Finanční právo.

I. úvod. II. F. p. ústavní. III. F. p. správní. IV. F. p. trestní. V. F. p. mezinárodní.
I. Úvod. F. p. nazveme soubor právních norem, které upravují úhradní stránku veřejného hospodářství. Ale historicky spadlo sem vlastně veškero hospodářské právo veřejné. Z našich theoretiků Pražák považoval je za část práva ústavního resp. správního, theorie panující, hledíc na starožitný vývoj a poměrně časné zpracování literární (již kameralisté) i na zvláštní předmět a cíl, považuje f. p. za samostatné odvětví práva veřejného (označujíc event. dle příbuznosti jednotlivé jeho části jako f. p. ústavní a f. p. správní — na př. Konrád). O klasifikaci v rámci theorie normativní pokusil se Caha.
Z definice dán jest poměr ku právu správnímu; určité ústavní kontroly v rámci jeho jsou vybudovány (rozpočet, státní závěrečný účet, výroční povolování daní a p.), nebo čerpány jsou tam normy pro instituce finanční účel sledující (úsporné komise); ale také navzájem může býti normami f-ho p-a podmíněn výkon určitých práv ústavních (volební census, zaplacení veřejných dávek jako podmínka práva volebního) i poskytnutí výhod a rozhodnutí správních (vydání pasu cestovního, vydání vyřízení až po zaplacení dávek z úředních výkonů).
Právo občanské může tu míti význam praejudiciální, po případě nominalistický (instituce jím upravené a v p-u f-ím pouze dovolané budou dle něho klasifikovány), ale jest možno v tom případě, že bylo se ho dovoláno, použíti jeho norem přímo, což platí i pro jiné obory právní (na př. pro formu daňových směnek, pro řízení trestní o deliktech finančních řádnými soudy stihaných a exekuční). Jinak ovšem analogické použití právních norem jiných oborů právních není přípustné.
Národní hospodářství podává základ i směr mnohým zařízením finančním, finanční věda pak hledá v p-u f-ím své konkretní zjevy, sloužíc mu naopak ve směru politickém (jinak Kaizl).
Všeobecná charakteristika norem finančních jest poněkud odchylná od jiných oborů právních: tak vyskytují se tu důležité a rozsáhlé zákony formální (zejm. rozpočet), a nutnost přiblížiti se skutečným poměrům a jejich rychlým změnám, jež by jinak snadno způsobily únik povinnosti daňové, dodává f-mu p-u často ráz v podstatě rámcový a zmocňovací, doplňovaný obsáhlou
Slovník veřejného práva českosl. 39 a pronikavou měrou teprve cestou nařizovací.
Účelnost vybudovala také trestní p. f. namnoze na odchylných zásadách, než právo trestní všeobecné: nejznámějším toho důsledkem jest zásada, že zlý úmysl podmiňuje trestnost jen v případech, kdy jako charakteristikou činu trestného byl výslovně vyznačen. Konečně jest tu dodati, že cíl norem finančních nemusí býti výlučně (ba mnohdy vůbec) finanční, ale mohou tu býti také t. zv. vedlejší účely zdanění (politické, národohospodářské, sociální, policejní, statistické), jež také obsahu norem zmíněných svůj ráz vtiskují.
Dle obvyklých tradic můžeme tedy děliti f. p. na ústavní, správní, trestní a mezinárodní. Připojiti možno f. p. samosprávné.
II. F. p. ústavní má dvojí důvod: historický a politický. Historickým jest povolování daní a dávek zákonem (jež nastoupilo na místo individuelního svolení), u nás přichází v úvahu § 111 ústavy, dle něhož daně a veřejné dávky možno ukládati jen na základě zákona (srov. i § 55 ústavy, dále § 54 úst., z něhož plyne parlamentní oprávnění k povolování také mimořádných úhrad). Praxe připouští nejrozsáhlejší měrou zákony zmocňovací, třeba že myšlenku v citovaných předpisech ústavních obsaženou nebylo by prostě ignorovati, ale bylo by žádati, aby zákon obsahoval aspoň bližší označení a nejpodstatnější znaky dávkového zatížení. Výročního povolování úhrad (mimo rozpočet) naše ústava nezná.
