NPD documents search: Váž. civ., 17 (1935)

Č. 2817.

Členství v bývalé panovnické rodině rak. -uherské. — Řízení před nss-em: I. Rozhoduje o stížnosti do rozhodnutí min. vnitra podle §§ 3 a 4 zák. č. 354/1921 o členství určité osoby v býv. panovnické rodině rak.-uh. může se nss zabývati jen oněmi námitkami, jež se zaměstnávají touto otázkou statusovou. — II. Mírové smlouvy nedotýkají se platnosti zák. č. 354/1921. — III. Zákon č. 354/1921 — mluvě o »bývalé panovnické rodině rakousko-uherské« — má na mysli rodinu tu ve smyslu rodinného statutu této rodiny z roku 1839.
(Nález ze dne 31. října 1923 č. 15.229.)
Prejudikatura: Boh. 1883, 2769 a 2770 adm.
Věc: Ruprecht, korunní princ bavorský a společníci (adv. Dr. J. Vaniček z Prahy) proti min. vnitra v Praze (odb. r. Dr. V. Kalousek) o uznání členství Marie Terezie, bývalé královny bavorské, v bývalé panovnické rodině rakousko-uherské.
Výrok: Naříkané rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost.
Důvody:
Rozhodnutím z 13. června 1922 vyslovilo min. vnitra po dohodě s min. věcí zahr. podle §§ 3 a 4 zák. z 12. srpna 1921 č. 354 Sb., že zemřelá královna bavorská Marie Terezie, rozená vévodkyně rakouská, byla až do své smrti (nastalé dne 3. února 1921) členem bývalé panovnické rodiny rakousko-uherské.
Rozhodnutí jest odůvodněno takto:
Jest nesporno, že tato býv. královna bavorská patřila jako rozená arcikněžna rakouská k oněm osobám, které podle pragmatické sankce z r. 1713 byly povolány k případnému nastoupení na trůn habsburský.
Zkoumajíc význam této skutečnosti pro řešení otázky, zda lze zmíněnou královnu čítati mezi osoby, jež tvoří ve smyslu § 3 cit. zákona »bývalou panovnickou rodinu rakousko-uherskou«, kterýžto pojem není v zákoně nikde blíže definován, souhlasí min. vnitra zásadně s názorem Dra K., zástupce st-lů, že nelze pojem ten vyložiti podle zásad práva občanského, nýbrž že nutno jej posuzovati podle zásad práva veřejného.
Z toho, že zákon č. 354/21 volil v souhlase s textem mírových smluv St. Germainské a Trianonské termín: »panovnická rodina rakousko-uherská« a nikoli »rod habsbursko-lotrinský« nebo »rodina habsbursko-lotrinská«, je zřejmo, že termín onen má vyjádřiti něco jiného než výraz rodina habsbursko-lotrinská.
Výrazem rodina nebo rod (s bližším označením dynastickým) rozumí se souhrn osob, které podléhají domácí moci vladaře; jest to jakási gens ve smyslu práva římského. Rodina habsbursko-lotrinská znamená tedy souhrn osob podrobených domácí moci panovníka habsbursko-lotrinského.
Výraz »panovnická rodina rakousko-uherská« klade důraz na moment panování v určitých územích, tedy na moment státoprávní, při němž je rozhodným kriteriem pojmová možnost vykonávati za určitých předpokladů skutečně panovnické právo, tudíž právo k případnému nástupnictví na trůn. Protože pak toto právo bylo u rodiny, která vládla v monarchii rakousko-uherské, upraveno pragmatickou sankcí z r. 1713, nutno usuzovati, že výrazem panovnická rodina rak.-uherská rozumí se krom panovníka všecky osoby, které podle pragmatické sankce měly nástupnické právo na trůn habsburský, pak ony osoby, které sice práva toho neměly, které však na základě rodinného svazku podléhaly domácí moci panovníkově. Je tudíž pojem panovnická rodina rak.-uherská širší než pojem rodina habsbursko-lotrinská.
