Čís. 4419.

Poukázal-li věřitel svého dlužníka, by platil jeho věřiteli, nabývá poukázce, jakmile stal se poukaz úplným, k poukazatelově pohledávce práva vylučujícího neb odlučujícího (§10 konk. ř. a § 10 vyr. ř.), dle toho, zda stal se poukaz na místo či k vůli zaplacení poukazníka.
(Rozh. ze dne 2. prosince 1924, Rv I 1214/24).
Žalované společenstvo poskytlo žalobci zápůjčku s tím, že žalobce převede na ně akreditiv, zřízený pro něho u firmy Sch. Dne 12. října 1922 došlo žalovaného společenstva prohlášeni firmy Sch. o přijetí žalobcovy poukázky. Dne 5. června 1923 bylo o žalobcově jmění zahájeno vyrovnací řízení, jež skončilo vyrovnáním na 35%. Žaloba, domáhající se na žalovaném společenstvu zaplacení poukázaného peníze, byla oběma nižšími soudy zamítnuta, odvolacím soudem mimo jiné z těchto důvodů: Tím okamžikem, když žalované strany došlo prohlášení firmy Sell, o přijetí poukázky žalujícího, nabyla žalovaná podle §u 1400 obč. zák. bezprostřední nárok na poukázaných 114000 Kč a tím okamžikem, kdy žalovaná poukázku přijala (dne 12. října 1922), nemohl žalobce dle §u 1403 obč. zák. poukázku již odvolati. Od té doby nebyl tudíž věřitelem poukázané pohledávky žalobce, nýbrž žalovaná, tato však měla povinnost, by valutu v okamžiku, kdy skutečně došla (§ 1401 obč. zák.) připsala žalobci k dobru. V době zahájení vyrovnacího řízeni, dne 5. června 1923, nepřináležela tudíž pohledávka u firmy Sch. žalobci, nýbrž žalované. Dle §u 11 vyr. ř. nejsou však práva na vyloučení dotčena zahájením řízení vyrovnávacího. Totéž by platilo i tehdy, kdyby se byla poukázka stala nikoliv ku krytí, nýbrž k zajištění žalované, poněvadž i pro osobní věřitele, kteří před zahájením řízení vyrovnacího smlouvou získali k zajištění svých nároků jisté části dlužníkova jmění — k nimž patři zajisté i pohledávky, i když nejde o pohledávky knihovní, — platí ustanovení, týkající se práv na oddělení, tak že ani taková práva dle §u 11 vyr. ř. zahájením vyrovnacího řízení nejsou dotčena.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Lze připustiti, že spornou poukázkou žalované společenstvo nenabylo práva vylučovacího. Právy vylučovacími ve smyslu §u 11 konk. ř. a §u 11 vyr. ř. rozumí se věcné neb osobní nároky na vyloučení věcí, nepatřících dlužníkovi, z úpadkové po případě vyrovnávací podstaty. Podstatným pojmovým znakem vyloučení jest tedy, že jeho předmět, totiž vylučovaná věc, nenáleží dlužníkovi, že právem mu nepřísluší. Poukázkou, byť i úplnou, stala-li se, jako v tomto případě, za účelem placení, nikoli na místě placení, nepřestává však poukázaná pohledávka býti pohledávkou poukazatelovou, neboť původní ustanovení §§ 1408, 1409 obč. zák., která stavěla takovouto poukázku na roveň postupu (cesi), po vydání třetí dílčí novely k občanskému zákoníku již neplatí. Podstatou poukázky jest dvojí zmocnění: zmocnění poukázaného (asignata), by na účet poukazatele (asignanta) něco plnil, a zároveň zmocnění příjemce poukázky (asignatáře), by od poukázaného na účet poukazatelův, ale svým vlastním jménem vybral to, co poukázaný má plniti (§ 1400 věta 1. obč. zák.). Příjemce poukázky nabývá tedy poukázkou, přijata-li vůči němu poukázaným, přímého nároku proti poukázanému na poukázané plnění, ale nemusí použíti práva takto mu poskytnutého, nýbrž může se držeti poukazatele. Dokud nepoužije práva proti poukázanému, jest vlastníkem poukázané pohledávky poukazatel. Teprve, když poukázaný skutečně plní a příjemce poukázky přijme plnění, zanikne spolu s poukazatelovým dluhem též poukazatelovo právo k poukázané pohledávce. Nelze tudíž souhlasiti s názorem odvolacího soudu, že od toho okamžiku, kdy žalované společenstvo došlo prohlášení bankovní společnosti Sch. (poukázaného) ze dne 12. října 1922, že přijímá poukázku žalujícího Bedřicha H-a (poukazatele), věřitelem poukázané pohledávky byl nikoliv žalobce, nýbrž žalovaný úvěrní ústav; — že tedy v