Politický důvod ústavních předpisů f-ě p-ích spočívá ve snaze neponechati v rukou vládních takovou reální moc, jakou hospodářství státní skutečně poskytuje. Proto svěřeno jest parlamentu povolovati výročně rozpočet. U nás mluví se o tom v ústavě jako o samozřejmosti (srov. § 43, odst. 1., úst.); proto jiné sestavení rozpočtu bylo by posuzovati jako právo nouze, nemělo-li býti trestuhodným porušením i ústavy. Jak Pražák ukázal, nemusí charakter rozpočtu býti jednotný: jde tu jednak o zákon formální, ale může tu býti také obsah materielně-právní, který ovšem může změniti také dřívější ustanovení zákonná (což formální část rozpočtu učiniti nemůže, stejně jako se nemůže dotknouti práv nabytých nebo paralysovati jiná ustanovení zákonná neposkytnutím prostředků k jejich provedení). Leč i zmocňovací theorie rozpočtová přichází tu k platnosti: povolením rozpočtu dává se vládě zmocnění k vymezené činnosti hospodářské; jsou-li tu předpoklady rozpočtové, nemůže za použití úvěrů rozpočtových býti volána k zodpovědnosti. Nedostatek zmocnění neschválením rozpočtu nastalý nemůže znamenati zastavení hospodářské činnosti státní, ale ovšem jest kvalifikovaným projevem, že vláda nemá za sebou většiny ani pro státní nezbytnosti.
Úspornost v hospodaření a reelnost v hospodářských počinech ukládá se i parlamentu (§ 41, odst. 2., úst.), ale má býti vymáhána parlamentem i na jednotlivých hospodářských odvětvích a úřadech státních.
Korelátem povolení rozpočtu jest parlamentní projednání státního účtu závěrečného, jež jest kontrolou zachování rozpočtu (§ 53 úst.). Specielně mluví se též o kontrole státního dluhu, což má význam historický (v býv. Rak.-Uh. byly parlamentní kontrolní komise státního dluhu; neosvědčily se). Státní účet závěrečný sestavuje nejvyšší účetní kontrolní úřad a projednává jej parlament, který (bez souhlasu vlády a presidenta republiky) může i odchylky od rozpočtu schváliti; zamítnutí závěrečného účtu jako celku může zase míti jen význam politický.
V ústavní p. f. spadnou i jiná parlamentní oprávnění povahy především kontrolní (kontrola použité dávky z majetku a z přírůstku na majetku; zkoumání měnových a bankovních výkazů).
Dodati by bylo, že ve finančním směru obmezena jest působnost stálého výboru Národního shromáždění (§ 54 úst.), a to jednak nelze měniti příslušnost úřadů finančních (leda by se jim nové úkoly přidaly), jednak nelze opatřením výborovým ukládati nové trvalé finanční povinnosti občanům, trvale zatěžovati státní finance nebo zcizovati státní majetek.
III. F. p. správní. 1. Hmotné. O předpisech sem spadajících srov. hesla speciální.
2. Formální. Jednotného řádu dávkového, jaký má na př. Německo, posud nemáme. Pokus širšího dosahu vidíme v hl. IX. zák. ze dne 15. 6. 1927, č. 76 Sb., který arci především týká se daní přímých; platí v celém státě. Ostatní ustanovení jsou více méně specielní.
Úřady finanční rozdělujeme na instance (úřady řídící), jež jsou jednak ryzími úřady, jednak komisemi (berní samospráva); pak úřady a orgány účetní a kontrolní, úřady výkonné (pokladny a finanční policie), vedle toho jsou tu dle potřeby orgány odborné a poradní. U hospodářských podniků jsou tu též správní sbory. Bližší viz v hesle Finanční úřady.
Správa finanční dělí se jednak na výkon imperia, jednak na rozhodování o podáních a právních prostředcích stran; obojí je v praxi začasté smíseno jak zásadami rozhodovacími, tak i způsobem vyřízení.
