S8
Čís. 2406.
Byla-li zjištěna obecná hodnota zboží (§ 88 žel. dopr. ř.) v cizí měně a jest ji vyplatiti v Kč, jest směrodatným kurs ke dni opozděné
výplaty, nikoliv ke dni splatnosti.
Kromě úroků z prodlení dlužno při peněžitých dluzích nahraditi
i znehodnocení jistiny.
Rozsudek netrpí neurčitostí, ukládá-li placení cizozemské měny ve měně tuzemské dle kursu v den výplaty.
(Rozh. ze dne 20. března 1923, Rv II 273/22.) Dne 20. června 1919 odevzdala firma Sch. v Buchsu 3 bedny hedvábí k dopravě firmě Sch. v Brně. Zásilka došla 22. července 1919 do
stanice určení Brna, kdež bylo zjištěno, že ze zásilky scházelo určité
množství hedvábí. Firma Sch. v Brně postoupila své nároky žalující pojišťovně, která dne 22. dubna 1920 škodu reklamovala, udávajíc ji na
22 603,03 švýc. franků, v čemž byly již zahrnuty i úroky do 2. listopadu
1920. Na to obdržela žalobkyně od ředitelství státních drah v Innomostí dne 2. listopadu 1920 163 978,74 rak. K, z toho 226,94 rak. K za
dopravné, tedy na škodu samu 163 751,80 rak. K. Žalobkyně tvrdila, že
vzhledem k tomu, že v den výplaty, 2. listopadu 1920, byl kurs švýcarského franku 67,75 K rak. obdržela strana na škodu uznanou dráhou 22 603,03 švýc. frs. pouze 2 417 švýc. frs., takže ještě od žalované dráhy má к pohledávání 20.186 03 švýc. frs. anebo peníz ten v korunách československých dle kursu dne výplaty, t. j/2. listopadu 1920 se 6%
úroky od 3. listopadu 1920 místo původně žádaných úroků od 4. srpna
1919, a domáhala se v tom smyslu odsouzení žalovaného čsl. železničního eráru. Procesní soud prvé stolice zamítl žalobu, pokud se domáhala plnění ve švýcarských francích, přisoudil však žalobkyni 210 578 Kč 47 h se 6% úroky od 3. listopadu 1920. Důvody: Vznikem čsl. republiky pozbyla bernská konvence ze dne 14. října 1890 čís.
186 ř. zák. na rok 1892 platnosti a vztahuje se tudíž § 100 žel. dopr. ř.
pouze na případy, týkající se drah uvnitř republiky. Ve smyslu §u 62 poj. ř. z. r. 1917 jest žalobkyně jakožto pojišťovna povinna žalované předložiti průkaz, že požadovaný peníz skutečně vyplatila. Žalobkyně udává, že dle výnosu ze dne 13. dubna 1915 vyhlásilo ministerstvo železnic, že škody v cizí valutě se mají vypláceti podle železničního kursu peníze, platícího ke dni výplaty. Výnos tento dle výnosu čs. ministerstva železnic ze dne 14. srpna 1919 dosud platí. Oproti tomu tvrdí žalovaný, že citované výnosy jsou povahy vniterní. Nesporno je, že škoda
na zboží je 22 603,03 švýc. fr. a že na to zaplaceno bylo dráhou dne 2.
