Belgická reforma vězeňství a návrh zákona o ochraně společnosti.

Dr. Vladimír Solnař.
1. Devátý Mezinárodní vězeňský sjezd, který bude konán v srpnu letošního roku v Londýně, položil na pořad jednání tuto otázku:
»Doporučuje se, aby v trestních ústavech byla zavedena zařízení pro vědecké zkoumání vězňů? Jakým způsobem mohou tato zařízení přispěti, aby byly stanoveny příčiny zločinnosti a určen způsob, jak nakládati s jednotlivými zločinci? Nedoporučuje se užíti téhož zařízení ku zkoumání osob podezřelých z nějaké poruchy duševní, dříve než budou vydány do rukou spravedlnosti?«
Plným právem zabývá se Mezinárodní vězeňský sjezd otázkou zkoumání vězňů, na niž byla v posledním čtvrtstoletí tak často prakticky hledána odpověď. Tak vylíčil ve Francii Perrier zvláštnosti 859 vězňů, později Goring v Anglii založil svoje dílo na výzkumu 3000 zločinců nehledě k pokusům menšího rozsahu.1 V těchto případech šlo spíše o pokusy soukromé vedené theoretickým zájmem, i když se děly s podporou státní. Povahu oficielní má nejrozsáhlejší z nich, t. zv. Vanderveldova reforma belgického vězeňství; zde opouští zkoumáni vězňů půdu theoretickou, přestává býti sbíráním dat pro poučení kriminálního politika a usiluje státi se činitelem spolurozhodujícím o otázkách konkrétního výkonu trestu.
Belgický reformní pokus má pro uskutečnění programu positivismu v trestním právu jiště nemenší důležitost než na poli zákonodárném italská osnova trestního zákona z r. 1921. Nebude snad proto bez zajímavosti nastíniti prostředky a cíle tohoto významného reformního pokusu, jehož bilance zaměstnávala v nedávné době opětně kriminalisty západních zemí.2 Doba čtyř let, která uplynula od vydání královských nařízení o anthropologické službě v belgických trestnicích (ze dne 30. května 1920 a ze dne 15. ledna 1920), jistě nestačí k definitivnímu úsudku o výsledcích reformy, ačkoliv toto nařízení má delší tradici. První laboratoř pro zkoumání vězňů byla zřízena ve věznici v Bruselu-Forest již r. 1905. Avšak i když nehledíme k tomu, že zkušenosti vlastní reformy jsou osvětlovány výsledky její přípravy, jsou dosavadní poznatky samy o sobě poučné a zajímavé.
Abychom pochopili dosah belgické reformy, která není zcela neznáma ani českému čtenáři,3 třeba zběžně naznačiti, na jakých základech budovala.
2. Nebylo to poprvé, kdy Belgie osvědčila novateurství ve vězeňství. Od r. 1830 prováděla se v Belgii přeměna vězeňských zařízení na úplné odloučení vězňů v nepřetržité samovazbě dle systému pennsylvánskeho (reforma Ducpétiauxova).
Jen v trestnici v Gandu provádělo se odloučení pouze noční. (Systém auburský). Zákon ze dne 4. března 1870 prohlásil samovazbu za obligatorní při trestech doživotních do 10 let trvání trestu. Výkonem v samovazbě se trest zkracoval podle dosti složitých předpisů, které byly předmětem odsuzující kritiky.4 Po několika marných pokusech byly zákonem z 1. května 1913 zrušeny. Obligatorní počáteční samovazba byla ponechána do deseti let trvání trestu.
