Čís. 15380.

K §§ 63 a 67 vyr. ř.
Vymáháni vyrovnacích splátek na vyrovnacím ručiteli.
Kdy a kterých vyrovnacích splátek se může vyrovnací věřitel domáhati na vyrovnacím ručiteli exekucí podle § 63 vyr. ř. a kdy a kterých splátek žalobou.
Ztráta lhůt pro nesplněni vyrovnání vyrovnacím dlužníkem nastává proti vyrovnacímu ručiteli jen, když to bylo zvlášť ujednáno.
(Rozh. ze dne 10. září 1936, Rv I 41/34.)
Žalující firma přednesla, že vyrovnací dlužník, ač byl upomenut doporučeným dopisem, nezaplatil dlužnou třetí vyrovnací kvótu v 8denní lhůtě k tomu mu dané a že důsledkem toho oživla podle § 67 vyr. ř. celá vyrovnací pohledávka. Poněvadž se za její zaplacení zaručila manželka dlužníka jako rukojmí a plátce, domáhá se žalující na ní zaplacení celé vyrovnací pohledávky (po srážce zaplacených prvých dvou vyrovnacích kvót) s úroky z prodlení. Prvý soud uznal částečně podle žaloby. Odvolací soud žalobu zamítl.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Žalobce spatřuje právní mylnost v názoru odvolacího soudu, že může-li vyrovnací věřitel pro svou pohledávku za vyrovnacím ručitelem vésti exekuci na základě exekučního titulu podle § 63 vyr. ř., je zbytečné, by se domáhal žalobou dalšího exekučního titulu pro tuto pohledávku, a že učiní-li tak, jest jeho žalobu již z tohoto důvodu zamítnouti jako bezdůvodnou. Leč tento názor odvolacího soudu jest správný a jest ve shodě s rozhodnutím nejvyššího soudu čís. 13937 Sb. n. s., na něž se pro stručnost odkazuje. Odvolací soud pochybil ovšem v tom, že z uvedeného důvodu zamítl žalobu co do celé vyrovnacím dlužníkem dosud nezaplacené částky 2187 Kč 50 h. Ustanovením § 63 vyr. ř. byl utvořen nový exekuční titul, na jehož základě lze vésti exekuci uhrazovací pro vyrovnací splátky podle obsahu vyrovnání již dospělé a exekuci zajišťovací pro vyrovnací splátky podle obsahu vyrovnání ještě nedospělé, osvědčí-li věřitel nebezpečí naznačené v § 63 (1) vyr. ř. Zákon však v § 63 vyr. ř. nestanoví, že nebyla-li zapravena vyrovnací splátka již dospělá, lze na základě tohoto exekučního titulu vésti uhrazovací exekuci také pro ostatní, splátky, jež podle obsahu vyrovnání ještě nedospěly. To neplyne ani z ustanovení § 67 vyr. ř., ježto nehledí-li se ani k tomu, že ustanovení § 65 vyr. ř. neposkytuje výhody dlužníkovi, nýbrž věřitelům, oživne nesplněním vyrovnání sice celá pohledávka, a to i s případným exekučním titulem, ale tím se nic nemění na obsahu vyrovnání, natož na dospělosti jednotlivých vyrovnacích splátek. A proto i v takovém případě může vyrovnací věřitel vésti exekuci na základě exekučního titulu podle § 63 vyr. ř. jen k vydobytí vyrovnacích splátek, které podle obsahu vyrovnání již dospěly, a trvá-li na ztrátě lhůt a na okamžitém zaplacení i těch splátek, které podle obsahu vyrovnání ještě nedospěly, a nemá-li pro ně exekučního titulu z doby před vyrovnáním, nezbývá mu, než aby si pro ně opatřil exekuční titul žalobou, kterou v tomto případě nelze zamítnouti jako zbytečnou. Byly-li tedy zažalovány proti vyrovnacímu dlužníku nebo ručiteli vyrovnací splátky, jest vždy zjistiti, zda zažalované vyrovnací splátky podle obsahu vyrovnání Již dospěly. Rozhodujícím v tomto směru není den podání žaloby, nýbrž den vynesení rozsudku