Výkon imperia jest založen na zásadě oficiálnosti (připuštěna jest stížnost dohlédací), ale povaha věci přináší s sebou, že i tady možno žádati od obyvatelstva podání podkladů a pomoci, již poskytnouti musí také jiné orgány veřejné (vyloučení této součinnosti, jako na př. u státního úřadu statistického, pokud jde o použití statistických výkazů k účelům vyměřování daní, jest výminkou). Také ve výkonu imperia můžeme setkati se s rozhodováním ve sporu zájmů strany a státu, ovšem pak často při rozhodování o podáních stran. Přes to však zásady řízení spočívají převážně na principu písemnosti a rozhodování orgánu, který jest zároveň zástupcem zájmu státního. Výklad, že zájem státní jest totožný s rozhodováním zákonným a spravedlivým, slouží pouze ke zmírnění příkrostí, jichž by bylo se možno obávati ve věcech, jež jsou dokonce začasté spornými zájmy majetkovými. Ještě ve stol. XVIII. byla tu proto paralelní kompetence soudní, jež ovšem od té doby stala se — začasté na základě zvláštních ustanovení právních — obsoletní. Rozvoj mimořádných instancí, zejména u nás Nejvyššího správního soudu, otevírá aspoň tuto cestu ochraně právních zájmů poplatníkových způsobem řízení kontradiktorního, neboť při stížnostech k tomuto tribunálu vystupuje finanční správa v roli strany.
V řízení přípravném a výkonném setkáváme se začasté s opatřeními orgánů, které nejsou instancemi; aby bylo dosaženo rozhodnutí instančního, stačí někde žádost k příslušné instanci, jinde stížnost pravidelně blíže nenormovaná, ale vázaná někdy obecnými předpisy lhůtními.
Stranou jest osoba, jíž se nějaká povinnost ukládá nebo která sobě ve vlastním zájmu a jméně rozhodnutí žádá; nejčastěji důvody daňové techniky a daňového zajištění vedou k tomu, že může jako strana vystupovati také osoba, jež přímým rozhodnutím dotčena jest právě ve svých povinnostech s ním souvisejících. Zákonné zastoupení má místo; v některých případech (u závazků společných) zákony přímo stanoví zástupčí oprávnění některého z účastníků. Konečně může býti vynuceno zastoupení v případech, kdy poplatník mešká (bydlí, sídlí) mimo naše území státní. V oboru nepřímých daní vyžaduje se často jmenování zástupce pro jednání o aktech kontrolních, zástupce tento není však již tím výlučným zástupcem poplatníkovým v řízení. Zastoupení dobrovolné jest obmezeno potud, že úřad může vždy žádati, aby jednání zúčastnil se poplatník osobně a může jeho přítomnost také vynutiti.
Příslušnost jest odůvodněna nejčastěji bydlištěm nebo místem pobytu, nebo sídlem, ale také místem, kde poplatný čin se koná; jest možno v určitých případech rozhodnouti úřadu vyššímu, delegace jest možná v obmezeném počtu případů, stejně jako devoluce. Prevence platí jen v případě konkurence stejně závažných důvodů kompetenčních.
Rozhodování správní první instance má býti vydáno po vyčerpávacím vyšetření věci, straně možno navrhnouti důkazy a připuštěné provésti, strana může — v některých případech aspoň obmezenou měrou — nahlédati do spisů, býti zastoupena při provádění důkazů a o každé závažné okolnosti býti slyšena. Jedná-li se o rozhodování v komisích, dělí se aspoň do určité míry řízení, a finanční úřad — třeba v komisi zastoupen — aspoň do určité míry utkává se s poplatníkem před komisí, jež pak rozhodne.
Rozhodnutí musí býti vydáno písemně a straně doručeno (možno též v některých případech doručení náhradní a veřejné vyložení), působí zpravidla pouze vůči straně, pokud zmíněné důvody nezavazují také jiné osoby k činnosti. V tomto případě žádá se (mimo případ obecné srážky daně důchodové z požitků služebních) zpravidla specielního vyrozumění osob, jejichž povinnosti mají se státi aktuálními.