listopadu 1920 163 751,80 rak. K. Jelikož jde o náhradu škody, může
býti žalovaný erár odsouzen k jejímu zaplacení pouze v čs. korunách a
žalobu bylo zamítnouti, pokud alternativně žádá zaplacení švýc. fr. Jde
pouze o to, v jakém kursu se mají jednak franky švýcarské, jednak zaplacené koruny rakouské přepočítali. Dle čl. 336 obch. zák. rozhoduje den splatnosti pohledávky. Pohledávka žalobkyně se nestala splatnou ani dnem podání žaloby, neboť tehdy ještě škoda nenastala, nenastala však splatnost ani dnem soupisu skutkové podstaty, neboť soupisem tím se škoda zjišťuje a ne uplatňuje. Teprve reklamací osoba, z dopravní smlouvy oprávněná, dle §§ 98 a 99 žel. dopr. ř. uplatňuje oproti dráze škodu; jí označuje dráze výši svého nároku, jí přivozuje tedy splatnost svého nároku, trvajícího ovšem již od doby převzetí zboží. Z toho plyne, že ani den výplaty škody není co do počítání kursu rozhodným; škodu, vzniklou pozdějším zaplacením, dostane oprávněný nahraženu pouze v úrocích. Výnosy ministerstva železnic, jichž se žalobkyně v tom směru dovolává, nejsou rozhodny již proto, poněvadž jsou pouze povahy vniterní. Poněvadž byl v den reklamace, 22. dubna 1920, kurs švýcarského franku 1 115,20, je 22 603,03 švýcarských franků — 253 153,94 Kč. Jelikož kurs rakouské koruny byl onoho dne 26, dostala žalobkyně zaplacením 163 751,80 rak. K v Kč zaplaceno 42 575,47 Kč
a má tudíž dostatí ještě zbytek 210 578, 47 Kč. Co se týče námitky, že
§ 100 žel. dopr. ř. neplatí pro dráhy zahraniční, stačí poukázati k tomu, že § 100 je pouze provedením všeobecného ustanovení čl. 401 obch. zák. § 62 poj. ř. z r. 1917 se na případ, o který jde, vůbec nevztahuje, poněvadž nárok byl žalobkyni postoupen smlouvou, nehledě k tomu, že paragraf ten posud neplatí. Odvolací soud žalobu zamítl. Důvody: Jelikož ohledně kursů, vypočtených podle nich obnosů a ohledně
práva a povinností žalované dráhy, platiti škodu v čsl. korunách, sporu
není, závisí rozhodnutí rozepře jenom od rozhodnutí právní otázky, podle jakého kursu se vzniklá škoda, jejíž obnos jest ve švýc. frs. nesporný,
má v čsl. koruny přepočítávati. Odvolací soud se připojuje k názoru
prvního soudu, že předložené výnosy ministerstva železnic ze dne 13.
dubna 1915 a ze dne 14. srpna 1919 pro svou vniterní povahu jsou pro rozhodnutí této otázky nerozhodny a nemohou soud nikterak vázati.
Otázka, podle kursu z kterého dne se škoda, v cizozemské měně oceněná, na tuzemskou měnu má přepočítati, jest otázkou čistě právní, názor ministerstva železnic nemůže býti pro soud směrodatným. Také
v tom jest prvnímu soudu dáti za pravdu, že pro přepočítání je rozhodujícím kurs dne podané reklamace. Jiný den nemůže vůbec přicházeti v úvahu. Jmenovitě nemůže jím býti den, kdy zásilka byla odevzdána k dopravě, neboť toho dne škoda a nárok na náhradu ještě nevznikly; nemůže jím býti ani den, kdy žalující strana na účet škody 163 978,74 rak. korun obdržela. Pro tento den není vůbec ani právního ani hospodářského duvodu. Nemůže se zduvodniti prodlením dráhy, neboť pak by se přepočítání musilo státi dle kursu ke dni skutečné výplaty. Dle kursu
ze dne 2. listopadu 1920 by se přepočetlo tedy jen téhož dne placených
163 978,74 rak. korun, zbytek musil by se přepočítati teprve ke dni, kdy
skutečně bude vyplacen. Naproti tomu stane se dnem reklamace uplatňovaný nárok na náhradu škody splatným podle §§ 904 a 1417 obč. zák., od toho dne dlužno platiti úroky z prodlení a tento den jest dnem splatnosti pohledávky, stanovený v § 336 obch. zák. jako rozhodující pro přepočítání cizí měny. Odvolací soud nemůže se však připojiti k názoru
prvé stolice, že za den reklamace dlužno v tomto případě považovati
den 22. dubna 1920, kdy právní zástupce žalující strany škodu u ředitelství státních drah v Brně reklamoval a má za to, že reklamace stala
se již dne 4. srpna 1919 při soupisu skutkové podstaty na nádraží
v Brně. Předloženým soupisem skutkové podstaty jest zjištěno, že v protokolu toho dne za přítomnosti firmy Sch., na níž byla zásilka adresovaná, sepsaného a touto firmou podepsaného jest výslovně napsáno:
»Laut beigeschlossener Originalfaktura und Schadenersatzrechnung verlangt die Partei einen Schadenersatz von frs. 22 006,63 cent.« Takto
vznesený nárok příjemce zásilky má všechny náležitosti reklamace dle
§u 98 (3) žel. dopr. ř., neboť byl písemně před příslušným železničním
úřadem ohlášen, řádně doložen a jest zcela určitým. Dopis právního zástupce ze dne 22. dubna 1920 jest pouhým opakováním původní reklamace. Na tomto stanovisku stálo též železniční ředitelství v Innomostí.
