NPD documents search: Boh. adm., 18 (1936)

Čís. 16434.

K otázce promlčení pohledávky na t. řeč. W-kontě.
(Rozh. ze dne 29. října 1937, Rv I 1246/36.)
Srov. rozh. č. 6272 Sb. n. s.
Proti žalobě, jíž se žalující banka na žalovaném domáhá zaplacení 77920 Kč s přísl., namítl žalovaný mimo jiné i promlčení zažalované pohledávky podle § 1486 obč. zák. Soud prvé stolice uznal podle žaloby. Odvolací soud zamítl žalobu. Důvody: Odvolací soud je toho názoru, že žalovaný mohl namítati promlčení zažalovaného nároku a že procesní soud rozhodl souzenou rozepři nesprávně po právní stránce, když žalobu nezamítl z důvodu promlčení. Tento právní názor odvolacího soudu plyne z těchto úvah: Podle zjištění procesního soudu koupila žalující banka pro žalovaného na jeho příkaz v únoru resp. v dubnu 1919 celkem 25 kusů akcií mléčného průmyslu za 17298 K. Ježto žalovaný onu cenu nezaplatil, zatížila jej žalující baníka na t. řeč. »vídeňském kontě«. Na tomto kontě nenastal od té doby žádný obrat a připisovaly se toliko úroky z prodlení a výlohy. Od 1. ledna 1924 se konto vedlo v československých korunách. Uvedené konto není však ani kontokorentem v technickém smyslu slova, ani běžným účtem, poněvadž schází plnění obou smluvců. Dlužníkem je stále pouze žalovaný, pohledávka žalobkyně se nemění až na přirůstající úroky a výlohy. Že by šlo o nějaké poskytnutí úvěru, nelze z konta seznati. Z toho vyplývá dvojí: Nejde o úvěr, tedy o zápůjčku podle § 983 obč. zák., poněvadž žalovanému nebyly odevzdány spotřebitelné věci s podmínkou, že jimi může libovolně nakládati, avšak že po určité době má vrátiti právě tolikéž stejného druhu a jakosti, nýbrž žalobkyně prodala žalovanému podle § 1053 obč. zák. a dle čl. 338 obch. zák. cenné papíry na úvěr. Jestliže velká banka kupuje najednou pro příkazce (komitenta) 25 kusů akcií jednoho a téhož podniku, při čemž kupní cena činí — i pro rok 1919 nepatrnou — částku 17298 K, lze označiti takový nákup jen za zcela jednoduchý, u bank denně se opakující obchod. Pohledávky z obchodů denního života, jak byly uváděny při jednáních o § 194 III. dílčí novely k obč. zák., se podle § 1486 obč. zák. promlčují ve třech letech. Jest však zjistiti, od které doby jest počrtati v souzeném případě začátek promlčení. A tu jest se vrátiti k výsledkům sporu Ck I 3/25 krajského soudu v Č. L., který byl veden mezi týmiž stranami v téže věci. Rozsudkem z 2. prosince 1925, č. j. Rv I 1336/25-1, zamítl nejvyšší soud žalobu na zaplacení kupní ceny za tytéž akcie v československé korunové měně pro tentokráte a odůvodnil to tím, že jest možné, že žalovaný bude povinen vyrovnati sporný dluh nyní ještě neznámou částkou v Kč, ježto »W-konto« nebylo do té doby upraveno zákonem č. 187/1919 Sb. z. a n. Dotčené rozhodnutí zjednalo mezí stranami právo (§ 12 obč. zák.) a nelze se tu odvolávati na jiná rozhodnutí nejvyššího soudu. Bylo tudíž na žalobkyni jako na bankovní podnikatelce, aby sledovala zákonnou úpravu otázky »W-konta«, aby pak mohla požadovati na žalovaném onu částku v Kč, která odpovídá závazku ve starých korunách. Žalovaný však nebyl povinen, jak v napadeném rozsudku míní procesní soud, aby dával on pozor, aby se žalobkynina pohledávka nepromlčela. Obě