Důvody poválečné reformy byly dosti různorodé. Mohutné hnutí belgických lékařů, navázavši na positivismus dovedlo si čilou literární propagandou získati sympatií širokých vrstev inteligence i politických stran radikálnějšího zabarvení. Při tom byla soustavnému zkoumání vězňů, jež bylo podstatným článkem programu, připravena půda tradicí pozoroven mládeže zanedbané a zločinné.5 Další podnět dala světová válka a válečná okkupace Belgie Německem, která vyvolala věznění zajatců a osob politicky činných. Mezi osobami, které byly vězněny, byly též vězeňští úředníci, kteří poznali tak účinky dosavadního režimu a vzali si za úkol jej změniti.6 Není snad náhodou, že byly válečnými zajatci na př. obě vedoucí osobnosti zajímavého vězení mladistvých v Merxplasu (prison-école), jež reformou bylo uvedeno v život.
3. Dne 20. června 1920 byla zřízena nejvyšší vězeňská rada, aby se zabývala reformou vězeňství.7
Během r. 1920 byla organisována t. zv. »anthropologická« služba v belgických trestnicích. Postupně byly zřízeny anthropologické laboratoře v 9 ústředních trestnicích, které zkoumají všechny trestance mladistvé, zpětilé a prvotrestance odsouzené k trestu nejméně tříměsíčnímu. Vyňati jsou trestanci političtí a ti, kteří byli odsouzeni pro trestné činy fiskální. Ústřední archiv obsahoval koncem roku 1924 9450 případů.
Anthropologické laboratoře řídí lékaři, kteří jsou zvláště a výlučně k tomu určeni. Podléhají vědecké kontrole ředitele anthropologické služby v Bruselu.
Trestanec prozkoumá se všestranně dle předem stanoveného jednotného plánu a výsledky se zaznamenají v anthropologickém výkaze.
Zkoumá se chorobná dědičnost, prostředí společenské a rodinné, předcházející zdravotní stav, zjišťují se známky degenerační, činnost systému nervového a smyslového, koná se šetření psychologické a psychiatrické.8 Na základě anthropologického výkazu sestavuje se pak
anthropologická zpráva, která určuje, jakým způsobem má býti s vězněm nakládáno a jak má býti zaměstnán, aby se stal opět užitečným členem společnosti. O těchto otázkách jedná se na týdenních schůzkách veškerého vězeňského personálu, jichž se mohou účastniti i členové spolků pro podporování propuštěných trestanců, kteří po př. místním šetřením doplňují a ověřují údaje anthropologického výkazu.
Účelem anthropologického šetření je především třídění vězňů.9 Je přirozeno, že v laboratořích vedených lékaři děje se třídění toto především dle hledisek lékařských.
Předně třeba z trestnic vyloučiti osoby duševně choré; služba anthropologická nespokojuje se však zjišťováním duševních chorob, které dle obvyklých představ vylučují příčetnost. Již královské rozhodnutí o zřízení nejvyšší vězeňské rady zdůraznilo, že jest třeba zříditi ústavy tvořící přechod mezi trestnicemi a ústavy choromyslných.
K částečné realisaci dalšího třídění vězňů dle kriterií lékařských přikročeno bylo však teprve v době současné. V Mexplasu (na holandských hranicích) na pozemcích depôtu de mendicité (útulku pro tuláky a žebráky) byla zřízena oddělení pro epileptiky, tuberkulosní a syfilitiky.10
4. Anthropologické laboratoře nechtějí se však omezovati na zkoumání vězňů po stránce tělesného a duševního zdraví pojímajíce svůj úkol v intencích inspirátorů reformy všestranněji. Tím dospíváme k nejchoulostivějšímu bodu vězeňské reformy v Belgii.
Výsledky šetření mají býti podkladem individualisaci trestu; dle nich má býti rozhodnuto o způsobu zaměstnání trestance. Při tom má býti usilováno o to, aby bylo zavedeno co nejvíce způsobů zaměstnání v trestnicích a to takových, která by mohla býti podkladem lepší trestancovy budoucnosti na svobodě. S tímto požadavkem souvisí odpor anthropologů proti výkonu trestu v samovazbě, který odůvodňují hlavně známou zkušeností, že volba zaměstnání je tu technicky omezena a způsob zaměstnání sám často nepřirozeně se liší od postupu na svobodě obvyklého, takže větší pracovitost než ve vazbě společné — pokud se v samovazbě vyskytuje — není výsledkem výchovy a odhodlání k práci, ale útěkem útrapám dlouhé chvíle. Výrazem odklonu od přísné samovazby v belgických trestnících jest též, že se postupně ruší na př. oddělené procházkové dvory pro vězně. V nově zařizovaných trestnicích není již oddělených sedadel ve škole a v kapli. Též čl. 29 réglementu o maskách (capuchon) byl změněn potud, že maska není již povinnou součástí šatu trestanců samovazby, ale připouští se fakultativně pro všechny trestance.
