Čís. 1029.
Zákonem ze dne 28. května 1919, čís. 299 sb. z. a n. o lidových soudech
cenových nebylo zrušeno ustanovení § 20 čís. 5 cís. nař. ze dne 24. března 1917, čís. 131 ř. zák. , podle něhož lze domáhati se zrušení smlouvy. Pro
zrušení smlouvy jest lhostejno, zda žalobce koupil věc k dalšímu zcizení.
(Rozh. ze dne 26. dubna 1921. Rv I 84/21.)
Žalobce domáhal se zrušení kupní smlouvy na prodateli, jenž byl pro
obchod, jehož zrušení se domáháno, uznán vinným přečinem předražování
dle § 20 čís. 2 cís. nařízení ze dne 24. března 1917, čís. 131 ř. zák. Žalovaný namítal proti žalobě mimo jiné nepřípustnost pořadu práva vzhledem k ustanovení § 2 zákona o lidových soudech cenových. Procesní
soud prvé stolice žalobě vyhověl, shledav prokázanými podmínky
žalobního nároku a vyvrátil námitku nepřípustnosti pořadu práva v důvodech takto: Jest sice pravda, že dle § 2 zákona ze dne 28. května 1919, čís. 299 sb. z. a n. nemůže se domáhati náhrady příplatku ani před lidovými soudy cenovými, ani před řádnými soudy ten, kdo koupil před 28.
říjnem 1918 předměty potřeby za přílišnou cenu, aby je dále prodal, avšak
toto výjimečné ustanovení nemůže býti rozšiřováno obdobně na tento
případ, kde, jak ze žaloby jest patrno, nedomáhá se žalobce přeplatku,
nýbrž zrušení smlouvy a vrácení kupní ceny pro neplatnost téže kupní smlouvy (§ 7 obč. zák.). Odvolací soud rozsudek potvrdil. Důvody: Zákon ze dne 28. května 1919. čís. 299 sb. z. a n., na nějž odvolatel
poukazuje, obsahuje ustanovení výjimečné, stanově jednak nárok na náhradu přeplatku tomu, kdo byl předražováním zkrácen, jednak zvláštní
soud pro řízení o tomto nároku. Tím poskytnut jest v případě předražování souhlasně s dřívějším předpisem § 20 cís. nař. ze dne 24. března 1917 čís. 131 ř. zák.., poškozenému další nárok vedle práva stanoveného všeobecným ustanovením obč. zák. (879), domáhati se neplatnosti smlouvy,
příčící se dobrým mravům, a zvláště smlouvy, při níž druhá strana dopustila se lichvy. Za lichvu takovou považovati jest dle doslovu zákona
toho i požadování nepřiměřené ceny za zboží nutné potřeby, o něž je
nouze. Takovýto výjimečný předpis zákona musí býti vykládán přesně a
nemůže býti obdobně rozšiřován na případy jiné, než v něm uvedené.
Zvláštními předpisy o vymáhání přeplatku nemohla býti změněna všeobecná zásada obč. zákona a nemůže tedy ustanovení zákona toho rozšiřováno býti na nárok na neplatnost smlouvy a důsledky z toho dle §§ 1431
a násl. a 1447 obč. zák. vyplývající. To jest tím spíše patrno z toho, že
nařízení ze dne 24. března 1917, čís. 131 ř. zák.., oba tyto nároky rozeznává a vedle sebe staví, dávajíc poškozenému právo volby, kdežto
zákon citovaný jedná pouze o jednom z nich. Zákona toho nelze tedy
použiti na případ, tvořící předmět tohoto sporu, kde žalobce domáhá se
neplatnosti smlouvy a nikoli náhrady přeplatku, a nemůže tedy také
platiti zde jeho ustanovení o nepřípustnosti pořadu práva a o vyloučení
nároku u toho, kdo věci nutné potřeby koupil předražené k dalšímu zcizení.
Není tu tedy ani vyloučen pořad práva, ani rozhodnou otázka, zda žalobce
koupil věci k dalšímu zcizení, neboť nař. z r. 1917 takového rozdílu nečinilo a také ho nečiní zák. občanský. Vývody odvolatelčiny, že by každý,
kdo nemůže domáhati se náhrady přeplatku, mohl žalovati na neplatnost
smlouvy, poráží úvaha, že nemůže toho nároku činiti ten, kdo zboží vrátiti
nechce, poněvadž je nutně potřebuje, anebo nemůže, poněvadž je spotřeboval. Právě těmto poškozeným poskytuje zákon zvláštní výhodu, ale
omezuje ji na určitý druh kupitelů, ponechávaje ostatním jenom všeobecné prostředky právní.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání a dodal k důvodům odvolacího soudu: Zákonem ze dne 28. května 1919, čís. 299 sb. zák. a n. nebylo
cís. nař. ze dne 24. března 1917, čís. 131 ř. zák. zrušeno, nýbrž zachováno
v platnosti, jak z §§ 10 a 13 cit. zákona vyplývá. Zrušeno bylo teprve
zákonem ze dne 17. října 1919, čís. 568 sb. z. a n., pokud tomuto zákonu
odporuje, avšak i tento zákon převzal ustanovení § 20 čís. 5 cit. cís. nař.
o soukromoprávních nárocích, pojav je do § 17. Zákon ze dne 28. května 1919. čís. 299 sb. z. a n. jedná o nárocích na vrácení přeplatku, nedotýká
se však nároku na zrušení smlouvy v případě odsouzení pachatele dle § 20 cit. cís. nař. Tento nárok jest tedy odůvodněn ustanovením tohoto
cís. nařízení přes to, že později byl vydán zákon, jehož se žalovaný dovolává.