strany se v řízení před procesním soudem vyjádřily, že pohlížejí na ministerstvo financí jako na úřad, který může autenticky vysvětliti, zda došlo k zákonné úpravě uvedené otázky. Uvedený rozsudek nejvyššího soudu byl stranám doručen dne 25. ledna 1926. Žalobkyně tvrdí, že se teprve po 8 letech dověděla ze zprávy ministerstva financí, podané Svazu československých bank dne 15. března 1934, že zákonnou úpravu »W-konta« nelze již očekávati, ježto se stala jíž nařízením č. 57/1919 Sb. z. a n. Avšak žalobkynin přednes jest vyvrácen zněním oné zprávy. Neboť ministerstvo financí nedalo Svazu československých bank zprávu pocházející snad teprve z roku 1934, nýbrž oznámilo jen posudek, který podalo již dne 22. února 1926 zemskému soudu v B. ve sporu Ck IV 268/25 a v němž s poukazem na judikaturu nejvyššího soudu vyslovilo mínění, že nelze již očekávati zákonnou úpravu »W-konta«, a kdyby byla žalující banka sledovala onu judikaturu, bylo by se jí stalo známým rozhodnutí nejvyššího soudu ze 14. září 1926 Rv II 439/26, které bylo uveřejněno pod č. 6272 Sb. z. s. a v němž bylo vysloveno, že podle názoru nejvyššího soudu zákonná úpravu »W-konta« jest obsažena již v zákonech ze dne 7. srpna 1922, č. 265, 18. června 1924, č. 60 zák. z roku 1920 a z 21. srpna 1925, č. 220 Sb. z. a n. Nehledě na to, že byla žalobkyně rozsudkem nejvyššího soudu v jejím sporu se žalovaným poučena, že lze očekávati zákonnou úpravu »W-konta«, měla se dotázati, počínaje rokem 1927, aspoň jednou za rok u ministerstva financí týmž způsobem, jako to učinila roku 1934, a pak by jistě byla obdržela posudek ministerstva financí pocházející z roku 1926. Odvolací soud jest tudíž toho názoru, že žalobkyně byla s to již roku 1927 požadovali zaplacení v Kč a též soudně se ho domáhati. Žaloba vznesená teprve dne 28. června 1934 byla tedy podána po uplynutí tříleté promlčecí lhůty vytčené v § 1486 obč. zák. Podle § 1497 obč. zák. se promlčení přerušuje jen výslovnými uznáním práva druhého. Žalovaný byl by tedy musil uznati pohledávku v číselně určené výši, avšak též podle měny, a to předl uplynutím promlčecí doby. V té příčině tvrdila žalobkyně před procesním soudem, že žalovaný uznal zažalovanou pohledávku mlčky tím, že popíral, že je dlužen pohledávku v Kč. Tím se však promlčení podle jasného znění § 1497 obč. zák. nepřerušuje. Uvádí-li žalující banka proti předpisu § 482 c. ř. s. teprve v odvolacím sdělení, že zasílala žalovanému až do 30. června 1933 výpisy z účtu, neříká tím nic závažného pro otázku přerušení promlčení, poněvadž netvrdí, že výpisy zněly na Kč a že je žalovaný výslovně uznal. Bylo proto rozhodnouti, jak shora uvedeno.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Žalobkyně již nebrojí proti tomu, že nárok z komisionářského poměru, který je základem, žaloby, podléhá zásadně tříletému promlčení ve smyslu § 1486 obč. zák., chce však dolíčiti, že došlo k novaci, takže domáhaný nárok podléhal promlčení třicetiletému. Než úmluvu o odsunutí platební povinnosti, která podle rozhodnutí nejvyššího soudu ze dne 2. prosince 1925, č. j. Rv I 1336/25-1, vedla k zamítnutí žaloby pro tentokráte, nelze pokládati za novaci ve smyslu § 1376 a násl. obč. zák., protože nebyl změněn