Kdežto důležitost eliminace trestanců chorých na duchu nebo na těle je nesporná, — na její význam poukazoval opětovně a důrazně Prins — různí se v Belgii značně názory právě o tom, jsou-li lékaři-anthropologové oprávněni spolupůsobiti při výkonu trestu na svobodě, pokud jde o trestance duševně zdravé. Po této stránce měla reforma v Belgii od počátku stejně nadšené apoštoly jako zapřisáhlé odpůrce.11
Značnou nevýhodou pro reformní snahy byla právě ta okolnost, že byly spojeny takřka nerozlučně s oposicí proti samovazbě, v níž byl spatřován od časů Ducpétiauxových přímo národní svéráz a národní chlouba belgického vězeňství. Tím si popudila reforma proti sobě značnou část vězeňského úřednictva, kterému systém samovazby, jehož je Belgie klasickou zemí, byl chloubou nejen národní, ale i stavovskou. Proti reformnímu programu se uvádělo, že dalekosáhlá účast při výkonu trestu — podle honosivých programových projevů »anthropologů« — přesahuje jejich síly, neboť jediné vyšetření nemůže nahraditi praktické, každodenním stykem získané, všestranné poznatky vězeňských úředníků.12 Zcela právem se vytýkalo anthropologům, že podle jejich představ anthropologická služba smění od základů vězeňský režim. Neskromnost některých projevů často bohužel diskreditovala poctivou snahu stoupenců reformy.
5. Zdá se, že dnes po čtyřletých zkušenostech, sblížily se úsudky odpůrců.13 Při tom zasvěcenci neujde, že za pevnou a zdánlivě nezměněnou posou »anthropologů«, hlásajících nadále poučky o ochraně společnosti a resocialisaci vězňů, kryjí se rozpaky a že smířlivost odpůrců není ústupem poražených, ale spíše projevem šetrnosti vítěze.
Dnes stoupenci reformy uznávají, že je vhodnější prováděti zkoumání v řízení přípravném než v trestnici při výkonu trestu, jejich odpůrci pak připouštějí, že laboratoře jsou cennou vědeckou oporou praktickým znalostem vězeňského personálu, kterých bylo získáno zkušenostmi povolání; uznávají, že laboratoře poskytují cenná data statistická a materiál vyučovací, že jsou poučením a směrnicí zákonodárci práva trestního.
6. Kdo si uvědomil stav belgického vězeňství před reformou, sotva bude překvapen tímto výsledkem.
Zcela neprávem uvádějí »anthropologové« s pochlubou, že provedli reformu beze změny trestního zákona. Neboť reforma belgického vězeňství jest prozatím vynikajícím příkladem odcizení se výkonu trestu a trestního práva. Ale ani vězeňská belgická zařízení nepodávají reformním snahám dostatečné opory. V reformním programu i jeho uskutečnění bylo »anthropologické« vyšetřování vězňů nejzajímavější novotou. Že se počalo odtud, je jistě zásadně správné a dostalo se tu požadavku, aby zločinec byl zkoumán a poznáván, prvního oficielního uskutečnění na evropském kontinentě, s nímž dosavadní soukromé podniky toho druhu nemohou se zdaleka měřiti co do jednotnosti, důslednosti a dosahu.14 Bude třeba vyčkati slibované publikace výsledků šetření, aby bylo možno posouditi, do jaké míry snad právě rozlehlostí organisace zkoumání utrpěla jednotnost a rázovitost postřehů.
