NPD documents search: Váž. civ., 4 (1922)

Čís. 4983.

Novela o právu manželském (zákon ze dne 22. května 1919, čís. 320 sb. z. a n.).
Neshledána-li ve výroku manžela po odpuštění dřívějších urážek urážka ve smyslu §u 13 písm. e) rozl. zák., nelze přihlížeti ani k odpuštěným již urážkám.
Urážku manžela ve smyslu §u 13 písm. e) rozl. zák. nelze spatřovati v tom, že druhý manžel se ve své úzkosti a bezradnosti svěřil třetí osobě s tím, že manžel jest stižen pohlavní nemocí.
Ke skutečnostem z doby po vydání odvolacího rozsudku, jimiž jest odůvodňován důvod rozluky, nelze v dovolacím řízení přihlížeti.
(Rozh. ze dne 28. dubna 1925, Rv II 216/25.) Žalobě manžela o rozluku manželství z viny žalované manželky vyhověl procesní soud prvé stolice potud, že uznal manželství rozloučeným z viny obou stran. Odvolací soud žalobu zamítl.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Dovolatel spatřuje nesprávné posouzení právní v tom, že odvolací soud uznal, že právo žalobní pominulo podle §u 14 písm. c) zákona ze dne 22. května 1919, čís. 320 sb. z. a n. odpuštěním. Dovolatel vytýká především, že nebylo zjištěno, kdy se stalo odpuštění, a zda se vztahovalo na nadávky z roku 1917, či 1918, či 1920. Dovolatelovy pochybnosti v této příčině nedají se však ospravedlniti obsahem důvodů odvolacího rozsudku, z něhož vyplývá s naprostou jasností, že odvolací soud vztahuje odpuštění na všechny nadávky z let, dovolatelem uváděných, neboť odvolací soud, zkoumaje, zda se vinná manželka neprovinila poznovu, zda by se mohl žalobce k odůvodnění rozluky dovolávati i skutečností odpuštěných, uvádí případ z roku 1922, totiž výrok žalované vůči Antonínu S-ovi, že její manžel má kapavku, že užívá pilulky, a další její sdělení po několika dnech, že byla u lékaře, jenž zjistil, že je nakažená, že choroba je zastaralá, a že léčení bude trvati dva měsíce. Dovolatel spatřuje nesprávné posouzení právní i v tom, že v těchto vůči Antonínu S-ovi učiněných výrocích odvolací soud neshledal zúmyslného nebo jenom lehkomyslného obviňování jeho osoby. Leč odvolací soud vyložil přesvědčivě, že nešlo o zúmyslné, ba ani o lehkomyslné obviňování dovolatele, správně poukázal k tomu, že žalobce sám byl přesvědčen, že má kapavku — bylo také zjištěno, že byl u lékaře v listopadu 1921, jemuž říkal, že má stálý výtok, a že to bude asi následek špatného piva — a, poněvadž jest oprávněn z toho, co bylo zjištěno, úsudek, že obě strany věděly, co kapavka jest, poněvadž se dovolatel sám velmi vážně díval na vlastní následky napití špatného piva, odvolací soud právem považoval ustrašené povídání a svěřování žalované jenom za to, čím skutečně bylo. Když tedy odvolací soud právem nepovažoval tyto vývody za opětovný případ urážlivého zlehčování, rozhodl správně, že podle §u 14 písm. c) cit. zák. nemůže přihlížeti ku předchozím odpuštěným urážkám. Pokud vsunuje dovolatel do této rozepře skutky z doby po vydání odvolacího rozsudku, nelze k nim v dovolacím řízení přihlížeti (slova: »důvody..... pro rozloučení manželství uváděné« v §u 10 odstavec prvý nařízení ministerstva spravedlnosti ze dne 9. prosince 1897, čís. 283 ř. zák.), protože nebyly v řízení prvé stolice uplatněny jako rozlukový důvod.

Citace:

č. 9926. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1932, svazek/ročník 14/2, s. 66-68.