Ježto pak zemřelá královna bavorská Marie Terezie nesporně patřila k osobám, jež měly nástupnické právo na trůn habsburský a na tomto jejím právu se podle pragmatické sankce nic nezměnilo jejím provdáním, zůstala až do své smrti členem panovnické rodiny rakousko-uherské ve smyslu zákona č. 354/21.
K vývodům vyjádření zástupce st-lova podotklo rozhodnutí ještě:
Rodinný statut dynastie habsbursko-lotrinské nebyl nikdy závazně publikován a neměl proto platnost zákona ani v monarchii rak.-uherské. K uznání jeho nedošlo ani při sněmovních jednáních o renunciačním prohlášení Františka Ferdinanda d´Este a také uherský zák. čl. XXIV: 1900, kterým bylo ono renunciační prohlášení inartikulováno, neobsahuje takového uznání.
Nemohlo tedy rodinným statutem býti platně stanoveno, kdo přestává býti členem panovnické rodiny, a to tím méně, když statutem měly býti upraveny jen poměry rodiny habsbursko-lotrinské ve smyslu gens, nikoli ve smyslu státoprávním (viz na př. § 2 statutu).
Právo k posloupnosti na trůn a příslušenství k rodině panovnické ve smyslu státoprávním jsou pojmy, které se kryjí.
Zákony bavorské nemohly míti vliv na další trvání příslušnosti býv. arcivévodkyně Marie Terezie k panovnické rodině rak.-uherské a jest ostatně právně zcela možné, aby člen bavorské královské rodiny byl současně i členem jiné panovnické rodiny.
Renunciační prohlášení, které arcikněžna Marie Terezie učinila dne 19. února 1868, nemělo nijakého významu pro její eventuelní nápadnické právo na trůn, a tudíž i pro její příslušnost k panovnické rodině rakousko-uherské, jak plyne z jeho obsahu. Pravíť se v něm: Solite jedoch geschehen.... dass Alle Unsere durchlauchtigsten Verwandten.... aussturben, so behalten wir für besagten Fall Uns sowohl als Unseren Erben unci Nachkommen alle vorerwahnten Erb- und Nachfolgerechte, sowie sie Uns vermöge des ósterreichischen Primogenitur-Institutes und des vorerwahnten Familienstatutes zustehen, in bester Form Rechtens vor, indem für diesen Fall gegenwartige Renunziation als null und nichtig angesehen und Uns sowohl als Unseren Nachkommen beiderlei Geschlechtes zu keinem Nachteil gereichen soll«.
K námitkám vyjádření, jež se týkají přímo majetku zemřelé královny bavorské v území čsl. republiky, nemůže ministerstvo přihlížeti, jsouc oprávněno podle § 4 zák. č. 354/1921 řešiti toliko otázku personálního státu jejího.
Pokud jde o poměr mezi zákonem oním a mírovými smlouvami, dovozuje žal. úřad, že stát je ve svém zákonodárství zcela suverénní a že mírové smlouvy, k jichž provedení zákon č. 354/1921 slouží, nenutí také k restriktivnímu výkladu pojmu »panovnické rodiny rakousko-uherské«.
Že republika čsl. může v tomto směru zcela svobodně rozhodovati, uznala také reparační komise v přípise z 3. prosince 1921 č. 3365, adresovaném zástupci republiky rakouské, jehož obsah se cituje.
Proti tomuto rozhodnutí čelí stížnost podaná na nss Ruprechtem Wittelsbachem, bývalým korunním princem bavorským, společně se sourozenci Františkem, Karlem, Hildegardou, Helmtrudou a Wilírudou pro vadnost řízení a nezákonnost
Rozhoduje o ní veden byl nss těmito úvahami:
Především nutno zdůrazniti, že dle §§ 2, 5, 6 a 7 zákona o ss z 22. října 1875 č. 36 ř. z. z r. 1876 jest kompetence tohoto tribunálu obmezena na přezkoušení rozhodnutí správního úřadu, které je vzato v odpor. Tím dány jsou meze pro postup nss v tom směru, že smí učiniti předmětem své kognice jen ony z přednesených námitek, které se zabývají otázkami v nař. rozhodnutí skutečně rozřešenými.