Pracné, postupné budování přípravných zařízení bez okamžitého užitku je hodno uznání. Avšak propagátoři reformy nespokojili se s přípravným úkolem »vězeňské anthropologie«, chtěli viděti nedočkavě hned výsledky jejího konkrétního použití. Poněvadž pak bylo zřejmo, že reforma snáze získá přívržence, bude-li mít ihned praktický význam, byla tato její stránka v reformních programech nadnášena a přeceňována. Zcela neprávem, neboť tu nemohla míti plného úspěchu. Zařízení anthropologická mají umožniti důkladnější poznání povahy pachatelovy, avšak platný právní řád nepřiznává povaze zločince valného významu. Belgické vězeňství neprošlo stadiem třídění vězňů ve skupiny,15 jež by bylo přípravou individualisace trestu dle povahy každého jednotlivce, ideálu, jehož v plném rozsahu nelze snad dosáhnouti, k němuž však právě belgická reforma chtěla směřovati.
Stoupenci reformy nedbali hlasů, které prohlašovaly samovazbu za nejvhodnější systém individualisace trestu (Joly, Wahlberg, Hoegel). Snad právě proto, že v klasické zemi samovazby byly její nedostatky tíže pociťovány. Usilovalo se naopak o třídění vězňů ve skupiny (choří, polepšitelní, nepolepšitelní atd.). Tyto snahy nalezly však málo připravenou půdu v belgickém vězeňství.
Omezuje se tudíž praktická činnost »anthropologů« na spoluúčast při rozhodování o podmínečném propuštění16 a na určování vězňů do zvláštních oddělení pro choré (epileptiky, syfilitiky, tuberkulosní) podle kriterií ryze lékařských. Naproti tomu je ve skutečnosti dosud téměř bezvýznamná pro určování zaměstnání a individualisaci trestu ostatních trestanců. Pro určení zaměstnání proto, že způsoby zaměstnání jsou v belgických trestnicích dosud dost omezeny, pro individualisaci trestu pak proto, že anthropologům schází většinou důvěra a spolupráce ostatního vězeňského personálu, aby mohli spolupůsobit k individualisaci trestu každého jednotlivce v mezích, v nichž ji připouští vězeňský režim, jehož základem je přísná samovazba.17
7. Inspirátoři vězeňské reformy v Belgii byli si ovšem vědomi, že dosavadní právní řád stojí v cestě realisaci jejich reformního programu. Byl vypracován totiž záhy (1922) nejvyšší vězeňskou radou návrh zákona o ochraně společnosti (de défense sociale), jenž obsahuje ustanovení o zločincích duševně chorých, o trestání zločinců ze zvyku a o trestání mládeže.
Soudy mohou podle tohoto návrhu:
1. dáti pozorovati obviněné, kteří jsou podezřelí ze šílenství, slabomyslnosti nebo poruchy duševní.
2. dáti internovati ve zvláštních případech obviněné ze zločinu nebo přečinu, kteří jsou ve stavu šílenství, slabomyslnosti nebo poruchy duševní. Opatření toto je obligatorní, pokud jde o obviněné, kteří byli dříve internováni rok nebo déle nebo byli již dříve odsouzeni k trestu na svobodě delšímu jednoho roku.
Opatření ad 1. možno učiniti v kterémkoli stadiu procesním a to jak z moci úřední, tak na písemnou a odůvodněnou žádost veřejného žalobce nebo obviněného nebo jeho právního zástupce. Proti rozhodnutí má právo stížnosti obviněný i žalobce. Pozorování provádí se v »annexe psychiatrique ďun centre pénitentiaire«18 a trvá nejdéle tři měsíce, pokud nebylo radní komorou prodlouženo o další tři měsíce.
Pokud nebylo učiněno opatření soudem nalézacím, je přípustná stížnost proti rozhodnutí radní komory ke komoře obžalovací. Tato slyší k žádosti obviněného svědky v jednání veřejném. Internování provádí se v psychiatrickém annexu a to podle tíže trestu, kterým je čin stíhán, po dobu pěti, deseti nebo patnácti let.