době, kdy vyrovnávací řízení bylo zahájeno — 5. června 1923, — pohledávka za bankovní společností Sch. náležela žalovanému společenstvu, nikoli žalobci; — a že proto žalovanému společenstvu příslušelo právo vylučovací ohledně předmětu této pohledávky t. j. částky 114000 Kč s přísl. Těmito úvahami jsou vyřízeny veškeré vývody, zabírající převážnou část dovolacího spisu, jimiž žalobce brojí proti zmíněnému právnímu názoru soudu odvolacího a dokazuje, že žalovanému společenstvu nepřísluší právo vylučovací. Ale tím není nic získáno pro žalobce, neboť dovolací soud se přidává k právnímu názoru prvého soudu, že žalovanému společenstvu při zahájení vyrovnávacího řízení příslušelo ohledně poukázané pohledávky právo odlučovací, které nebylo dotčeno zahájením vyrovnávacího řízení (§ 11 odst. 1 vyr. ř.). Při úplné poukázce za účelem placení (§ 1400 druhá věta obč. zák.) nabývá příjemce poukázky, jak již podotčeno, přímého nároku proti poukázanému na poukázané plnění a zároveň práva, by se na účet poukazatele, ale svým vlastním jménem učinil zaplacena z poukázané pohledávky. Rozumí se samo sebou, že tím okamžikem, kdy příjemce poukázky dojde prohlášení poukázaného o přijetí poukázky, poukazatel, ač zatím zůstane vlastníkem poukázané pohledávky, pozbude práva volně s ní vládnouti, poněvadž by jinak byl mařen účel poukázky, totiž uspokojení příjemce poukázky z poukázané pohledávky. Proto také od toho okamžiku poukazatel nemůže odvolati poukázky (§ 1403 obč. zák.). Třetí osoby pak (poukazatelovi věřitelé) mohou po té k poukázané pohledávce nabýti práv jen bez újmy staršího práva příjemce poukázky. Právo příjemce poukázky, uspokojiti se z poukázané pohledávky, jest tudíž právem na uspokojení a proto právem odlučovacím po rozumu §u 10 konk. ř. a §u 10 vyr. ř. t. j. nárokem na oddělené uspokojení z určitých věcí dlužníkových. Okruh těchto práv odlučovacích není konkursním řádem, pokud se týče vyrovnávacím řádem vymezen; která práva jsou právy vylučovacími, posuzovati jest dle práva občanského (srv. Bartsch 372 p. 5). Také v pamětním spisu ke konkursnímu a vyrovnávacímu řádu se výslovně zdůrazňuje, že se v §u 10 konk. ř. (a v 10 vyr. ř.) jen jako nejdůležitější a nejčastější práva odlučovací uvádějí jmenovitě právo zástavní, práva zadržovací a práva uspokojovací. Není tedy správným názor dovolatelův, že odlučovací práva jsou v §u 10 vyr. ř. (konk. ř.) uvedena výčetně a to tak, že nejsilnějším z nich jest právo zástavní, nejslabším právo ze zajišťovacího převodu, a že jiným právům tam uvedeným nelze přiznati ráz práv odlučovacích. Odlučovací právo žalovaného společenstva, t. j. uspokojiti se z poukázané pohledávky po její splatnosti před ostatními oprávněnými, vzniklo, jak uvedeno, tím, že poukázaný dne 12. října 1922 oznámil žalovanému společenstvu, že přijímá žalobcovu poukázku; při zahájení vyrovnávacího řízení — 5. června 1923 — tedy již trvalo — proto nebylo dotčeno vyrovnávacím řízením, i mohlo tudíž žalované společenstvo, když poukázaný — bankovní společnost Sch. — dne 3. ledna 1924 zapravil na poukázanou pohledávku částku 114000 Kč s přísl, použíti jí bez ohledu na učiněné a potvrzené vyrovnání k účelu, k němuž se poukázka stala, totiž k uhrazení dluhů žalobce a firmy Moritz T. do výše těchto dluhů. Nevadí, že žalované společenstvo přihlásilo k vyrovnávacímu řízení celou svou pohledávku, vždyť tenkrát ještě nevědělo, zda něco po případě co obdrží od poukázaného, zvláště když tento musil teprve žalobou býti poháněn k plnění. Ostatně zástupce žalovaného společenstva při vyrovnávacím roku dne 1. září 1923 výslovně vzhledem k pravděpodobnosti, že pohledávka bude kryta poukázkou (asignací) u bankovní společnosti Sch. (a se zřetelem k postupu knihovních pohledávek) požadoval právo hlasovací jen pro 30% omezené úhrnné pohledávky.

Citace:

č. 4419. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/2, s. 698-701.