Neúčastní-li se strana jednání, ač byla řádně obeslána, možno zpravidla vydati rozhodnutí kontumační (finanční správa však není povinna je vydati); nedostatek spolučinnosti (na př. nepodání přiznání) může vedle následků trestních míti někdy i vliv na výši daně a připustiti její vyměření podle pomůcek, které má úřad po ruce.
Zvláštním způsobem rozhodnutí jest rozhodnutí vydané na základě dohody s poplatníkem (pokud to zákon připouští); zvláštnost spočívá v tom, že tu zpravidla nebude možno uchopiti se prostředků opravných (pokud by směřovaly jen proti tomu, co poplatník dohodou uznal).
Rozhodnutí má býti opatřeno důvody,
39* jsou-li podány jen stručně, možno žádati o „sdělení základů“; při rozhodnutích a opatřeních, jež mohou býti učiněna dle zákona podle „volného uvážení“ úřadu, nemá na udání důvodů strana nároku (to odpovídá účelu, nelze na př. při odmítnutí daňového úvěru straně vytknouti, že její majetkové poměry jsou neuspořádané, třebas by o tom byl úřad dostatečně informován — judikatura tu kolísá).
Opravným prostředkem řádným jest zpravidla rekurs (v oboru daní přímých nazývá se odvoláním). Lhůta jest zpravidla 30 denní — § 253, odst. 2., zák. o př. d.; zák. ze dne 19. 3. 1876, č. 28 ř. z. o ostatních daních a poplatcích v zemích historických; na Slovensku a Podkarpatské Rusi zpravidla 15 denní — zák. čl. XI/1909 a LIII/1912); staví se podáním žádosti o sdělení základů rozhodnutí až do doručení vyřízení o této žádosti. Počátek její jest den po doručení, dny poštovní dopravy se nečítají (v oboru přímých daní jen tehdy, bylo-li podání podáno doporučeně nebo jako telegram), konec lhůty se prodlužuje do příštího všedního dne, dopadl-li by na neděli nebo státem uznaný svátek nebo den památný. Z důležitých důvodů možno v oboru přímých daní lhůtu prodloužiti (žádost před uplynutím lhůty o její prodloužení podaná běh její staví), ba i opožděné podání projednati. Ve vyřízeních mají býti uvedeny lhůty a následky jejich nedodržení, a připojeno poučení o řádném prostředku právním (nedostatek oprávňuje k vyžádání vyřízení nového).
Vyloučení rekursů je výminkou (na př. pro samostatný právní prostředek při aktech mezitímních vyměření daně přímé předcházejících).
Rekurs podává se u úřadu, jenž v odpor vzaté rozhodnutí nebo opatření vydal; rekursy podané osobou neoprávněnou, u nesprávného úřadu nebo po uplynutí lhůty podané se odmítnou.
V oboru přímých daní vyměřovaných komisemi vystupuje jako strana k podání právního prostředku oprávněná také úřad finanční.
Důvody pro podání právního prostředku mohou se opírati o nesprávnost právního posouzení, o nesprávné ocenění výsledků řízení průvodního anebo o podstatné vady řízení; všeobecného zákazu uváděti nova v právním prostředku není. Také volné uvážení důkazů v prvé instancí může býti opraveno na základě volného uvážení důkazů instancí vyšší (možno, ježto řízení nezakládá se na principu ústnosti a bezprostřednosti), pokud praekluse nebyla výslovně vytčena. Odvolací instance však může i zvláštního počinu řízení odvolací rozšířiti a není ve svém rozhodnutí zpravidla vázána limitem petitu rekursního.
Provedení rozhodnutí nebo opatření v odpor vzatého rekursem se nestaví, ale úřad může povoliti sečkání.
Výrok stolice odvolací může býti kasační anebo ve věci samé, nedostatky řízení možno dáti opraviti také před vynesením rozhodnutí o právním prostředku. Instance řádné jsou zpravidla dvě (výminkou u některých daní nepř. jsou tři).
Sporná jest přípustnost rozkladu: ježto v některých případech v oboru přímých daní jest dovolen výslovně, usuzuje se a contrario, že v ostatních případech přípustný není. Úsudek tento arci není správný, byl-li by rozšiřován přes obor daní přímých.