Propuštění nastane, jestliže duševní stav chovance se zlepší, takže možno míti za to, že již není společnosti nebezpečný.
Propuštění může býti: 1. definitivní,
2. na zkoušku.
V tomto (2.) případě zůstane chovanec nejméně rok pod psychiatrickým dozorem, jehož trvání a podmínky budou stanoveny v rozhodnutí. Propuštění na zkoušku stane se definitivním, jestliže není již známek duševní poruchy. V případě opačném, nebo nepodrobí-li se internovaný pravidelně lékařskému pozorování, bude na návrh státního zástupce opět dodán do psychiatrického annexu.
O propuštění rozhoduje komise, zřízená u psychiatrického annexu. Skládá se z předsedy, kterého určí první president odvolacího soudu, ze člena provinciální rady delegovaného stálým provinciálním zastupitelstvem a z lékaře psychiatrického annexu, ustanoveného min. spravedlnosti. Funkce členů trvá jeden rok. Komise může před rozhodnutím slyšeti cizího lékaře; internovaný může se dáti vyšetřiti lékařem, kterého si zvolí. Před rozhodnutím je slyšen státní zástupce, nemocný a jeho právní zástupce, jemuž se sdělí 24 hodiny před rozhodnutím chorobopis. Jednání je neveřejné, zástupci ochranných spolků však jsou připuštěni.
O prodloužení internování rozhoduje stolice, která je nařídila, vyslechnuvši zprávu vedoucího lékaře psychiatrického annexu.
Zločinci zpětilí a ze zvyku jsou vydáni vládě (restent à la disposition du gouvernement) na dobu 20, 10 nebo 5 let po odpykání trestu; jsou přechováváni ve zvláštním ústavě.
Vězení mladistvých (prison-école) jest trestem za přečin (peine correctionelle) osob mladistvých ve věku do 21 let (v okamžiku výkonu soudního výroku). Uvěznění je neurčité, trvá nejdéle do 25 let věku. Přípustno je podmínečné propuštění.
8. Návrh zákona, který vzbudil dosti značnou pozornost,19 otevřel by působnosti anthropologů další pole, především pokud jde o zločince duševně choré, kde je lékařům přiznána též účast na rozhodování o propuštění. Jejich činnost přenesla by se ovšem ze značné části do stadia přípravného, kdežto dnes vztahuje se jen na osoby již odsouzené. Ve stadiu přípravném setkala by se patrně s menším odporem a s lepšími výsledky, poněvadž k posudku mohlo by se hleděli již při soudním rozhodování.
Návrh zákona o ochraně společnosti je však pozoruhodný též po jiné stránce potud, že určuje, kdy a jakým způsobem se připouští omezení svobody obviněného, aby byl šetřen jeho stav. Tato ustanovení jsou pro trestní právo procesní téměř novinkou.20 Pro náš právní řád třeba poukázati na souvislost s ustanoveními řádu o zbavení svéprávnosti (cís. nař. ze dne 28. června 1916 č. 207 ř. z.). Soud rozhoduje o tom, je-li umístění v ústavě choromyslných přípustno. Podle §u 34 ř. o. zbavení svéprávnosti může soud naříditi, vede-li se řízení o zbavení svéprávnosti, aby osoba, jež má býti vyšetřována, byla odevzdána na dobu nejvýše tří měsíců do léčebného ústavu, je-li to podle lékařského dobrozdání nezbytno, aby její zdravotní stav byl zjištěn a může-li se tak státi beze škody vzhledem k jejímu zdravotnímu stavu a ostatním poměrům.
