NPD documents search: Váž. civ., 15 (1933), sv. 2

Čís. 12762.

I v nájemních sporech jest k ocenění předmětu sporu oprávněn jen žalobce (vypovídatel), nikoliv žalovaný (vypovídaný).
Bezvýznamné s hlediska §§ 448 a 502, druhý odstavec, c. ř. s. jest i ocenění předmětu sporu odvolacím soudem podle § 500, třetí odstavec, c. ř. s. Dovolací soud rozhoduje, zkoumaje otázku přípustnosti opravného prostředku, samostatně o tom, zda nastaly předpoklady pro použití zvláštních předpisů ve věcech nepatrných.
(Rozh. ze dne 1. září 1933, Rv I 1542/33.)
Proti mimosoudní výpovědi z nájmu bytu podal žalovaný námitky. Při prvém ústním jednání ocenila žalobkyně předmět sporu na 300 Kč. Procesní soud prvé stolice ponechal mimosoudní výpověd v platnosti, odvolací soud napadený rozsudek potvrdil a ocenil předmět sporu na 2100 Kč.
Nejvyšší soud dovolání odmítl.
Důvody:
Jde o námitky žalovaného proti mimosoudní výpovědi z bytu. Jak z protokolu o ústním jednání ze dne 3. ledna 1933 na jevo jde, ocenila žalobkyně při prvém ústním jednání — neboť dříve neměla k tomu příležitosti — předmět sporu na 300 Kč. Protokol o prvém ústním jednání ze dne 13. prosince 1932 sepsán byl skutečně podle § 451 c. ř. s. o řízení ve věcech nepatrných. Ocenění žalobkyně mohlo míti za účel jen, by bylo docíleno řízení bagatelní podle § 448 c. ř. s. udáním hodnoty předmětu sporu«, an jinak jest okresní soud pro tento spor podle § 49 čís. 5 j. n. věcně příslušný. Toto ocenění jest rozhodující pro způsob řízení, leč by byl žalovaný prokázal, že předmět sporu má hodnotu vyšší než 300 Kč (§ 448 c. ř. s.), jak nejvyšším soudem bylo vyloženo zejména v rozhodnutích čís. 1048, 4380 a 6836 sb. n. s., k nimž se dovolatel v té příčině odkazuje. Že tomu tak bylo, žalovaný netvrdil a důkazy o tom nenabídl; při druhém ústním jednání ohradil se sice proti oceněni předmětu sporu na 300 Kč a poukázal na své ocenění předmětu sporu v námiitkách částkou 2100 Kč, ale o důkaz vyšší hodnoty se vůbec nepokusil. Je bez významu, že žalovaný v námitkách proti mimosoudní výpovědi ocenil předmět sporu 2100 Kč, ježto k ocenění je oprávněn jen žalobce (t. j. strana vypovídající podle § 571 druhý odstavec c. ř. s.) a nikoli žalovaný (vypovídaný), takže ocenění, jež žalovaný udal nad meze v § 448 c. ř. s. uvedené, nemůže býti rozhodující ani ve příčině způsobu řízení, ani ve příčině přípustnosti opravných prostředků. Než, i kdyby se oceňoval předmět sporu podle § 58 druhý odstavec j. n. a nikoli podle udání žalobcova, nic to žalovanému neprospěje, neboť při ročním nájemném 1900 Kč činí nájemné na sporný čas, t. j. na osmidenní lhůtu výpovědní připadající jen asi 42 Kč, tedy zase jen částku 300 Kč nepřevyšující. Rovněž tak je bezvýznamné ocenění předmětu sporu odvolacím soudem podle § 500 třetí odstavec c. ř. s. Odvolací soud nemůže tím změniti předpisy o řízení ve věcech nepatrných podle §§ 448—453 c. ř. s., ani předpisy o opravných prostředcích ve věcech nepatrných (§§ 501 a 502 druhý odstavec c. ř. s.). Dovolací soud rozhoduje, zkoumaje otázku přípustnosti opravného prostředku, samostatně o tom, nastaly-li předpoklady pro zvláštní předpisy ve věcech nepatrných (rozh. čís. 34 a 10562 sb. n. s.), a strany nejsou oprávněny, by se dohodly buď výslovně nebo mlčky na jiném způsobu řízení, než jest civilním soudním řádem předepsáno, ježto jde o předpisy rázu donucovacího; jest tudíž ve směru tom nerozhodné, že prvý soud jednal — mimo prvé ústní jednání — o námitkách proti mimosoudní výpovědi v řízení řádném. To právem žalobkyně zdůrazňovala v odvolacím sdělení a zdůrazňuje v dovolací odpovědi, nemá však pravdu, tvrdíc, že řízení odvolacího soudu je zmatečné, neboť není tu žádného z důvodů zmatečnosti uvedených přesně v § 477 c. ř. s. Že i v rozepřích o námitkách proti výpovědi z nájmu lze použiti předpisů o řízení ve věcech nepatrných, rozhodl nejvyšší soud opětovně (srov. na př. rozh. čís. 34, 161, 422 a 9899 sb. n. s.). Ježto tudíž žalovaný nedokázal vyšší hodnotu předmětu sporu než 300 Kč, jde v souzeném případě o »věc nepatrnou« podle § 448 c. ř. s., v níž není dopuštěn další pořad opravných prostředků proti rozhodnutí odvolacího soudu (§ 502 druhý odstavec c. ř. s.). Bylo proto dovolání jako nepřípustné odmítnouti podle § 507 prvá věta c. ř. s., když tak neučinily již soudy nižších stolic.

Citace:

Čís. 13127. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1934, svazek/ročník 15/2, s. 670-671.