soudu prvé stolice. Byly-li v tento den vyrovnací splátky již dospělé, může vyrovnací věřitel k jejich vydobytí vésti exekuci podle § 63 vyr. ř. a nepotřebuje jejich přísudku rozsudkem. Důvodnost žalobního nároku, která tu byla při podání žaloby, ale před vynesením rozsudku již pominula, nemůže tu dojiti výrazu ve výroku rozsudku o věci samé, nýbrž jen ve výroku o útratách. To plyne í z ustanovení § 406 c. ř. s., které obsahuje všeobecnou zásadu, že stačí, ale jest také nezbytné, by důvodnost žalobního nároku a předpoklady jeho právní ochrany tu byly v době, kdy se vynáší rozsudek (srov. Sb. n. s. čís. 6631, 7414, 8468). V souzené věci se žalobce domáhal na žalované jakožto vyrovnací ručitelce žalobou podanou dne 18. července 1932 zaplacení 3586 Kč 50 h, připadající na posledních pět vyrovnacích splátek, jeho dovolání však se týká již jen posledních tří splátek v úhrnné částce 2187 Kč 50 h. Tyto splátky dospěly podle obsahu potvrzeného vyrovnání dne 15. prosince 1932, 15. března 1933 a 15. června 1933, tedy všechny po podání žaloby, ale jen jedna po vynesení rozsudku soudu první stolice dne 27. března 1933. Zamítací důvod, jehož použil odvolací soud, dopadá tudíž jen na částky připadající na dvě splátky dospělé dne 15. prosince 1932 a 15. března 1933, nedopadá však na částku připadající na poslední splátku dospělou dne 15. června 1933. V tomto směru neměla žaloba býti zamítnuta jako zbytečná, nýbrž jen proto, že žalobní nárok nebyl ještě dospělý. Mylný jest totiž právní názor žalobcův, že prý nesplněním vyrovnání hlavním dlužníkem nastala podle § 67 vyr. ř. ztráta lhůt i proti vyrovnacímu ručiteli. Ustanovení § 67 vyr. ř. stanoví jen ztrátu výhod z vyrovnání na straně vyrovnacího dlužníka a pokud jde o vyrovnacího ručitele, stanoví § 67 vyr. ř. jen, že práva vyrovnacího věřitele proti němu zůstávají obživnutím pohledávky za vyrovnacím dlužníkem nedotčena. Z toho plyne, že proti vyrovnacímu ručiteli nastane nesplněním vyrovnání ztráta lhůt jen, bylo-li to s vyrovnacím ručitelem ujednáno, čehož zde nebylo, neboť žalovaná přistoupila k závazku hlavního dlužníka jako rukojmí a plátkyně s tím, že zaplatí celou kvótu v příslušných splátkách, kdyby hlavní dlužník tak neučinil. Z toho plyne, že se ztráta lhůt, nastalá nesplněním vyrovnání, na žalovanou nevztahuje, neboť podle § 1353 obč. zák. nemůže rukojemství bytí rozšiřováno dále, než se rukojmí výslovně prohlásil. Rozhodnutí odvolacího soudu, jímž byla žaloba zamítnuta co do celé ještě zbývající částky 2187 Kč 50 h, jest tudíž v podstatě správné, byť i žaloba měla co do částky 797 Kč 05 h, připadající na splátku dospělou teprve dnem 15. června 1933, býti zamítnuta z jiného důvodu, než, kterého použil odvolací soud, totiž proto, že tato částka nebyla v době vynesení rozsudku soudu první stolice ještě dospělá. Pokud jde o úroky z prodlení ze splátek dospělých dne 15. prosince 1932 a 15. března 1933, jež nejsou kryty exekučním titulem a v příčině nichž žaloba tudíž nebyla zbytečná, bylo žalobu zamítnouti proto, že tento nárok byl v žalobě opřen o ztrátu lhůt, která však, jak dolíčeno, proti žalované nenastala.

Citace:

č. 15380. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1937, svazek/ročník 18, s. 801-803.