De lege ferenda bylo by snad upraviti příslušnost a opravné prostředky, pokud jde o rozhodování soudní, že jest šetřiti duševní stav obviněného v uzavřeném ústavě, podobně jako rozhodování o vyšetřovací vazbě. — Bylo by vůbec stanoviti předpisy trestního řádu, do jaké míry je obviněný povinen snášeti omezení, která souvisí s potřebným snad vyšetřením jeho stavu.21 Leč touto otázkou není možno se na tomto místě blíže zabývati. —
9. Vraťme se k belgické vězeňské reformě. Návrh zákona o ochraně společnosti dosud se zákonem nestal a jest se tedy za nynějšího stavu anthropologům spokojiti sbíráním materiálu, prakticky však svých poznatků mohou užiti jen měrou dosti omezenou.
Vězeňství belgické podává po reformě Vanderveldově obraz dosti neorganické smíšeniny různorodých institucí: cílem antropologických zařízení jest třídění vězňů, jemuž ani platné trestní právo ani ostatní vězeňská zařízení nepřikládají valného významu. Reforma vězeňská je nepochybně do značné míry podmínkou reformy trestního práva; avšak reformy povahy tak zásadní, o jakou bylo v Belgii usilováno, musí bezprostředně následovati reforma trestního práva.
Tímto částečným nezdarem — který, jak bylo ukázáno, netkví v povaze věci, ale v tom, že v belgické reformě střetly se živly příliš těžko slučitelné — není nikterak dotčena její vůdčí myšlenka. Novodobé návrhy zákonné vyznačují se zvýšenou specialisací trestních opatření podle povahy zločince. O tom, kterého opatření jest užiti, rozhoduje zpravidla soud, který soudí o vině obžalovaného. Jest tedy třeba, aby již soudce znal dobře povahové znaky zločince, které budou rozhodny pro sám způsob trestního opatření, zejména též příčiny zločinu, kdežto dosud byly po případě jen polehčující nebo přitěžující okolností. Tyto právní skutečnosti budou vyžadovati nových důkazních prostředků.
Není pochyby, že by prozkoumání tělesných i povahových vlastností zločince, jeho minulosti a prostředí bylo soudci dobrou pomůckou. Zvláštní nařízení k tomu cíli umožnilo by jednotnost postupu a shromážděné záznamy byly by bohatou studnicí kriminologického studia.

Srv. na př. Lenz: Kriminalbiologischer Unterricht mit Demonstrationen an Sträflingen a Gleispach: Das Universitätsinstitut für die gesamte Strafrechtswissenschaft und Kriminalistik in Wien, Monatschrift für Kriminalpsychologie und Strafrechtsreform, 1925, str. 27, 30 n.
Srv. Revue pénitentiaire et de droit pénal, 1924, 413 n. »Le bilan de l’anthropologie pénitentiaire en Belgique.« — Na IX. sjezdu soudního lékařství v Paříži přednášel o tomto předmětu dr. Vervaeck, srv. Revue de droit pénal et de criminologie, 1924, str. 642 n., 761 n. — L'écrou, 1924, 16 n.; Scuola positiva, 1924, str. 137 n. — Srv. též Henri Verger: Dévolution des idées médicales sur la responsabilité des délinquants, Paris 1923, str. 212 n.
Srv. Berka: Soudní lékařství v cizině, Brno 1922, 64 n. a Reformy vězeňské v Belgii, Časopis pro právní a státní vědu, IV., 371 n.
Cuche: Traité de science et de législation pénitentiaires, Paris 1905, str. 328 n.