Výrokem žal. úřadu, o nějž v tomto sporu jde, byla — zcela v souhlase s ustanovením § 4 zákona z 12. srpna 1921 č. 354 Sb. — luštěna toliko jediná otázka, t. j. otázka, zda zemřelá bavorská královna Marie Terezie byla až do své smrti členem bývalé panovnické rodiny rak.-uh. Může proto i nss podrobiti svému přezkoušení jen odpověď na tuto otázku, řešenou v nař. rozhodnutí kladně, a přihlédnouti věcně jen k oněm námitkám stížnosti, které se odnášejí k této otázce.
Všecky vývody, jež sahají přes tuto mez, tedy zejména všecky námitky, které se obírají důsledky, jež snad v ohledu majetkoprávním odvodí z rozhodnutí žal. úřadu úřady jiné, obzvláště řádné soudy podle §u 5 cit. zák., nutno proto odmítnouti jako nepřípustné.
To se týče zejména vývodů, kterými se stížnost snaží prokázati nezákonnost nař. rozh. z toho důvodu, že se ve smyslu § 3 č. 2 zák. z 12. srpna 1921 č. 354 Sb., ale v rozporu s předpisem čl. 208, odst. 2. mírové smlouvy St. Germainské pokládá za oprávněno postihnouti také statky a majetek jednotlivých členů bývalé panovnické rodiny beze všeho obmezení, tedy i takové jmění, kterého osoby ty nabyly nikoli vzhledem k svému státoprávnímu postavení jako členové panovnické rodiny, nýbrž na základě titulů soukromoprávních.
Neboť žal. úřad uvědomiv si správně rozsah své kompetence, jak mu byla vytýčena předpisem §u 4 cit. zákona, učinil — jak již řečeno — předmětem svého zkoumání a rozhodnutí v dohodě s min. věcí zahr. toliko otázku osobního statu zesnulé bavorské královny, neřešil však ani slovem otázku, zda tu jsou vůbec statky její resp. její pozůstalosti, jež by spadaly pod předpis §u 3 č. 2 zákona a proto nemohl také ani zkoumati a nezkoumal způsob nabytí statků těch, který by podle názoru stížnosti měl v té příčině býti směrodatným.
Na tom nemění nic skutečnost, že se žal. úřad hned v úvodu svého výnosu odvolává vedle §u 4 také na § 3 cit. zákona, protože citace ta nemá jiného významu, než jaký má zmínka o něm v §u 4, odst. 1 téhož zákona, t. j. má jen za úkol zdůrazniti kompetenci žalovaného úřadu v ten rozum, že mu přísluší v dohodě s min. věcí zahr. rozhodovati o tom, koho jest zařaditi pod souhrnný název »jiné osoby bývalé panovnické rodiny rakousko-uherské,« v §u 3 č. 2 uvedený.
Z příčiny výše zmíněné, — že se výrok nař. rozhodnutí nevztahuje na materielní důsledky, které z něho snad vzhledem v určitým statkům budou vyvozeny, nemůže nss přihlížeti také ani k námitce stížnosti, která se snaží z okolnosti, že bývalá královna bavorská, o jejíž osobní status tu jde. zemřela ještě před ratifikací mírových smluv i před vydáním zákona č. 354/1921, a že v době kritické byli k zastupování statků, patřících do její pozůstalosti, povoláni již st-lé jako její dědicové, vyvoditi nepřípustnost aplikace mírových smluv resp. cit. zákona na statky ony jak proti matce st-lů tak proti nim samým.