ani právní důvod, ani hlavní předmět smlouvy; žalovaný zůstal zavázán k peněžitému plnění, a to i nadále na základě téže komisionářské smlouvy, dohoda se týkala jen odsunutí placení až do úpravy měnové otázky a jde tedy o případ, jejž má na mysli § 1379 obč. zák., nikoli o novaci. Platí tedy tříletá promlčecí lhůta, a jde o to, od kdy ji třeba počítati. Nemůže býti o tom pochybnosti, že by žalobkyně byla směla nastoupiti novou žalobou proti žalovanému, jakmile by k nějaké zákonné úpravě měnové otázky bylo došlo, anebo jakmile bylo zřejmé, že k takovéto úpravě nedojde. Dotčené rozhodnutí nejvyššího soudu připouštělo možnost takové zvláštní úpravy i co do otázek týkajících se W-konta právě tak, jako se očekávalo, že dojde k zákonné úpravě i jiných otázek, vyplynuvších z měnové rozluky. K takovéto úpravě měnových otázek došlo úmluvou mezi Československou republikou a republikou Rakouskou o úpravě závazků v rakouskouherských korunách č. 60/1926 Sb. z. a n., která byla uveřejněna 11. května 1926. Řečená úmluva měla co do pravidel v ní obsažených podle zákona ze dne 21. srpna 1925, č. 220 Sb. z. a n. mioc zákona také pro oblast tuzeského práva. To byla právě ona úprava, kterou mělo na mysli již uvedené rozhodnutí nejvyššího soudu, jak lze usouditi z obsahu jeho důvodů a také z důvodů uvedených v rozh. č. 6272 Sb. n. s., v němž nejvyšší soud nabízený důkaz zprávou ministerstva financí o zamýšleném upuštění od všeobecné úpravy t. zv. W-kont pokládal za zbytečný právě s poukazem na onu mezistátní úmluvu. Nemůže tedy žalobkyně tvrditi, že se od rozhodnutí nejvyššího soudu zamítnuvšího žalobu dočasně, nic nezměnilo. Nezáleží na tom, zda se žalobkyně informovala nebo se měla informovati a zda snad ji měl — podle jejího mínění — žalovaný upozorniti na změnu poměrů, nýbrž bylo na ní, aby dovolávajíc se uvedené již mezistátní úmluvy znovu proti žalovanému zakročila žalobou. To mohla učiniti hned po vydání úmluvy, která byla vyhlášena, a nezáleží na tom, proč ta'k neučinila. Otázka jejího zavinění nemá tu významu, nehledíc ani na to, že žalobkyně buduje na nedoložených domněnkách o tom, zda by se jí bylo či nebylo dostalo vůbec nebo včas poučení od ministerstva financí, kdyby o ně byla zažádala, jde tedy dále o to, zda snad promlčení bylo přerušeno uznáním nároku. Dohody o oddálení povinnosti k placení se tu žalobkyně vůbec nemůže dovolávati, když přece nešlo o důvod nároku, o němž nebylo sporu, nýbrž o výši peněžitého plnění, která byla mezi stranami pravou podstatou sporu: V té příčině však — co do výše nároku — jest souhlasiti s odvolacím soudem, že k žádnému uznání se strany žalovaného nedošlo, aniž jest přihlížeti jen k tomu, zda se to stalo výslovně. Stačí tu poukázati nejen na právní důvody napadeného rozsudku, nýbrž také na skutkový základ, z něhož vychází a jehož žalobkyně v dovolání nedbá zejména tam, kde odvolací soud jí vytýká, že jde o nedovolené novoty. Podle toho tedy nebylo promlčení přerušeno. Jestliže tím nárok zanikl, nemůže se žalobkyně domáhati ani nároku z obohacení proto, že žalovaný s úspěchem namítl jí promlčení.

Citace:

Čís. 16434. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1938, svazek/ročník 19/2, s. 465-468.