V pozorovně v Mollu jsou pozorováni všichni chlapci do 18 let věku, pokud byli vydáni vládě (mis à la disposition du gouvernement: čl. 1. régiementu polepšoven, § 39 zák. o ochraně mládeže z r. 1912).Pozorování je co nejvšestrannější.1. Ředitelství vyžádá si nejprve formou dotazníku s přesnými otázkami zprávu školy, kterou dítě navštěvovalo, o otázkách dědičnosti, o prostředí jeho dětství, o nemocech a nepravidelnostech, rodinných poměrech.2. Při příchodu do ústavu vyplní podle údajů dítěte přijímající vychovatel data, týkající se jeho způsobu vyjadřování, inteligence, dráždivosti a aktivnosti (activité).3. Stejná data zaznamenává učitel vedoucí pavilon, v němž je dítě umístěno.4. Tím je dán podklad k souborné »fiche sommaire d’Observation médico-pédagogique«, která kromě »faits commis et antécédents« obsahuje souhrn poznatků pedagogických, rozšířených nyní ještě o lékařské a na konec synthesu a návrh.5. Chovanci jsou rozděleni podle stáří na tři třídy. Jejich zaměstnání je zařízeno tak, aby bylo možno dobře poznati jejich sklony a zručnosti ku správné volbě zaměstnání a umístění. Neprovozují tedy žádného řemesla, zkouší jen zručnost kreslením, modelováním, vyřezáváním. Výsledky poskytují vychovatelům důležitý materiál a klíč ku psychické individualitě dítěte (výkresy!).6. Lékař vede o každém chovanci carnet sanitaire; je-li třeba, představí se dítě odbornému psychiatrovi, který podle potřeby navrhne jeho umístění jako choromyslného.7. Doba pozorování různí se podle individuelní potřeby případu; po ukončení představí se dítě znovu řediteli a lékaři, kteří doplní a opětují zkoumání, zejména psychologickými testy, a podle výsledků vypracují závěrečnou zprávu.8. Zpráva tato pracuje se podle jednotného vzoru a obsahuje tyto hlavní rubriky:Faits commis et antécédents.Rapport pédagogique:I. Examen psycho-somatique,II. Sondage intellectuel,III. Enquête caractérologique,IV. Orientation professionelle,V. Educabilité générale,Synthèse et proposition.Návrhy jsou adresovány soudci mládeže a mohou zníti na umístění v rodině, v soukromém ústavě, v oddělení »difficiles« nebo kárném v Mollu, v ústavu v St. Hubert nebo v Ruysselede.Stejným v podstatě způsobem provádí se pozorování dívek v Namuru.
Bertrand, Les réformes pénitentiaires. Revue de droit pénal 1921, 250; s tím souvisí snad poněkud i změna ustanovení služebního řádu o politických vězních z 30. července 1919. Jak působilo na známého anglického reformátora Howarda uvěznění v Brestu, srv. Cuche, Traité, 303.
Dr. Héger-Gilbert: Les réformes du régime pénitentiaire, Revue de droit pénal 1921, str. 4; Dr. Vervaeck: La conception anthropologique du traitement des condamnés, ib. 355; La portée pratique des recherches d’anthropologie pénitentiaire (Extrait de la Revue des Questions scientifiques 1912, str. 21).
Výkaz anthropologický na tyto rubriky:1. Data všeobecná a správní (též vylíčení trestného činu podle úředního podání a podle výpovědi trestancovy).2. Dřívější trestné činy a jejich okolnosti.3. Zprávy kriminologické (povaha trestného činu, příčiny, hlavní činitel, vnější podmínky, hlavní okolnosti, stav v okamžiku činu, kořist, účastníci, polehčující okolnosti, výklad trestného činu atd.).4. Zprávy sociologické (návštěva školy, výchova, náboženství, služba vojenská, zaměstnání, prostředí rodičů, prostředí rodinné ženatého zločince, žena zločincova, život společenský, okolí zločincovo, smysl sociální, vlivy prostředí).5. Dědičnost (patologická, specifická, tuberkulosa, alkoholická dědičnost, sebevražda, dědičnost duševní, zločinná, rodinná, sociologická, psychologická).6. Minulost se stanoviska