Čís. 1130.
Proti dodatku, pojatému do rozsudku, že žalovaný je povinen platiti jen, prokáže-li žalobce, že žalobní pohledávku přihlásil k soupisu, nemůže si stěžovati žalovaný.
Nebylo-Ii v rozsudku uvedeno, že jest platiti »efektivně« v cizí měně,
může se dlužník závazku zhostiti placením ve měně tuzemské, aniž bylo by třeba, tuto možnost mu v rozsudku zvlášť vyhraditi.
(Rozh. ze dne 12. července 1921, Rv I 170/21.)
Švýcarská komanditní společnost zapůjčila tuzemské firmě 1941 švýcarských franků, začežž jí tuzemská firma složila roku 1917 jistotu 11.500 K. Žalobě švýcarské firmy o zaplacení 1941 švýcarských franků procesní soud prvé stolice vyhověl s tím, že uložil žalované platiti jen
prokáže-li žalobkyně, že přihlásila pohledávku k soupisu. Odvolací soud rozsudek potvrdil. Důvody: Soud prvé stolice neodsoudil žalovanou k efektivnímu placení 1941 švýcarské měny, nýbrž toliko k zaplacení obnosu 1941 fes švýcarské měny. Žalovaná je tudíž již podle čl. 330 obch. zák. oprávněna, aby zaplatila dlužný peníz podle kursovní ceny
franku švýcarské měny v době splatnosti v mincích zemských. Mimo to
prohlásila žalobkyně výslovně, že je ochotna takové placení přijati. Nebylo tudíž nutno pouštěti se do jednání o tom, zda je soukromé opatřování
cizozemské valuty zakázáno a trestná. Podle § 2 nař. ze dne 10. dubna 1919, čís. 185 sb. z. a n. byly toliko fysické osoby povinny přihlásiti své
pohledávky podle stavu ze dne 1. března 1919. Podle úředního listu pro
kanton St. Gallen ze dne 31. prosince 1909, jenž byl v řízení odvolacím
předložen, je žalobkyně komanditní společností a tudíž neměla přihlašovací povinností.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Dodatkem, pojatým do výroku rozsudku soudu prvé stolice, že žalovaná jest povinna, zaplatiti zažalovaný a přisouzený peníz s příslušenstvím jen proti průkazu, že pohledávka byla ve smyslu nařízení ze dne
10. dubna 1919, čís. 185 sb. z. a n. k soupisu přihlášena, mohla se po
případě, hledíc k ustanovení článku 2 odstavec třetí téhož nařízení, za
stíženu pokládati žalobkyně, — žalovaná však nemá v tom směru příčiny
ke stížnosti. Neboť výrok rozsudkový opravňuje žalovanou ve smyslu
druhého odstavce článku 7 dotčeného nařízení odepříti plnění, dokud ne
obdrží průkazů, že žalobkyně přihlásila pohledávku k soupisu řádně a
v čas, po případě, že jí byla povolena dodatečná přihláška, stát tedy nepoužil práva jemu z čl. 7 odstavec prvý uvedeného nařízení plynoucího. Nesejde tudíž na tom, zda předpoklad odvolacího soudu, že žalobkyně dosud jest komanditní společností, se spisy se shoduje, — aniž na
tom, je-li názor odvolacího soudu, že žalobkyně jakožto komanditní společnost nebyla povinna přihlásiti svou pohledávku k soupisu, správným
čili nic. Není tu tedy dovolacích důvodu § 503 čís. 3 a 4 c. ř. s. v tom
směru uplatňovaných, — není tu však ani neúplnosti odvolacího řízení
po rozumu čís. 2 § 503 c. ř. s. vytýkané proto, že odvolací soud netrval
na tom, aby žalobkyně předložila výtah z rejstříku obchodního. Žalovaná
byla rozsudkem prvního soudu sice odsouzena, aby zaplatila žalobkyni
1941 fes měny švýcarské, ale nebylo vysloveno, že jest povinna platiti
efektivně v měně švýcarské. Poněvadž splništěm závazku žalované jsou
dle čl. 324 obch. zák. Kraslice, není žalovaná již dle zásady čl. 336 obch. zák. povinna platiti efektivně v cizí měně, nýbrž oprávněna zhostiti se
svého dluhu v zemské měně, jak správně vyložil soud odvolací. Nebylo
proto třeba zvláštního výroku, že žalovaná může se sprostiti svého závazku zaplacením zažalované pohledávky v československé měně dle
denního kursu, nehledíc ani k tomu, že žalobkyně nejen při ústním líčení
výslovně prohlásila, že jest ochotna přijmouti zažalovanou pohledávku
v československé měně, nýbrž i v odvolacím sdělení závazně opakovala
toto prohlášení. Ani v tom směru není tu tedy vytýkaného nesprávného posouzení věci po stránce právní.