Přípustnost navrácení do předešlého stavu pro zmeškání lhůty jest pro daně přímé nahražena zmíněnou možností projednání také opozděného podání; obnova jest možná podle zásad obecně platných.
Právní moc rozhodnutí a opatření možno posuzovati podle zásad v řízení správním obecně přijatých s jednou úchylkou: tam, kde pro uplatnění státního zájmu na změně daňového vyměření jest předepsána cesta právního prostředku podávaného finančním úřadem (při dani výdělkové všeobecné a dani důchodové), může i proti státu uplatňována býti formální právní moc resp. praekluse pří marném uplynutí lhůty k podání právního prostředku. Dále bylo by připomenouti, že okolnosti, že správa státní necítí se — není-li proti tomu zvláštního právního důvodu — vázanou vyměřením dávky jednou učiněným, mluví-li proti tomu zájem veřejný, bylo využito již v bývalém Rakousku a v bývalém Uhersku způsobem v jiných oborech správy veřejné neobvyklým. Dle cís. nař. ze dne 21. 11. 1866, č. 140 ř. z., zřízena byla zejména hojnou měrou ve správě finanční odborná účetní oddělení, jejichž úkolem bylo (zejména v oboru cla, daní spotřebních a poplatků) bdíti nad zachováním jednotnosti prakse. Dnes slouží témuž cíli účtárny min. fin., jež zkoumajíce prvé zápisy účetní o těchto dávkách bdí nad zachováním přijatého výkladu zákona a svými výtkami přikazují prvým stolicím rescissi vadného výměru a vydání nového (rovněž prvé stolice). Výtky mohou býti vydány také ve prospěch stran.
Útraty správního řízení jsou různým způsobem hraženy: není-li jiného ustanovení, spadaly by na stát a dle okolností byly by hraženy poplatky nebo dávkami z úřadování. Jsou však u jednotlivých dávek a zejména v oboru daní přímých (§ 338 zák. o d. př.) dána ustanovení o tom, že je má aspoň někdy nahraditi poplatník (v uvedeném případě tehdy, nabídl-li se sám je hraditi anebo odchyluje-li se výsledek poplatníkem navržených šetření a důkazů podstatně v jeho neprospěch od jeho tvrzení); to platí zejména o útratách poplatníkem vyvolaného šetření komisionálního. Vedle toho bývají ukládány poplatníku i zvláštní oběti (na př. v oboru daní spotřebních poskytnutí místnosti a pomůcek pro orgány důchodkové resp. technické finanční kontroly).
Výkon rozhodnutí a opatření může býti zabezpečen jednak prostředky zajišťovacími již během řízení (pro daně přímé srov. §§ 284 násl., spec. ustanovení při dávce z majetku a porůznu i jinde); sama exekuce upravena byla v zemích historických výn. rak. min. fin. ze dne 4. 12. 1858, č. 46060, 4. 3. 1878, č. 2702 a 11. 4. 1891, č. 31205, na Slovensku a Podkarpatské Rusi zák. čl. XI/1909; pro daně přímé platí nyní na celém území státním §§ 343—404 zák. o d. př. Exekuční prostředky jsou upomínka, zabavení a prodej předmětů movitých, výkon resp. sekvestrace práv a oprávnění a exekuce na nemovitosti; principy exekuční zůstávají v podstatě tytéž jako v exekuci soudní, a také v posledních dvou případech vykonává se soudem; jinak ji provede buďto exekuční úřad sám (úřad, kterého je daň předepsána), nebo výkonný orgán (finanční). Exekuční úřad také vymůže prostřednictvím finanční prokuratury exekuci soudní. Náklady upomínky a exekuce hradí exekut.
