NPD documents search: Váž. civ., 6 (1924), sv. 2

Čís. 4258.

Český zákon o myslivosti (ze dne 1. června 1866, čís. 49 ř. zák.). Nicotnou jest smlouva, jíž se pachtýř honitby zavazuje, že za hosta ve smyslu zákona o myslivosti přijme každého člena honebního společenstva.
(Rozh. ze dne 14. října 1924, Rv I 877/24.)
Smlouvou ze dne 18. listopadu 1919 propachtoval výbor honebního společenstva v K. v Čechách žalovanému výkon honitby na všech pozemcích, honebnímu výboru v K. patřících, na dobu 6 let od 1. února 1920 do 31. ledna 1926 za roční pachtovné 150 Kč. Podle téže smlouvy zavázal se žalovaný jako pachtýř přijati za hosta každého člena honebního společenstva, který se vykáže k tomu řádně vystavenými listinami. Žalobě, jíž domáhal se člen honebního společenstva na žalovaném, by ho připustil jako hosta ku provozování myslivosti dle §u 25 zák. o myslivosti bylo oběma nižšími soudy vyhověno, Nejvyšší soud žalobu zamítl. Důvody:
Podle přednesu sama žalobce byla sjednána mezi honebním výborem a žalovaným smlouva o propachtování výkonu honitby, do niž bylo pojato též ustanovení, že žalovaný zavázal se přijati za hosta ve smyslu honebního zákona každého člena honebního společenstva, který se vykáže k tomu řádné vystavenými listinami. Na tomto ustanovení zakládá žalobce svůj nárok žalobní a vykládá jej sám takto: »uvedený nájem honitby stal se pouze na oko, aby zachován byl předpis zákona, jenž dovoluje provozovati myslivost samostatné pouze osobě, která drží nejméně 200 jiter souvislých pozemků, nebo společenstvu honebnímu, jehož jednotliví členové dle §u 6 honebního zákona nejsou oprávněni myslivost samostatně provozovati, nýbrž musí honitbu buď pronajati, nebo vykonávati ji znalci zvláště zřízenými a do přísahy vzatými. Ve sporném případě chtěli si členové honebního společenstva podržeti právo, by sami myslivost mohli vykonávati a za tou příčinou dohodli se ve směru tom, že jeden ze členů právo honitby za levný peníz najme a ostatní členové honebního společenstva, že budou vykonávati právo honitby, jakožto hosté tohoto nájemce. Proto také byla tato podmínka do nájemní smlouvy jak uvedeno, přijata. Tento žalobní přednes byl nesporným, jak zjevno z projednacího protokolu a byl tedy úmysl i účel sporného ustanovení oběma stranám znám a směřoval doznaně k obejití ustanovení §u 6 zákona hon. o propachtování výkonu honitby a zjevně k obejití ustanovení §§ů 6 a 16 zák. hon., které zakazuje propacht dílčí a pravidlem i propacht více fysickým osobám, než jediné. Když žalobce domáhá se na žalovaném dle žalobního návrhu a obsahu dovolacího sdělení neomezeného provozování myslivosti jako host na všech pozemcích k honebnímu obvodu patřících na celou smluvní dobu pachtovní, je ze všeho toho patrno, že domáhá se práva výkonu honebního práva v tom rozsahu, v jakém je k němu oprávněn sám žalovaný jako pachtýř honitby, tedy práva rovného právu sama pachtýře, což zákonem zakázáno. Tomu-li tak, jde o smluvní ustanovení, příčící se zákonnému zákazu, tedy nicotné podle §u 879 obč. zák. Tato nicotnost vynikne ještě význačněji, uváží-li se, že ustanovením tím bylo totéž právo, které žalobce si osobuje, vyhrazeno i všem ostatním členům společenstva, kteří je dokonce vykonávali na pozemcích jim přidělených, tedy dělbou pachtu, §em 6 hon. zák. výslovně zakázanou. Právo honitby vyvěrá zásadně z práva vlastnického k pozemkům, jeho výkon je však z důvodů veřejnoprávních upraven honebním zákonem (§ 1 hon. zák.). Veřejnoprávní důvody, hlavně snaha, by se zabránilo vybíjení zvěře a zavedlo se racionelní její šetření i honitba, vedly k tomu, že vlastníci pozemků byli v ubíjení zvěře obmezeni. Týž účel sleduje i zákaz §§ 6 a 16 hon. zák. Jako na výsměch tomuto zákazu upravila si smlouva o propachtu výkonu honitby, o níž v tomto sporu jde, úmyslně pacht s tolika neobmezenými právy honitby, kolik je členů honebního společenstva а k tomu ještě cestu k pachtu dílčímu. O nicotnosti takového ustanovení smluvního nemůže býti pochybnosti, na nicotnost tu, veřejným zájmům se příčící, musí býti nejen k námitce stran, nýbrž z moci úřední hleděno a žaloba o tak nicotné ustanovení se opírající musí býti zamítnuta. (Sr. též důvody rozh. nejv. s. sb. č. 1493 a 1856, kde jde však o smlouvu mezi pachtýřem honitby a osobou třetí, nikoli mezi honebním výborem a pachtýřem.

Citace:

č. 4258. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/2, s. 421-423.