatele, že poplatek,
jehož vrácení se žalující sporem domáhá, jest manipulačním poplatkem,
jejž státní správa vybírá na základě svého práva výsostního a že má
tudíž povahu veřejnoprávní. Toho dokladem jest ustanovení § 3 zákona ze dne 24. června 1920, čís. 418 sb. z. a n.. a ustanovení § 13 prováděcího
nařízení k tomuto zákonu ze dne 13. července 1920, čís. 442 sb. z. a n.
(jimiž místo uvedených komisí zřízen byl úřad pro zahraniční obchod),
jež stanoví, že zkrácení těchto poplatků ti tresce se podle důchodkového
trestního zákoníka jako těžký důchodkový přestupek a že pokuty vyslovuje finanční úřad prvé stolice. Vzhledem na tuto veřejnoprávní povahu
žalobcem zaplaceného manipulačního poplatku nemůže o vrácení jeho rozhodováno býti soudem na základě žaloby, podané proti eráru. Posouzení
této otážky spadá výlučně do pravomoci úřadů správních. Jelikož v této
věci jest dle názoru odvolacího soudu pořad práva vyloučen, k čemuž také
odvolatel poukazuje v odvolání, vytýkaje nepřípustnost pořadu práva,
nezbylo než po rozumu §§ 471 odstavec pátý, 477 odstavec šestý a 478 c. ř. s. v sezení neveřejném (§ 473 c. ř. s.) rozsudek prvého soudu i s provedeným řízením zrušiti a žalobu odmítnouti (§ 240 c. ř. s.).
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu.
Důvody:
Usnesením odvolacího soudu byla věc správně posouzena a stačí
poukaz na vhodné jeho odůvodnění. K vývodům rekursu sluší podotknouti
jen tolik, že žalobce i v tomto rekursu jmenuje zažalovanou částku poplatkem, a že tím vzhledem k významu slova toho sám připouští, že jde
o dávku, odvedenou z důvodu veřejnoprávního, ne však o částku, vyplacenou žalované straně z důvodu soukromoprávního. Působnost soudu
omezena je však na rozhodování o nárocích soukromoprávních, soud je
vázán na meze ty předpisy zákonnými a nesmí z nich vybočiti ani z důvodů, jež dovolací stížnost jmenuje praktickými.