Že den sepsání protokolu ze dne 4. srpna 1919 se musí za den reklamace pokládati, plyne také z toho, že se tímto dnem musí pokládati pro- mlčení nároku na náhradu škody za stavené, a že sepsáním protokolu
byl žalovaný nárok pevně určen tak, že proti jeho případnému zvyšování pozdějšímu mohla se železniční správa s úspěchem brániti. Když
však náhrada škody reklamována byla dnem 4. srpna 1919, obdržela
žalující strana penízem 163 978,74 rak. korun od ředitelství státních drah
v Innomostí celou škodu nahraženu a nemá již ničeho ku požadování.
Nejvyšší soud přisoudil žalobci 20 186,03 švýc. franků v československých korunách dle kursu »peníze« ke dni výplaty, avšak nikdy více, než 289 568 Kč 60 h s 6% úroky ode dne 3. listopadu 1920.
Důvody:
Žalovaný erár odvolal se proti odsuzujícímu rozsudku prvé stolice
toliko potud, »pokud byl jím žalobci přisouzený obnos vypočítán na základě kursu švýcarských franků a rak. korun podle kursu ze dne 2. listopadu 1920« správně řečeno ze dne 22. dubna 1920, »na místo dne 4. srpna 1919,« domáhaje se jedině toho, by za den reklamace místo prvým soudem přijatého dne 22. dubna 1920 pokládán byl již den 4. srpna
1919 a na základě kursu toho dne byl výpočet dlužné částky předsevzat, v kterémž smyslu zněl i jeho odvolací návrh, při čemž arci zastával v odvolacím řízení náhled, že vyhovění jeho návrhu znamenalo by
úplné zamítnutí žaloby. Vzhledem k tomuto obsahu odvolání žalované
strany opírajícího se pouze o námitku, že, bude-li 163 751,80 rak. korun, vyplacených žalobkyni dne 2. listopadu 1920, přepočteno dle kursu
ze dne 4. srpna 1919, jak dle jejího stanoviska náleží, je tím celý nárok
žalobkyně uspokojen, odpadají všecky ostatní námitky žalované strany,
zejména tedy též námitka, že vznikem čsl. republiky pozbyla bernská
mezinárodní dohoda ze dne 14. října 1890 čís. 186 ř. zák. pro rok 1892,
tedy i její § 27 platnosti, a stejně znějící § 100 žel. dopr. ř. že se vztahuje pouze na případy, týkající se drah uvnitř republiky. Je tudíž vzhledem k tomu, že odvolací soud, přijav právní stanovisko žalované strany
v příčině přepočtu, odvolání vyhověl a žalobu úplně zamítl, zabývati se
na dovolání žalující strany, která stanovisko to napadá a žádá přepočet
podle kursu ze dne 2. listopadu 1920, kdy 163 751,80 rak. K zaplaceno
bylo, zabývati se pouze otázkou, který je to den, dle jehož kursu podle
práva přepočet škody, ve švýc. francích odhadnuté, jejíž výše je nesporná, státi se má. Dle §u 88 žel. dopr. ř., s nímž se srovnává § 34 cit.
mezinárodní dohody, jest nahraditi obecnou cenu, kterou mělo ztracené
zboží téhož druhu a téže jakosti v místě odeslání a v době přijetí k dopravě, zde tedy v Buchsu dne 20. června 1919, i jest bezesporno, že tato
cena ztraceného zboží činila 22 603,03 švýc. franků. Tuto hodnotu musí
tedy poškozený obdržeti, ať se výplata děje kdekoli, kdykoli a v jakýchkoli penězích. Místo a čas mají jen vliv na druh měny, v které se vyšetřená hodnota zaplatiti má, a na kurs, dle kterého se švýcarské franky
