Čís. 1855.
Právo bydlení, jež bylo propůjčeno ženě svobodné (samostatně žijící), nevztahuje se na jejího napotomního manžela (jeho rodinu).
(Rozh. ze dne 19. září 1922, Rv I 975/22.)
Žalobkyně, postupujíc žalovaným nemovitost, vymínila si služebnost bytu. V době uzavření smlouvy byla žalobkyně vdaná, ale žila od muže odloučeně. Po smrti manžela provdala se znovu a zamýšlela přijati nového manžela i s jeho dětmi a nábytkem do svého bytu. Ježto žalovaní to nechtěli připustiti, domáhala se žalobou uznání, že jí právo k tomu přísluší. Oba nižší soudy žalobu zamítly, odvolací soud z těchto důvodů: Žalobkyni přísluší jako výměnek právo užívati světnici. Pro jejího dřívějšího manžela, s kterým nežila ve společné domácnosti, nebylo ve smlouvě vyhrazeno ničeho. Dle prosby žalobní jde o to, že žalobkyni přísluší prý právo přibrati si do vymíněného bytu svého nynějšího druhého manžela i s dvěma jeho nezletilými dítky a s jeho nábytkem, že tito mohou vůbec s ní tam bydleti. Vymíněná služebnost bytu jest pouze osobním právem žalující a nelze ji nikterak rozšiřovati. (§§ 504, 505, 506, 521 obč. zák.); nepřísluší jí tedy právo přibrati si nyní svého druhého manžela s rodinou a zařízením jeho za tím účelem, aby oni tam společně bydleli. Nejde tu tedy snad o pouhou »návštěvu přátel i známých«, jak ve smlouvě bylo výslovně žalující vyhraženo, nýbrž zřejmě o rozšíření služebnosti užívání. Tím, že žalovaní se prohlásili, že nestrpí, aby žalující si »přivedla«, to jest v bytu svém ubytovala svého druhého manžela i s celou rodinou jeho a s nábytkem jeho, žalovaní ještě se neprohlásili, že nedopouštějí, by ji navštěvoval, a také se neprohlásili, že nestrpí, by si žalobkyně nevzala někoho k sobě pro svou obsluhu, bude-li toho třeba a v míře potřebné; že potřeba ta nastala, v prvé stolici žalobkyně netvrdila, neboť, že tato potřeba již nastala, nikterak neplyne z pouhého tvrzení, že je 56 roků stará a slabá, a že na sebe sama odkázána býti nemůže, a že potřebuje i pro případ nemoci pomoci svého manžela.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Právem nižší soudy vytkly, že žalobkyni »postupní« smlouvou ze dne 18. dubna 1920 vyhražená služebnost bytu a výměnek nesmějí býti rozšiřovány nad potřebu, stanovenou v době ujednání. To vyplývá z §§ 506 a 521, jakož i 484 obč. zák. Právo toto, jsouc osobním právem žalobkyně, může jako kterékoliv jiné právo jen v právních mezích a jen potud býti vykonáváno, pokud se výkonem nevsahuje do práv osob jiných. Smlouvou, shora zmíněnou, vyhradila si však žalobkyně služebnost bytu, a to ještě za trvání prvého manželství, výlučně pro sebe, nepamatovavši ani na tehdejšího svého manžela pro případ, že by zase ve společné domácnosti žili, tím méně pak vyhradila si právo to snad pro budoucího svého manžela. Žalobkyně dle obsahu žaloby a spisů neuplatňuje pouze své právo bydlení, jež jí nesporně přísluší, nýbrž domáhá se rozšíření jeho tím, že žádá, by žalovaní trpěli, by si do svého bytu přibrala svého druhého manžela. Žalobkyně dle obsahu žaloby a spisů neuplatňuje pouze své právo uvědomiti, že jest na druhém manželi, by se dle § 91 obč. zák. o její výživu staral, a že jest na ní, by dle § 92 obč. zák. ho následovala do jeho bydliště. Spoluužívání bytu, jen jí příslušejícího, druhým manželem a jeho dětmi z jeho prvého manželství jest tudíž pro nedostatek ujednaného práva vůči žalovaným neodůvodněno, jest to osobováním si služebnosti, proti níž se žalovaní právem brání. Vývody, jimiž prokázati chce dovolatelka, že by názor nižších soudů činil její právo bezcenným, nepadají na váhu, jelikož tím nebylo nikterak vysloveno, že by jí byl styk s jinými osobami omezen nebo dokonce vyloučen. Styk ten však nelze na roveň klásti společnému užívání, třebas dočasnému, s druhým manželem, jelikož by se to příčilo také zákonu samému (§ 521 obč. zák.), ustanovujícímu, že služebností bytu jest rozuměti právo, používati obytelných částí domu ku své potřebě. Jelikož pak ve smlouvě, služebnost bytu ujednávající, na možné její rozšíření nebylo pamatováno, nelze odvolacímu soudu vytýkati, že by byl věc po stránce právní posoudil nesprávně, a jest proto dovolání, na tomto dovolacím důvodu založené naprosto neopodstatněno. V ostatním poukazuje se, aby se vyhnulo opakování, na správné důvody rozsudku nižších stolic, dovoláním nevyvrácené.
Citace:
č. 4232. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/2, s. 383-385.