St-lé tvrdí ovšem v námitce na prvním místě uvedené také, že dlužno předpis § 3 č. 2 cit. zákona, pokud je v naprostém rozporu s ustanovením mírových smluv co do posuzování pojmu »statků a majetku bývalé panovnické rodiny rak.-uh.«, pokládati stejně jako předpis §u 9 zákona o zpětné působnosti jeho za neplatný, k čemuž se pojí další tvrzení stížnosti, že předpis ten byl v tomto směru pozdější publikací mírové smlouvy St. Germainské ve Sbírce zákonů a nařízení státu čsl. také derogován. Tím namítají st-lé jak materielní tak i formální neplatnost § 3 č. 2 zákona č. 354/1921.
Protože však jde o zákon náležitě publikovný (opak není ani ve stížnost tvrzen), nepřísluší podle zásady vyslovené v §u 102 úst. listiny (srovn. ostatně i § 8 zákona o ss) soudu vůbec a tedy ani nss-u právo zkoumati jeho materielní a obsahovou platnost, jak bylo ostatně vysloveno již v nálezu tohoto soudu Boh. 1883 adm.
V nálezu tom bylo dále uvedeno, že sice při výkladu §u 3 č. 2 cit. zákona, když jest jako platná a závazná norma aplikován, nutno uvážiti, že předpis ten sloužiti měl k provedení mírových smluv, ale tohoto interpretačního prostředku že by bylo lze použíti jen tehdy, když by znění vykládané normy zůstávalo pochybnosti, jež by bylo logickým výkladem odstraniti. Toho není ovšem v daném případě třeba, protože zákon sám jest úplně jasný a dává již svým zněním poznati nepochybně vůli zákonodárcovu, jak ještě níže bude rozvedeno. Ale ani o formální derogaci zmíněného zákonného ustanovení pozdější publikací smlouvy St. Germainské nelze mluviti již proto, že — jak v cit. nálezu tohoto tribunálu jest zevrubně odůvodněno — jednak není smlouva ta zákonem v technickém slova smyslu, který by jediné mohl rušiti zákon dřívější, stejnou právní otázku jinak upravující, jednak smlouva ta nenabyla platnosti a účinnosti teprve uveřejněním svým ve Sbírce zákonů a nařízení státu čsl. (arciť pozdějším než byla publikace zákona č. 354/1921), nýbrž již uložením příslušné ratifikační listiny v min. zahr. věcí v Paříži, které se stalo už dne 16. července 1920, tedy dříve než byl publikován zákon z 12. srpna 1921 č. 354 Sb.
Mírová smlouva St. Germainská nedotýká se tedy platnosti zákona, jehož bylo naopak — jak také ve výše cit. nálezu jest zevrubně rozvedeno, nutně třeba proto, aby příslušná ustanovení mírových smluv byla také pro obor vnitrostátní provedena a tím i pro obor ten závaznými učiněna.
Na odůvodnění nálezu Boh. 1883 se proto strany podle §u 44 j. ř. odkazují.
Ani výtku vadnosti st-li přednesenou v tom směru, že se nař. rozhodnutí odvolává také na připiš reparační komise, k němuž st-lé nemohli v řízení správním zaujmouti stanovisko, nelze uznati za důvodnou. Je sice vadou řízení, že žal. úřad st-lům neposkytl po rozumu §u 4 cit. zákona příležitosti k tomu, ale vada ta není podstatná, neboť žal. úřad se připíšu zmíněného dovolával jen nadbytkem, aniž z něho vyvozoval svou kompetenci nebo na něm zakládal své oprávnění rozhodnouti tak, jak to učinil.
