Čís. 1453.
Dokud si manžel nevymohl povolení prozatimního odděleného bydliště, jest povinen manželku živiti, byť i důvodně zrušil manželské společenství.
I prozatimní výživné pro manželku musí býti výživným slušným, manželově majetku přiměřeným.
(Rozh. ze dne 31. ledna 1922, R I 25/22.)
Soud prvé stolice zamítl návrh manželky, žalující manžela o placení výživného, by jí povoleno bylo prozatimně (§ 382 čís. 8 ex. ř.) oddělené bydliště a by jí manžel platil výživné měsíčních 800 K a uvedl v důvodech: Zjištěnými skutečnostmi jest osvědčeno, že žalobkyně sama dopouštěla se v domácnosti žalovaného přehmatů, jež vedly až k poranění dcery Boženy, a že tím klidné spolužití znemožnila a, jak sama žalobkyně v žalobě uvádí, opustila tuto domácnost, poněvadž se jí v ní další život zhnusil. Prohlášení žalovaného, že nechce přijati manželku do domácnosti vzhledem ku shora uvedeným osvědčeným skutečnostem, není s to, odůvodniti jeho povinnost k prozatimnímu placení výživného, poněvadž osvědčil, že žalobkyně sama svým jednáním klid domácnosti a výhrůžkami osobní bezpečnost jeho ohrožovala. Bylo proto návrh žalobkyně jako neodůvodněný zamítnouti (§§ 91, 117, obč. zák. a § 382 čís. 8 ex. ř. a contr.). Rekursní soud povolil manželce oddělené bydliště a uložil manželi platiti jí měsíčně 450 K. Důvody: Dle § 91 obč. zák. jest žalovaný jako manžel povinen, aby žalobkyni jako své manželce poskytoval slušnou, jeho jmění úměrnou výživu, žalovaná pak jest povinna dle § 92 obč. zák. jako manželka se žalobcem společnou domácnost sdíleti. Ježto však žalovaný při ústním jednání prohlásil, že žalobkyně do své domácnosti nepřijme, jest nárok žalobkyně na povolení odděleného bydliště odůvodněn a bylo proto návrhu žalobkyně vyhověti. Další důsledek jednání žalovaného, že totiž odepírá přijmouti žalobkyni do domácnosti, jest, že mu není možno poskytovati manželce přiměřenou slušnou výživu v domácnosti. Již tato okolnost, jakož i nezbytnost výživy žalobkyně odůvodňuje vhodnost, ba i nutnost toho, by prozatím, totiž po dobu trvání sporu, který žalobkyně proti manželu na placení výživného, zahájila, výživné žalobkyně bylo zajištěno, aniž by zapotřebí bylo průkazu nějakého jiného ohrožení. Jde pouze o to, zdali může býti žalovaný sproštěn povinnosti ku prozatimní výživě manželky tím, že jeho dvě dcery z prvého jeho manželství Božena a Marie jako osoby přezvědné potvrdily, že žalobkyně žalovanému a jeho rodině vyhrožovala zabitím a že s dcerou Boženou zle nakládala. Na rozdíl od prvé stolice je rekursní soud toho právního názoru, že sproštění závazku žalovaného nastati by mohlo jen v tom případě, kdyby proveden byl přísný důkaz o skutečnostech těch, což však může se státi až ve sporu samém podle předpisů civ. soud. řádu, nikoli však v řízení o prozatimních opatřeních, kde svědkové seznávají, nebyvše vzati do přísahy. Mimo to nelze nepovšimnouti si toho, že výroky obou svědkyň, vztahující se na domnělou výhrůžku, nejsou určité a úplné.
Nejvyšší soud vyhověl dovolacímu rekursu manžela potud, že snížil měsíční výživné na 360 K.
Důvody:
Žalobkyně, domáhající se proti manželi žalobou placení výživného, opírá nárok na povolení prozatimného opatření odděleného bydliště a poskytování výživného do právoplatného rozsouzení tohoto sporu o tvrzení, že žalovaný ji od sebe zapudil, ji k sobě přijati nechce, a ona na výživné od něho jest odkázána. Naproti tomu namítá žalovaný, že žalobkyně jej i jeho děti ohrožovala na životě, a že byl oprávněn následkem toho odepříti jí přijetí do společné domácnosti a placení výživného. Dle § 93 obč. zák. není manželům dovoleno, — i kdyby se tak dohodli, — zrušiti svémocně manželské společenství, a nebyl proto žalovaný oprávněn, dokud mu nebylo povoleno oddělené bydliště, odepříti manželce přijetí do společné domácnosti, ať už důvody, které pro své jednání uvádí, jsou pravdivy či nikoli. Oprávněnost jeho námitek nelze posouditi v tomto řízení, zahájeném o povolení prozatimného opatření, nýbrž sluší rozhodnutí o nich ponechati rozhodnutí sporu samého. Vzhledem k tomu, že žalovaný při ústním jednání před soudem prohlásil, že žalobkyně do své domácnosti nepřijme, právem rekursní soud vyhověl jejímu návrhu na povolení odděleného bydliště. Je-li však její nárok na povolení prozatimného odděleného bydliště opodstatněn, plyne z toho, že žalovaný jest povinen platiti jí výživné. Jestiť účelem § 382 čís. 8 ex. ř. zajistiti manželce proti manželi právo na výživu jí dle § 91 obč. zák. příslušející, jež trvá tak dlouho, dokud nebude této povinnosti výrokem soudu sproštěn. Proto slušelo i v tomto směru potvrditi usnesení rekursního soudu. Naproti tomu nelze dovolací stížnosti, pokud se domáhá snížení výživného, upříti oprávněnosti, při čemž se podotýká, že k novotám, teprve v dovolacím rekursu uvedeným, nelze přihlížeti, jelikož novoty v řízení opravném, které dlužno posuzovati dle zásad platných v řízení exekučním, pokud se týče sporném (§§ 402 a 78 ex. ř. a §§ 520 a anal. 504 odstavec druhý c. ř. s.) jsou zásadně vyloučeny. Manželka má i tehdá, jde-li o prozatimně výživné dle § 382 čís. 8 ex. ř., právo na slušné výživné, jmění manželovu přiměřené. Po této stránce bylo zjištěno sice, že má žalovaný čistý denní příjem 50 K, ale uváží-li se, že jest mu kromě manželky a sebe starati se také о 3 nezletilé děti, plyne z toho, že 450 K měsíčně rekursním soudem jako výživné stanovených jest příliš mnoho a že se musí žalobkyně jako s prozatimným výživným spokojiti s obnosem nižším, který byl stanoven měsíčně na 360 K, při čemž bylo také přihlíženo k ustanovení § 672 obč. zák., jenž pojem výživného blíže vymezuje.