NPD documents search: Boh. adm., 17 (1935), sv. 2

Čís. 9201.

Otázku jsoucnosti a splatnosti zabavené pohledávky nelze rozvinouti a řešiti při povolení exekuce ani při rozhodování o návrhu na zrušení exekuce podle § 39 čís. 2 ex. ř., nýbrž teprve v případném sporu s poddlužníkem.
Pozemková reforma.
Na hyperochu, vyplývající pro dlužníka z přejímací ceny za zabraný majetek, jest přípustna exekuce.
Civilní rozhodnutí XI. 72 Státní pozemkový úřad není pokladnou ve smyslu dvorského dekretu ze dne 11. června 1919, čís. 330 sb. z. a n.
(Rozh. ze dne 25. září i929, R I 767/29).
Státní pozemkový úřad navrhl, by byla zrušena exekuce povolená zabavením nároku povinné strany na vydání případného přebytku přejímací ceny, příslušejícího povinné straně proti Státnímu pozemkovému úřadu podle dodatkové dohody sjednané dne 14. února 1929 ve výši plus minus 610000 Kč. Soud prvé stolice návrhu vyhověl, rekursní soud návrh zamítl. Důvody: Návrh na zrušení exekuce opřel Státní pozemkový úřad o to, že pohledávka povinné strany za Státním pozemkovým úřadem plus minus 610000 Kč podle dodatkové dohody ze dne 14. února 1929 není dosud likvidní ani splatná, takže exekuce na ni není přípustná podle dvor. dekretu ze dne 21. srpna 1838, čís. 291 sb. z. s. Ustanovení tohoto dvorského dekretu však na projednávaný případ nelze vztahovati. Státní pozemkový úřad, jehož agendu stanovil zákon ze dne 11. června 1919, čís. 330 sb. z. a n., není pokladnou určenou k tomu, by sprostředkovala výplaty, jimiž jest stát povinen, by přijímala platební příkazy příslušných úřadů a prováděla poukázané platy. Státní pozemkový úřad musí ovšem konati také platy, vypláceti přejímací ceny, ale přes to není pokladnou ve smyslu citovaného dvorského dekretu, neboť nevyplácí na poukazy jiných státních úřadů, nýbrž plní jen závazky, v něž sám vešel prováděním pozemkové reformy. Citovaný dvorský dekret sám svým odůvodněním omezuje se na případy, kde platební poukaz ještě nebyl vydán ani ještě není známa pokladna, která bude míti vykonati plat, čehož však u Státního pozemkového úřadu není, neboť pokladna ta jest známa; jest to ona, která jeho platební prostředky chová k jeho použití. Není tedy exekuce na hyperochu nepřípustná, neboť nevadí tomu ani náhradový zákon ani předpisy práva formálního a bylo proto stížnosti vyhověti a usnésti se tak, jak výše uvedeno.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu.
Důvody:
Odkazuje se na důvody čís. 7832 sb. n. s., s nímž se důvody napadeného rozhodnutí rekursního soudu shodují a jež stížnost Státního pozemkového úřadu se ani nesnaží vyvraceti, vůbec na ně nereagujíc, nýbrž prostě zaujala stanovisko opačné, vyvrácené v rozhodnutí tom, kde dolíčeno, že dvorský dekret ze dne 21. srpna 1838, čís. 291 sb. z. s. tu není závadou. Co však se týče další námitky, že zabavená pohledávka není nejen dosud likvidní a splatná, nýbrž ještě ani existentní, ježto prý dodatek k dohodě datovaný ze dne 14. února 1929 nebyl dosud ani spolukontrahentem (exekutem) podepsán a proto také ani presidentem Státního pozemkového úřadu dosud schválen, tu sluší odvětiti, že při povolení exekuce a rozhodování o návrhu na zrušení exekuce podle § 39 čís. 2 ex. ř., o jakýž jde, nelze otázku existence zabavované (zabavené) pohledávky rozvinouti a rozhodovati, poněvadž v návrhu musí majetkový předmět, na nějž se vede exekuce, býti toliko »poznačen« (§ 54 čís. 3 a § 63 čís. 4 ex. ř.), je-li to pohledávka, jen podle všech podstatných znaků udána, nikoli ale prokázána co do své existence, a návrh podle § 39 čís. 2 ex. ř. na zastavení exekuce vyžaduje ke své důvodnosti sice, by pohledávka byla z exekuce vyňata, nikoli však nestačí pouhé popření její existence, což vše znamená, že otázka existence její, t. j. její platný vznik může býti rozebírán teprve ve sporu, jenž se musí s poddlužníkem vésti, když dobrovolně neplatí (§ 308 a 316 ex. ř., tento ve spojení s § 1397 a násl. obč. z.), což ovšem platí i o její splatnosti. Zkrátka Státní pozemkový úřad byl by mohl, když dv. dekret shora citovaný proň neplatí, uplatňovati jen, že vedení exekuce je na hyperochu přejímací ceny »podle stávajících předpisů nepřípustné« (§ 39 druhý odstavec a § 295 druhý odstavec ex. ř.), ale takovým předpisem, když právě onen dvorní dekret jím není, svůj návrh nedoložil.

Citace:

č. 9201. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa v Praze, 1929, svazek/ročník 11/2, s. 293-295.