Ve věcí samé uznal však soud stížnost za důvodnou, a to z těchto úvah:
Podle § 1 zák. z 12. srpna 1921 č. 354 Sb. nabývá čsl. stát všech statků a všeho majetku:
1) »které na území někdejšího mocnářství rakousko-uherského, patřícím čsl. republice, náležely bývalé panovnické rodině rakousko-uherské dne 28. října 1918 «
Podle § 3 téhož zákona »rozumějí se statky a majetek bývalé panovnické rodiny rakousko-uherské zejména statky a majetek:
1. posledního panovníka Karla a jeho manželky Zity,
2. jiných osob bývalé panovnické rodiny rakousko-uherské, zejména též bývalého následníka trůnu Františka Ferdinanda d´Este a jeho potomků « Zákon č. 354 z r. 1921 nepodává přesnějšího výkladu o tom, co rozuměti sluší pod dojmem »bývalá panovnická rodina rakousko-uherská« a kdo jest jejím členem a není vůbec z doby po 28. říjnu 1918 v platném právním řádu republiky čsl. normy, která by pojem bývalé panovnické rodiny rakousko-uherské blíže vysvětlovala. Z toho je zřejmě patrno, že zákon z 12. srpna 1921 nechtěl na uvedeném místě vytvořiti nějaký nový právní pojem této rodiny, nýbrž že výrazu toho užil k označení pojmu, pro který se výrazu toho užívalo již před 28. říjnem 1918, kdy bylo ještě možno mluviti o panovnické rodině rakousko-uherské (arg. slova »bývalá« panovnická rodina ).
Právní řád platný v bývalé říši rakousko-uherské užíval na četných místech výrazu »členové císařského domu«. Tak na př. trestní zákon v § 64, trestní řád v § 155, civilní řád soudní v § 328 a v čl. VI úvoz. zákona, rovněž je o nich řeč v čl. III. úvoz. zákona k jurisdikční normě, v § 31 exek. řádu, v čl. I. zákona z 2. října 1865 č. 108 ř. z., v § 203 zákona o přímých daních osobních a j. Ale i tyto zákony operují vesměs s pojmem císařského domu« jako s pojmem obecně známým a ustáleným, nepodávajíce bližšího výkladu jeho.
Praxe z dob Rakousko-Uherska, majíc v konkrétním případě zjistiti, zda určitá osoba je členem panovnické rodiny nebo císařského domu, pomáhala si, jak známo, tím způsobem, že se úřad nebo soud, který se věcí zabýval, obracel s dotazem na ministerstvo císařského domu a věcí zahraničních a toto vydalo mu potřebné poučení na základě t. zv. rodinného čili domácího statutu panovnického domu, o němž do té doby pronikly do veřejnosti jen kusé zprávy, protože úředně vůbec publikován nebyl.
Podle došlého vysvětlení pak úřady a soudy postupovaly, uznávajíce takto všeobecně onen domácí statut za jediný pramen pro výklad pojmu tehdejší panovnické rodiny, zejména když šlo o zjištění členství určité osoby v této rodině.
Měly pro tento postup svůj vážnou oporu i v té okolnosti, že zmíněné »domácí zákony« byly svého času v §§ 9 a 10 ústavy březnové (cis. pat. ze dne 4. března 1849 č. 150 ř. z.) výslovně uznány také za právní pramen, podle něhož posuzovati bylo nástupnictví na trůn, zletilost následníka a zřízení poručenství nebo vladařství.
Dlužno proto míti za to, že kdykoliv za trvání říše rakousko-uherské bylo mluveno o »panovnické rodině« čili dle tehdejšího rčení o »císařském domu«, byla tím míněna panovnická rodina v tom smyslu, jak o ní jednají rodinné zákony dynastie habsbursko-lotrinské.
Mluví-li pak zákon z 12. srpna 1921 č. 354 Sb. o bývalé panovnické rodině rakousko-uherské, aniž připojuje bližší výklad pojmu toho, nelze usuzovati jinak, než že také on prostě recipoval pojem zmíněné rodiny tak, jak až do doby státního převratu z r. 1918 byl pevně ustálen a přesně vyhraněn, t. j. že také tento zákon má na mysli (bývalou) panovnickou rodinu rakousko-uherskou ve smyslu řečeného rodinného statutu, zvláště když ani mírové smlouvy, k jichž provedení zákon ten byl vydán, pojem onen blíže nedefinují.
