NPD documents search: Váž. civ., 10 (1928), sv. 1

Čís. 11480.

Není porušením zásady slyšení účastníků před rozhodnutím (§ 41 (2) písm. g zák. čís. 100/1931), že nebyly účastníkům sděleny výsledky konaného šetření a že nebyli slyšeni svědci vedení o tvrzení v rekursu.
Honební zákon pro Čechy (ze dne 1. června 1866, čís. 49 z. zák.).
Není nezákonností, že soud neshledal porušení předpisů § 46 honeb. zák. v tom, že smluvčí soud zahájil jednání o škodě, ač se poškozený — Čís. 11480 —
před tím neucházel o náhradu škody u majitele honitby, pokud se týče nebyl s ní zamítnut.
Není nezákonností, že byli ve vyrozumění vrchního rozhodčího o důvěrnících, jež on sám určil, uvedeni čtyři rozhodčí, ale nebylo uvedeno, kteří dva z nich jsou stanovení pro jednání o určité škodě.
Není nezákonností, že obsílka k jednání smluvčího soudu nebyla doručena majitelům honitby k vlastním rukám. Vyrozumění o jednání smluvčího soudu, řízené na manžela patrně také jako na zástupce jeho manželky, platí i za vyrozumění jí samé.
Výrok smluvčího soudu není neúplným pro to, že nebylo v něm uvedeno, v čem byla škoda shledána a jak byla škoda odhadována.
(Rozh. ze dne 17. března 1932, R I 128/32.)
Zmateční stížnost Eugena a Johanny T-ových proti výroku rozhodčího soudu ze dne 20. listopadu 1930, pokud jím Eugen a Johanna T-ovi, jakožto páni myslivosti byli uznáni povinnými zaplatiti Anně K-ové náhradu škody 430 Kč způsobenou zvěří na pozemku č. kat. 339/4 v B., byla zamítnuta soudy všech tří stolic, Nejvyšším soudem z těchto
důvodů:
Do napadeného usnesení, jímž bylo potvrzeno usnesení prvního soudu, stěžují si dovolací rekurenti, vytýkajíce mu zmatečnost (§ 46 (2) nesp. říz.), leč neprávem. Pokud jde o zmatečnost a, pokud dovolací rekurenti, co se toho týče, vytýkají, že prý byla v provedeném řízení porušena zásada slyšení účastníků před rozhodnutím (§ 41 (2) písm. g) nesp. říz.), není výtka oprávněna. O zrušovací stížnosti (§ 46 českého honeb. zák.) bylo s účastníky na soudě jednáno a požadavku slyšení účastníků bylo tudíž vyhověno. Není porušením zásady o slyšení účastníků před rozhodnutím a není tudíž zmatečností podle § 41 (2) písm. g) nesp. říz., že nebyly účastníkům sděleny výsledky konaného šetření a že nebyli slyšeni svědci dovolacími rekurenty o jejich tvrzení v rekursu vedení. Pro to bylo by lze snad vytýkati neúplnost řízení, nikoli zmatečnost, pokud se týče výtka zmatečnosti z toho důvodu napadenému usnesení činěná nedopadá.
Nezákonnost spatřují dovolací rekurenti v tom, že rekursní soud ponechal v platnosti výrok smluvčího soudu, ačkoli prý nebyly co se týče řízení smluvčího soudu a jeho výroku zachovány náležitosti předepsané v § 46 českého honeb. zák. K této výtce nelze však přisvědčiti. Není nezákonností, že neshledal rekursní soud porušení předpisů § 46 honeb. zák. v tom, že smluvčí soud zahájil jednání o škodě Anny K-ové, ačkoli Anna K-ová se před tím o náhradu škody u dovolacích rekurentů neucházela, pokud se týče nebyla s ní zamítnuta. Nehledíc totiž k tomu, že se podle zjištění nižších soudů Anna K-ová dříve než u smluvčího soudu žalovala, u dovolacích rekurentů, u jejich lesní správy, o náhradu — Čís. 11480 —