lékařského (dětství, nemoci, traumatism, nemoci pohlavní, alkoholism, tabák, morfium, kokain, užívání jiných nervových jedů, záchvaty nervové, poruchy duševní, snížená schopnost pracovní).7. Stav přítomný (soustava tělesná, typ morfologický, temperament, vývoj organický...).8. Lékařská zkouška.9. Antropologické měření.10. Morfologické vady a změny.11. Výzkum systému nervového.12. Objektivní zkouška psychologická (Zkoušky, testy, duševní stáří, stupeň vzdělání, mezery vychování) a analysa psychologická (inteligence, vůle a činnost, dráždivost, mravní smysl), převládající přednosti a vady, klasifikace karakterů, abnormální karaktery, karaktery psychologické.13. Poruchy duševní (poruchy vnímání, pozornosti, paměti, dráždivosti, vědomí, úsudku, činností psychomotorické a jiných funkcí cerebrálních, poruchy řeči, sklony, perverse, fobie).14. Zprávy vězeňské. A. Chování ve věznici, B. způsob nakládání s vězněm (obecné direktivy, výsledky, osvobození, předsevzetí, situace rodinná, budoucí zaměstnání, náprava, navrácení do společnosti, návrh na propuštění).15. Zpráva antropologická skládající se z resumé zjištěných skutečností a navržených opatření (dědičnost, kontrolované údaje, vady degenerační, antropometrie, vývoj prvního dětství, dřívější choroby, neduhy, návyky, zdraví ve věznici, nervové vady, vady smyslové, vady duševní, vzdělání, všeobecná kultura, výchova, úroveň inteligence, smysl mravní, smysl sociální, vůle, úsudek, cit, charakter, šetření sociální, rodina, přerušené vztahy, chování společenské, řemeslo, řemeslné zručnosti).
Zakladatel a ředitel antropologické služby v Belgii, Dr. Vervaeck, představuje si vězení budoucnosti soustředěno kolem pozorovny, která třídí vězně do zvláštních ústavů pro:1. šílené spolu s »foux moraux«, kleptomany, maniaky,2. pološílené,3. nemocné (oddělení pro tuberkulosní, pohlavně nemocné, nervově choré, alkoholiky),4. nepolepšitelné (rozdělené na I. »vicieux et indisciplinés« v samovazbě, II. zaměstnané v dílnách, III. v zemědělských koloniích, IV. v koloniích deportačních,5. polepšitelné,6. mladistvé.Ve specalisaci trestních ústavů, v individualisaci trestu, neurčitém odsouzení a postupném navracení vězňů životu společenskému vidí nejpodstatnější cíle vězeňské reformy.
Srv. >Vervaeck, Le traitement anthropologique. Extrait des archives internationales de neurologie 1922, str. 17 n.
Bértrand, cit. 248.
Srv. zajímavou polemiku v L’écrou 1922 str. 34, 71, 76, 174, 270 n., 1924, str. 16 n.
To vysvítá též z přípravných prací, které podali pro letošní londýnský sjezd literární vůdcové protivných táborů dr. Vervaeck a ředitel Bértrand.
Úplností předčí sebraný materiál i nejpozoruhodnější a dosud nejrozsáhlejší toho druhu pokus Goringův (srv. jeho »The English convict« na základě vyšetření 3000 trestanců), nad nějž vyniká i širší základnou šetření.
Srv. Brockway, Actes du congrès pénitentiaire de Budapest III., 42.
Ľécrou 1922 str. 175; Révue de droit pénal et de criminologie 1923, str. 392. (Hollander.)
V tom směru předčí Belgii trestnice bavorské, kde byl učiněn pokus o aplikaci výsledků biologického šetření na třídění vězňů v kázeňské stupně. (Srv. též Monatschrift für Kriminalpsychologie 1924, str. 211).
Psychiatrické oddělení ústředních věznic.
Srv. Scuola positiva 1924, str. 83.
Náběh možno spatřovati v čl. 209 tr. ř. italského. Srv. Florian, Delle prove penali, Milano, 1924, II., 533.
Na př.: je-li třeba zjistiti pohlavní nemoc.

Citace:

HARTMANN, Antonín. Osvojení. Slovník veřejného práva Československého, svazek II. I až O. Brno: Nakladatelství Polygrafia – Rudolf M. Rohrer, 1929, s. 1216-1220.