Čís. 239 dis.

I při neohroženém zastupování klienta je advokát vždy povinen vystříhati se všeho, co odporuje zákonům, a voliti cesty k dosažení práva jen podle zákona; je tudíž povinen vyvarovati se takových invektiv proti odpůrci, které trestní zákon kvalifikuje za trestný útok na čest.
(Rozh. ze dne 6. března 1935, Ds II 2/35.)
Nejvyšší soud jako soud odvolací v kárných věcech advokátů a kandidátů advokacie po ústním neveřejném líčení vyhověl odvolání zástupce komory z nálezu kárné rady moravské advokátní komory v Brně ze dne 15. září 1934, jímž byl obviněný advokát zproštěn obvinění pro přečin zlehčení cti a vážnosti stavu, a změnil kárný nález v ten smysl, že uznal obviněného advokáta vinným přečinem zlehčení cti a vážnosti stavu, jehož se dopustil tím, že se v dovolacích spisech ve sporu krajského soudu v M. způsobem hrubě nešetrným dotkl cti žalobců.
Z důvodů:
Odkazovací usnesení disciplinární rady moravské advokátní komory uznalo na důvod stíhati kárně Dr. E. G. pro přečin zlehčení cti a vážnosti stavu, jehož se dopustil tím, že v dovolacím spise ve sporu Cs a 6/31 krajského soudu v M. dotkl se cti žalobkyně způsobem hrubě nešetrným. »Opětovnými narážkami na záludnost a obmyslnost odpůrce«, jimiž obviněný »vybočil z mezí, které mu ukládá ustanovení § 9 adv. řádu« a jimiž se podle hlediska odkazovacího usnesení dopustil přečinu zlehčení cti a vážnosti stavu, jsou míněny veškeré ony urážlivé výroky, které jsou předmětem odsuzujícího trestního rozsudku okresního soudu v M. č. T IX 936/32, tedy jak výroky v dovolacím spise Cs a 6/31, tak i výroky v dovolacím spise Ck II 2/31 krajského soudu v M.
Citovaný pravoplatný trestní rozsudek uznal obviněného vinným přestupkem pomluvy podle § 2 zák. čís. 108/1933 Sb. z. a n. pro výroky v kárném nálezu reprodukované, rozsudek nejvyššího soudu pak ve věci Cs a 6/31 vydaný v důsledku uvedeného již dovolacího spisu uložil mu pořádkový trest 200 Kč z důvodu, že »opětovnými narážkami na záludnost nebo obmyslnost odpůrce, vybočujícími z mezí, uložených právnímu zástupci příkazem účinného hájení zájmů strany, byla porušena povinná úcta«. Napadený kárný nález přes to zprostil obviněného přečinu zlehčení cti a vážnosti stavu z důvodů, že výroky v dovolacích spisech, hledí-li se k celkovému jejich obsahu, podle přesvědčení kárné rady nesloužily výlučně k tomu, aby urazily protistranu, nýbrž že obviněný jich použil bona fide a výlučně za tím účelem, aby takto přesvědčil soud o nepoctivém jednání protistrany, o čemž jak jeho mandant, tak i on sám byl přesvědčen. Podle mínění kárného nálezu opravňuje předpis § 9 adv. řádu advokáta bez okolků kritisovati přesvědčivými slovy jednání protistrany a jediné jeho imunita, opírající se při přednesu skutkových okolností o bona fides, zabezpečuje poctivé a neohrožené zastupování strany.
Kárný nález však, dovolávající se zde předpisu § 9 adv. řádu, přehlíží patrně, že právě toto zákonné ustanovení, normující povinnost advokáta pilně, věrně a svědomitě hájiti zastoupení, které na sebe vezme, ukládá mu též jisté meze doložkou »podle zákona« a »pokud to není zákonům na odpor«. Proto i při neohroženém zastupování klienta je advokát vždy povinen vystříci se všeho, co odporuje zákonům, a voliti cesty k dosažení práva pouze podle zákona: je tudíž též povinen vyvarovati se takových invektiv proti odpůrci, které trestní zákon kvalifikuje za trestný útok na čest. Domnívá-li se kárný nález, že jediné bezúčelná nadávka v podáních použitá tvořila by skutkovou podstatu činu, který by se musil disciplinárně stíhati, vytyčuje tím příliš široké hledisko pro domnělou bona fides. Rozhodnutí víd. nejv. s. čís. 3421 vid. sb. a českosl. n. s. čís. 877 Sb., jichž se nález dovolává, nelze použíti na souzený případ v tom všeobecném smyslu, jak jim je zde dáván. Výrok, stíhaný jako závadný, dlužno vždy posuzovati zcela samostatně podle okolností konkrétního případu. A tu ony výroky, jichž obviněný použil ve svých dovolacích spisech, jak jsou v trestním rozsudku i v kárném nálezu reprodukovány, jeví se zejména vzhledem k povaze podání nepochybně zcela zbytečnými a bezúčelnými útoky na čest protistrany, jimiž nemohlo býti naprosto ničeho docíleno v zájmu klientů obviněného, a přesahují daleko rámec dovolené »kritiky jednání protistrany slovy přesvědčivými«. Též obviněnému i při vnitřním jeho přesvědčení o právu strany jím zastupované musilo jako advokátu býti po vědomo, že slova »o chytráctví žalobců, jejich záludnosti, triku, zkrucování a oklamání soudu« nemohou v tomto stadiu civilního procesu při omezeních dovolacího přednesu ve smyslu § 503 c. ř. s. jakožto pouhé tvrzení ničeho změniti na skutkovém základě ve prospěch jeho strany a jak správně již uvedl pravoplatný trestní rozsudek okresního soudu v M. č. T IX 936/32, musil si obviněný býti též vědom urážlivé povahy použitých slov, že jimi jen snižuje protistranu v obecném mínění. Poněvadž proto obviněný slovy, jak jsou uvedena v napadeném kárném nálezu, pojatými do obou dovolacích spisů, vybočil z mezí uložených právnímu zástupci pro účinné hájení zájmů strany a hrubě nešetrným způsobem se dotkl cti odpůrců, porušil způsobem tím též svoji povinnost advokáta, chovati se vždy tak, aby tím čest a vážnost stavu advokátského netrpěla.

Citace:

č. 239 dis.. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství v Praze, 1936, svazek/ročník 17, s. 544-546.