na tu kterou jinou měnu přepočítati mají. Tu ustanovuje čl. 336 obch. zák., jenž má tu místo, protože jde o závazek z dopravní smlouvy, v které povozník dle čl. 395 a 401 obch. zák. ručí za škodu, která vznikla ztrátou zboží v mezičasí od jeho přijetí až do jeho odevzdání — a o takovou škodu zde právě jde — toto: Co se týče měny, že dlužník může dluh zaplatiti v méně tuzemské, tedy v tomto případě v československé — o čemž není sporu — takže k placení v měně jiné (pokud opak výslovně vymíněn nebyl) nemůže bytí nucen — otázka to, která je už vyřízena tím, že výrok první stolice, jímž žádání žalobní, pokud znělo alternativně na švýcarské franky, bylo zamítnuto, nebyv žádnou stranou v odvolání napadnut, nabyl moci práva. Co se však týče kursu, praví článek 336 obch. zák., že dluh má se splatiti v tuzemské měně dle hodnoty (kursu) v čas splatnosti. A v tom jest jádro sporu. Žalovaná strana klade splatnost na den 4. srpna 1919 a přepočítává 163 751,80 rak. K, které žalobkyni dne 2. listopadu 1920 od ředitelství rak. státních drah v Innomostí vyplaceny byly, dle kursu k uvedenému dni 4. srpna 1919, takže tím prý celá hodnota 22 603,03 švýc. franků kryta byla, a odvolací soud s tím souhlasí. Žalující strana napadá především náhled, že splatnost nastala již 4. srpna 19*19, ale míní nad to dále, že i kdyby tomu tak bylo, nelze hodnotu počítati dle kursu toho dne, ježto žalovaná toho dne neplatila, nýbrž až 2. listopadu 1920, kdy byla již v prodlení, a za následky prodlení, jež zde záležejí v znehodnocení kursu rak. měny, v které výplata se stala, že ručiti musí, i uplatňuje proto žalobkyně přepočet dle kursu ke dni 2. listopadu 1920 jakožto dni výplaty 163 751,80 rak. K, jež tehdáž činily už jen 2417 švýc. franků, takže zbývá platiti ještě 20 186,03 švýc. franku, jichž přepočet však vyžaduje nikoli podle
kursu ke dni budoucí výplaty, nýbrž rovněž dle kursu ku dni 2. listopadu 1920, jakožto dni výplaty oněch 163 751,80 rak. K, ježto prý železniční správa obnosem tím škodu hraditi zamýšlela a den ten tedy musí prý považován býti za den skutečně výplaty. Nemá pravdu ani ta, ani ona strana. Správno sice, že splatnost nastala již dne 4. srpna 1919, jak vhodně odvolací soud dovodil, a nikoli teprve dne 22. dubna 1920, jak prvý soud míní, avšak to jest lhostejno, protože, jak hned dovozeno bude, na otázku přepočtu to vlivu nemá a úroky z prodlení, pro jichž počáteční termín to rozhodné jest, žádá žalobkyně tcprv od 2. listopadu 1920 — oproti žalobě, kde je žádala již od 4. srpna 1919 — takže všecky vývody dovolání, dnem splatnosti se obírající, jsou bezpředmětny. Pro otázku přepočtu není den splatnosti rozhodným z těchto důvodů: Pravda sice, že čl. 336 obch. zák. stanoví, že přepočet děje se podle
hodnoty (kursu) v čas splatnosti, avšak předpokládá při tom, že v čas
splatnosti také skutečně zaplaceno bude, takže by se na smyslu nic nezměnilo, ani kdyby zákon užil místo toho výrazu 1152/1848 sb. z. s. jal:
se děje na př. v min. nař. ze dne 21. května 1848 čís. 1152 sb. z. s. potvrzeném patentem ze dne 2. června 1848 čís. 1152 sb. z. s., kde se
praví, že dlužník cizozemské peníze může platiti v bankovkách (tuzemské měně) dle hodnoty 1152/1848 sb. z. s. což nemá nic jiného znamenati,
než co stanoví čl. 336 obch. zák. Otázky prodlení a jeho následků čl.