škody ale marně ucházela, není v honebním zákoně stanoven pro vznesení žaloby u smluvčího soudu předpoklad, že se poškozený před tím u toho, kdo jest náhradou povinen, o náhradu ucházel. Z posledního odstavce § 45 českého honeb. zák. naopak vyplývá, že se může poškozený i bez předchozího ucházení se o náhradu u toho, kdo jest náhradou povinen, přímo obrátiti žalobou na smluvčí soud o náhradu škody.
Rovněž není nezákonností, že rekursní soud nezrušil výrok smluvčího soudu proto, že ve vyrozumění vrchního rozhodčího o důvěrnících, které za dovolací rekurenty, ani je sami nejmenovali, k jednání smluvčího soudu určil, byli uvedeni čtyři rozhodčí, ale neuvedeno, kteří dva z nich jsou stanoveni pro jednání o škodě Anny K-ové. Jest jisto, že dva z oněch čtyř důvěrníků byli členy smluvčího soudu, jenž škodu Anny K-ové zjišťoval a o ní rozhodl a ježto ve vyrozumění o důvěrnících byli uvedeni, nebyli dovolací rekurenti na právu na vyrozumění o důvěrnících zkráceni. Nebyly tedy co se týče vyrozumění o důvěrnících porušeny předpisy § 46 čes. honeb. zákona a rekursní soud, nezrušiv proto výrok smluvčího soudu, nedopustil se nezákonnosti.
Není nezákonností, že rekursní soud nevyhověl zrušovací stížnosti, pokud v ní bylo uplatňováno, že obsílka k jednání smluvčího soudu nebyla doručena dovolacím rekurentům do vlastních rukou. V honebním zákoně není předpisu o doručování, najmě není předepsáno doručení obsílky k jednání smluvčího soudu do vlastních rukou. Uznal-li rekursní soud doručení obsílky k rukám lesního správce dovolacích rekurentů, tehdy nepřítomných, za platné, není to proti zákonu a výtka nezákonnosti z toho důvodu není opodstatněna. Pokud jde o to, že vyrozumění o jednání smluvčího soudu bylo řízeno a též — uvedeným způsobem — doručeno jen Eugenu T-ovi, nikoli také Johanně T-ové, není ani v tom nezákonnosti, najmě nelze v tom spatřovati nedostatek vyrozumění Johanny T-ové o jednání smluvčího soudu. I při jednání smluvčího soudu jest zastoupení možné a přípustné. Manžel jest, pokud mu správa nebyla vypovězena, správcem majetku manželčina (§ 1238 obč. zák.), k němuž patří i honební právo, zastupuje ve věcech patřících k obyčejné správě manželku a vyrozumění o jednání smluvčího soudu řízené na Eugena T-a patrně také jako na zástupce jeho manželky Johanny T-ové, platí tudíž i za vyrozumění jí samé. Neshledal-li rekursní soud, takto uvažuje, nedostatek vyrozumění Johanny T-ové, není v tom, jak řečeno, nezákonnosti a nelze ani v tom směru přisvědčiti k výtce nezákonnosti.
Zbývá výtka nezákonnosti, spatřované v tom, že rekursní soud nevyhověl zrušovací stížnosti z důvodu, že jest výrok smluvčího soudu neúplný. Co se toho týče, vytýkají dovolací rekurenti zejména, že není ve výroku uvedeno, v čem byla škoda shledána a jak byla škoda odhadována. Avšak v § 46 českého honeb. zákona stanoví se jen, že smluvčí soud má rozhodnouti, má-li se dáti náhrada a jaká. Ve výroku smluvčího soudu jest uvedeno nejen, že náhrada patří a v jaké výši, nýbrž i že se náhrada přisuzuje Anně K-ové proti dovolacím rekurentům jako povinným a zač, že za škodu způsobenou zvěří na parcele čís. 339/4 v B. a stanoveno, do kdy je náhradu dáti. Podle toho ustanovení § 46 honeb. zák. nebylo porušeno. Není proto nezákonností, že rekursním soudem nebyla zrušovací stížnost uznána ani z posléz uvedeného důvodu za opodstatněnou.

Citace:

č. 11480. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1933, svazek/ročník 14/1, s. 297-300.