NPD documents search: Boh. adm., 6 (1924), sv. 1

Čís. 3432.

Zavázal-li se kupitel zaplatiti dávku z přírůstku hodnoty nemovitosti, může se na něm domáhati prodatel náhrady škody pro nesplnění závazku teprve, když sám dávku zaplatil nebo jinakou škodu prokázal.
(Rozh. ze dne 24. ledna 1924, Rv I 1504/23.)
Žalobkyně prodala žalovanému nemovitost s tím, že žalovaný zaplatí dávku z přírůstku hodnoty. Dávka byla předepsána žalobkyni a, ježto jí žalovaný nezaplatil, byla na žalobkyni exekučně vymáhána. Exekuce byla odložena, žalobkyně však dávky nezaplatila, nýbrž domáhala se na žalovaném zaplacení dávky z důvodu náhrady škody. Procesní soud prvé stolice žalobě vyhověl, odvolací soud ji zamítl, přikloniv se k názoru žalovaného, že žaloba jest předčasná, domáhajíc se náhrady škody, které žalobkyně dosud neutrpěla (§ 1295, 1298 obč. zák.).
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Dovolatelka spatřuje dovolací důvod čís. 4 §u 503 c. ř. s. v podstatě v tom, že jest právním názorem odvolacího soudu, že žalobkyně může požadovati zaplacení dávky z přírůstku hodnoty teprv až sama zaplatí tuto dávku, poněvadž, dokud nezaplatila, dotud jí nevzešla škoda. Dovolatelka míní, že škoda vzchází již se vznikem závazku, a nikoli teprve s jeho splněním, že tedy žalobkyni vzešla v okamžiku, ve kterém platební rozkaz o dávce z přírůstku hodnoty nabyl právní moci, poněvadž tím okamžikem nastalo zmenšení majetku žalobkyně o tento dluh, a v tomto zmenšení jejího majetku spočívá škoda. Byť i byly tyto právní úvahy dobře míněny, správny nejsou. Škoda jest újma, která byla někomu způsobena na jmění, právech nebo jeho osobě (§ 1293 obč. zák.), tedy nikoliv újma na jeho zájmech. Tvrdí-li dovolatelka, že jí škoda vzešla v okamžiku, ve kterém platební rozkaz o dávce z přírůstku hodnoty nabyl právní moci, poněvadž tím okamžikem nastalo zmenšení jejího majetku o tento dluh, a v tomto zmenšení jejího majetku spočívá škoda, přehlíží, že platební rozkaz jejího jmění dosud nezmenšil, a že ho také nezmenšila provedená exekuce, poněvadž nebylo zjištěno, že žalobkyně dávku zaplatila sama, neboť zmenšení to nastane teprve zaplacením dávky, a to všecko, co dovolatelka v dovolání pociťuje jako újmu na jmění, není ničím jiným, nežli újmou na zájmech. To vyslovila dovolatelka ve svém dovolání zřetelně prohlášením, že přece není povinna čekati, až poruší žalovaní smluvní závazek, aby se pak hojila na nich, kteří musí zastoupiti její škodu, a že by s tím spojené pro ni úhony společenské a trvalé nebezpečenství pronásledování exekucemi byly zlem, jemuž dlužno zabrániti, když jest jiný povinen její škodu podstoupiti. Dovolatelka tím otevřeně vylíčila, že nejde o škodu na jmění, ani na právech, ale že jde pouze o újmu na zájmech. Závažno je zajisté, že právním základem žalobním, jenž za řízení v prvé stolici nedoznal nějaké změny podle §u 235 c. ř. s., jest nárok z náhrady škody, zaviněné žalovaným tím, že včasně nesplnil splatného závazku smluvního tím, že dávku z přírůstku hodnoty, když platební rozkaz nabyl právní moci, nezaplatil, a tím také zavinil, že proti žalobkyni byla zahájena exekuce, movitosti u ní byly zabaveny a dražební rok byl vypsán na 31. leden 1923. Porušení smluvní povinnosti zavazuje sice provinilého tímto porušením smluvníka k náhradě konkrétní, skutečně vzešlé škody, tedy v tomto případě k zaplacení dávky s příslušenstvím a dalším průtahem v plnění zaviněných útrat exekučních, ale tu bylo důkazní povinností žalobkyně, aby prokázala, že jí tato škoda skutečně vzešla, poněvadž tyto částky byla donucena sama zaplatiti. Toho důkazu žalobkyně nepodala, a proto žalobní nárok nemá ve zjištěních odvolacího soudu a také v zákoně nijaké opory. Poněvadž sama nezaplatila, nemůže se žalobkyně dovolávati úspěšně ani předpisu §u 1042 obč. zák., toho také ovšem z té příčiny nikoli, jelikož nežalovala na tomto právním základě. Dle čís. 4 §u 503 c. ř. s. uplatněný důvod není opodstatněn.

Citace:

č. 3432. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/1, s. 140-141.