Při tom netřeba řešiti otázku, byl-li zmíněný rodinný statut před převratem stále platným pramenem právním — stačí, že ho bylo všeobecně užíváno jako uznaného pramene interpretačního, mělo-li se zjistiti, kdo byl v době, kdy zde panovnická rodina rakousko-uherská ještě existovala, jejím členem a koho tudíž i dnes podle zákona z 12. srpna 1921 č. 354 Sb. za člena bývalé panovnické rodiny rakousko-uherské považovati sluší.
Proti stanovisku tuto zaujatému nelze čerpati argumentů ani z názorů projevených při debatě o zákoně z 12. srpna 1921 v poslanecké sněmovně, a to proto, že názory ty nedošly výrazu v textu zákona, neboť okolnost, že zákonodárce uznal za nutno vysloviti zvlášť, že ustanovení jeho týkají se též Františka Ferdinanda ďEste a jeho potomků, nasvědčuje jen tomu, že bylo úmyslem zákonodárcovým vyjmouti tyto osoby vůbec z úvah o tom, zda byly či nebyly členy panovnické rodiny, a že chtěl majetek jejich postihnouti svým opatřením za všech okolností.
Přihlédneme-li pak k obsahu rodinného statutu dynastie habsbursko-lotrinské, dnes již veřejnosti v plném znění přístupného, seznáme, že se podle jeho I. titulu § 1 císařský dům (arcidům) čili jinými slovy panovnická rodina rakousko-uherská« skládá z císaře, jeho manželky, ze vdov dřívějších vladařů, z arcivévodů a arcivévodkyň, pocházejících v mužské linii od panujícího vladaře neb od jednoho ze synů společných prarodičů císařovny Marie Terezie a císaře Františka I. z manželství přiměřeného a hlavou rodiny schváleného, a to z arcivévodkyň potud, pokud se neprovdaly svému stavu přiměřeně mimo arcidům, konečně z uznaných manželek arcivévodů a jejich vdov, pokud setrvají ve vdovství.
Podle tohoto předpisu domácího řádu tudíž matka st-lů Marie Terezie. rozená arcivévodkyně rakouská, tím, že se provdala za potomního krále bavorského, tedy svému stavu přiměřeně, přestala býti členem císařského domu ve smyslu onoho domácího řádu, z čehož nutno dle toho, co výše uvedeno, usuzovati, že sňatkem tím přestala býti i členem »bývalé panovnické rodiny rakousko-uherské«, jak o ní mluví zákon z 12. srpna 1921 č. 354 Sb.
Argumentaci žal. úřadu, který tvrdí, že cit. zákon za členy bývalé panovnické rodiny pokládá vůbec všecky osoby, které měly — třebas jen vzdálené — nástupnické právo na trůn habsburský, nelze sdíleti už proto, že pojem panovnické rodiny není charakterisován momentem možného nástupnictví, neboť nástupnické právo na trůn v určitém státě může míti i někdo, kdo nepatří k rodině v tomto státě panující. Vždyť existovaly smlouvy, dle nichž v jistých případech po vymření určitého panovnického rodu měl nastoupiti na trůn rod jiný, který tedy měl rovněž nástupnické právo ve státě a přece proto jeho členy nebylo lze prohlašovati za členy dosavadního rodu panovnického.
Ježto tedy podle toho, co uvedeno, výrok žal. úřadu, kterým bylo uznáno, že zemřelá královna bavorská Marie Terezie, rozená vévodkyně rakouská, byla i po svém sňatku až do své smrti členem bývalé panovnické rodiny rakousko-uherské, není zákonem odůvodněn, bylo jej zrušiti podle §u 7 zák. o ss.

Citace:

č. 2817. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5/2, s. 870-876.