NPD documents search: Boh. adm., 17 (1935), sv. 1

Č. 438.

Zabírání bytů: * Používá-li se za skladiště toliko části bytu, nelze tuto část jeho zabrati dle § 8 č. 2 zák. ze dne 30. října 1919 č. 592 sb. zák. a nař.
(Nález ze dne 4. června 1920 č. 4969.)
Prejudikatura: srovn. nález ze dne 21. listopadu 1919 č. 5742, sbírky č. 243.
Věc: Josef Rákos v Jenči proti okresní správě politické v Kladně stran zabrání místnosti.
Výrok: Naříkané rozhodnutí zrušuje se pro nezákonnost.
Důvody: Naříkaným rozhodnutím okresní správy politické na Kladně ze dne 29. prosince 1919 zamítnut byl odpor stěžovatelův proti zabrání místnosti v jeho domě v Jenči s odůvodněním, že stěžovatel užívá místnosti té jako skladiště (§ 8, odst. 2 zákona ze dne 30. října 1919 č. 592 sb. z. a n.).
O stížnosti podané proti tomuto rozhodnutí uvažoval nejvyšší správní soud takto:
Zabírací nález ze dne 10. prosince 1919 vydán byl dle nepopřeného tvrzení stěžovatelova, které nalézá opory v oznámení bytové komise v Jenči ze dne 9. ledna 1920, ve spisech založeném, bytovou komisí v Jenči. Stížnost vidí v tom formální nesprávnost, poněvadž dle § 1 zákona ze dne 30. října 1919 č. 592 sb. z. a n. pouze obec jest oprávněna prováděti opatření dle tohoto zákona a namítá tedy toliko, že bytová komise jako taková vůbec není kompetentní nálezy zabírací vydávati
Tento názor stížnosti není správný. Neboť § 22 cit. zákona stanoví, že obec může ustanoviti bytovou komisi a zmocniti ji, aby vykonávala všechna neb některá oprávnění příslušející obci podle citovaného zákona.
Je tedy tato námitka stížnosti, jež bytovou komisi v zásadě za nepřípustnou označuje, zněním § 22 cit. zákona vyvrácena.
Stížnost chce dále spatřovati nezákonitost naříkaného rozhodnutí v tom, že zabrány byly místnosti, jež přednosta domácnosti není povinen dle § 5 cit. zákona oznámiti, neboť dle § 8, č. 9 cit. zákona podléhají zabrání toliko ony místnosti, které dle § 5 zákona dlužno jako přespočetné oznámiti. Leč výtka tato jest zcela bezpředmětná, neboť naříkané rozhodnutí neopírá se o důvod pro zabrání uvedený v § 8, č. 9 cit. zák., nýbrž o důvod §u 8, č. 2, kde o povinnosti k ohlašování není řeči.
Naříkané rozhodnutí vychází však při tom ve shodě s nálezem zabíracím ze skutkového předpokladu, že stěžovatel jedné světnice ze svého bytu »k lidskému obývání zpusobilé« používá jako skladiště. Z toho je patrno, že žalovaný úřad zabranou místnost nepovažuje za samostatný byt, nýbrž za pouhou součástku bytu stěžovatelova. Než § 8, č. 2 cit. zák., o kterýž se naříkané rozhodnutí opírá, dovoluje pouze zabrání bytů, jichž se používá jako skladiště, lze-li věci tam uložené bezpečně uložiti jinde. Lze tedy dle tohoto ustanovení zabrati jedině »byt«. t. j. bytovou jednotku, nikoli však jednotlivou místnost, která nemá povahy samostatné bytové jednotky, nýbrž jest toliko součástkou bytu.
Že zákonodárce, mluvě v § 8, č. 2 o »bytu« používaném za skladiště, pomýšlel vskutku na bytový celek a nikoli na jednotlivé součástky bytu, plyne zcela jasně ze srovnání tohoto ustanovení s bezprostředně předcházejícím bodem prvým téhož § 8, kde uvádějí se vedle sebe »byty a části bytů«, jakož i s dalšími body, tedy zejména č. 8 a 10, kde rovněž vedle »bytů« označují se jako předmět zabrání »části bytů« a jednotlivé místnosti bytové.
Neboť rozeznává-li zákon tak zřetelně mezi »byty« a »částmi bytů«, nelze za to míti, že mluvě v bodu č. 2 výslovně toliko o »bytech«, chce tím postihnouti i pouhé jednotlivé »části bytů«, nýbrž nutno naopak souditi, že pouhé součástky bytu za skladiště používané nejsou dle úmyslu, zákona zabrání dle § 8, č. 2 zákona podrobeny.
Opačný právní náhled, na němž naříkané rozhodnutí spočívá, příčí se tudíž zákonu, pročež slušelo naříkané rozhodnutí dle § 7 zákona o správním soudě zrušiti.

Citace:

č. 438. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství, 1921, svazek/ročník 2, s. 372-373.