336 obch. zák. nikterak se nedotýká, neboť zde není sídlo této materie,
tu přicházejí mocí článku 1 obch. zák. na řadu předpisy občanského zákona o prodlení a náhradě škody z toho důvodu. Na omylu jsou stolice,
vycházející z názoru, že při peněžitých dluzích následky prodlení nahražují se pouze úroky z prodlení. § 1333 obč. zák. praví sice, že škoda,
kterou dlužník věřiteli způsobil tím, že v čas neplatil, nahražuje se zákonnými úroky, avšak tu zákon myslí na normální případ, kde hodnota kapitálu zůstala prodlením nedotčena, neboť, byla-li i tato dotčena,
spadá i ona pod všeobecné předpisy o náhradě škody § 1293, 1295,
1323, 1324 obč. zák.. jež sice vyžadují, aby dlužník škodu zavinil, ale
toto zavinění se zde, v případě nesplnění smluvního nebo zákonného
dluhu, předpokládá a jen se zůstavuje dlužníku, aby se vyvinil protidůkazem, t. j. že mu splnění (včasné splnění) bez jeho viny bylo nemožno
(§ 1298 obč. zák.), kterého důkazu však žalovaný erár ani nenabídl ani
nenastoupil. Že je dlužník povinen, všecku škodu, prodlením způsobenou, nahraditi, tedy i úbytek na hodnotě jistiny, plyne i ze všeobecného
předpisu §u 912 obč. zák., dle něhož vedlejší povinnosti jeho dluhu záležejí v náhradě způsobené škody nebo toho, co věřiteli na tom záleží,
že závazek nebyl řádně splněn (t. zv. interesse), jež ovšem zahrnuje
především ušlý zisk, jakým se úbytek kapitálové hodnoty jeví. Tak
i tento předpis vyvrací úzký doslov §u 1333 obč. zák. Ale zda a jaký
úbytek na hodnotě jistiny budoucím placením dle kursu dne splatnosti
by nastal, objeví se teprve při placení porovnáním kursu dne výplaty
s kursem dne splatnosti, ale ať by byl jakýkoli, vždy bude kryt placením dle kursu dne výplaty, neboť tím obdrží věřitel vždy hodnotu dluhované částky cizí měny, zde tedy 20 186,03 švýc. fr., hodnoty to stálé a
nezměněné. Úbytek by nastal, pakli by kurs Kč byl v den budoucí výplaty nižší, než byl v den splatnosti, neboť tu by věřitel dle kursu dne
splatnosti obdržel méně Kč, než kolik je potřeba, by si mohl poříditi
20 186,03 švýc. franků, které má dle hodnoty dostat, i nemusí tedy
s menším obnosem býti spokojen. V opačném případě, kdyby kurs
v mezičasí stoupl a byl tedy vyšší v den výplaty, než v den splatnosti,
bude hodnotu 20 186,03 švýc. franků představovati již menší počet Kč,
než jakého bylo třeba, aby ten počet švýc. franků byl mohl býti pořízen
v čase splatnosti. Tu tedy dlužník není povinen, aby platil dle kursu
splatnosti, protože věřitel by dostal více, než co mu dle hodnoty náleží.
Z toho jde, že rozhodným jest jen kurs ke dni výplaty a nezáleží na
kursu ke dni splatnosti, který zde také ani zjištěn nebyl. Z toho ale také
jde, že není v právu žalovaný erár, přepočítávaje 162 751,03 rak. Κ.,
žalobkyni ředitelstvím drah v Innomostí dne 2. listopadu 1920 vyplacených dle kursu ke dni 4. srpna 1919 jakožto dni splatnosti, a že
naopak právem účtuje žalobkyně tento obnos dle kursu dne 2. listopadu
1920 jakožto dne výplaty 1 švýc. frank = 6 775 rak Κ., jejž žalovaná
strana nepopřela a jejž tedy dlužno pokládati dle §u 267 c. ř. s. vzhledem k celému přednesu jejímu za doznaný. Pak ale zaplaceno vskutku
jen 2 417 švýc. franků a zbývá k placení ještě zažalovaných 20 186,03
dle kursu ke dni budoucí výplaty. Neprávem žalobkyně žádá výplatu
dle kursu ke dni 2. listopadu 1920, neboť tu se stala jen výplata částečně, t. j. obnosu rak. korun 163 751,03, který súčtovala dle kursu
ke dni výplaty, kdežto nevyplacený zbytek musí býti súčtován dle kursu
své budoucí výplaty. Ale poněvadž žalující, vypočetši zbytek ten dle
kursu ke dni 2. listopadu 1920 na 289 568 Kč 60 h žádá tento obnos,
jest tento obnos zároveň nejzazší hranicí, takže, i kdyby kurs v den
budoucí výplaty ukazoval na více, nemůže toto plus býti přisouzeno.
Totéž platí i o úrocích, jež by byly jinak příslušely od 4. srpna 1919,
jež však žalující žádá od 3. listopadu 1930. Jde jen o to, může-li tak býti rozsudek pronesen, že se přisuzuje takový obnos Kč, jenž dle kursu
v den výplaty představovati bude 20 186,03 švýc. franků. Nejvyšší soud
míní, že může, neboť jednak jinak to při tomto stavu věci ani nejde,
jednak nevadí tomu žádný předpis; nevadí tomu § 406 c. ř. s., neboť
splatnost dávno nastala, a jen cifra dluhovaných Kč vyjadřuje se poměrem budoucího kursu, že však pro ni dán pevný a bezpečný základ
v přesné cifře švýc. franků, pročež nevadí ani předpis §u 7 ex. ř., dle
něhož v exekučním titulu musí býti udán objem dluhovaného plnění,
neboť ten je řečeným poměrem dostatečně určen. Určitým obnosem
švýc. franků je konečně vyhověno i §u 14 kn. zák.