IV. F. p. trestní. Pro obor daní přímých platí tu nyní na celém území státním hl. VIII. zák. o d. př.; pro obor dávek nepřímých a státních práv výhradných platí v zemích historických důchodkový zákon trestní (pat. ze dne 11. 7. 1835, sb. z. pol. sv. LXIII., s úřední instrukcí, pak předpis vykonávací výn. pres. dvors. kom. ze dne 3. 3. 1836, č. 6996). Materielní celní právo trestní jest upraveno celním zákonem; na Slovensku a Podkarpatské Rusi platí posud ust
anovení třicátkového řádu z r. 1788, jeho instrukce z r. 1842, dále zák. čl. XI/1909 a na jeho základě vydaná instrukce býv. uh. min. spravedlnosti ze dne 2. 1. 1916, č. 800/1916. Vedle toho jest ovšem veliká řada ustanovení speciálních. Zvláštní charakter f-ho p-a trestního byl naznačen již v úvodu: nebezpečí pro státní zájem na zjištění základů daní a dávek nebo zachování výhradnosti státního oprávnění jest důvodem pro trestání i pro způsob a výměru trestu. Proto zlý úmysl, nebo na jeho místo nastupující „vědomé“ spáchání činu, jest kvalifikujícím momentem jen v nejtěžších případech, jinde jest pouze okolností přitěžující a nedostatek jeho okolností polehčující, při nepořádcích a pokutách pořádkových pak zpravidla přijde v úvahu pouze fakt sám.
Ač jde v podstatě o delikty majetkové, přece nelze je řaditi do stejné kategorie jako majetkové delikty všeobecného práva trestního: postavení delinkventa jetu jiné, on prostě vyhybá se autoritativně ukládané oběti, proti níž nestojí bezprostřední oběť nebo plnění vzájemné. Proto také trestů povahy zahanbující jest menší měrou používáno.
Hledisko účelnosti odůvodňuje svěření výkonu trestní pravomoci aspoň v obvyklých drobnějších případech přímo úřadům finančním, v zemích historických i trestání závažnějších deliktů důchodkových zůstává správě finanční, jež však jest tu organisována v soudy důchodkové. V oboru přímých daní zastupují jejich místo trestní senáty. Jen při některých deliktech v oboru přímých daní a pak při závažnějších deliktech důchodkových na Slovensku a Podkarpatské Rusi nastupuje kompetence řádných soudů.
V. F. p. mezinárodní upravuje poměry zjednodušeného řízení a právní pomoci v oboru správy finanční mezi různými státy; chrání oprávněné zájmy poplatníků, vůči nimž může se podle všeobecných předpisů projeviti finanční svrchovanost více států; může stanoviti smluvním způsobem jednotlivé daně a dávky nebo dáti hranice jejich výměře; konečně mluví o nákladech institucí mezinárodních. Vedle tohoto mírového práva jest tu i právo válečné, jež řídí se dnes především mezinárodními zvyklostmi pokud jde o finanční vykořistění obsazeného území, finanční zužitkování práva kořisti, o t. zv. výpalné, a konečně o válečnou náhradu resp. reparace.
Aspoň do určité míry spadnou sem finanční závazky států polosuverénních a kolonií, po případě i finance států složených.
Mezinárodní f. p. spočívá na ustanoveních autonomních i smluvních (ustanovení taková obsahují zpravidla i obchodní smlouvy, v dalším však jsou uvedeny jen smlouvy specielní), pro náš stát nejvýznamnější normy jeho jsou tyto: 1. Ujednání o t. z v. malém pohraničním styku, o vzájemném položení úřadů celních a připojení t. zv. silnic celních, úlevy poskytované v řízení celním zásilkám lodním, železničním a poštovním (srov. sem zejm. Sb. z. a n. č. 233/1919, 261/1922, 288/1922, 14/1923, 91/1924, 103/1924, 84/1925, 274/1925, 238/1925, 23 a 243/1926, 44/1926, 59/1926, 201/1926).
Dále spadají sem ujednání o právní pomoci (srov. Sb. z. a n. č. 118/1923, 254 a 273/1925).
Není-li jich, postupuje se dle supletorních předpisů autonomních (zejména o náhradním doručení).
2. Zásady neutrality a potřeba zabezpečení pro případ války vedou k vydávání zákazů vývozu pro válečný materiál vůbec nebo státům válčícím. Dle okolností bývá tu vůbec zvláštní úprava dovozu a vývozu (srov. na př. nař. ze dne 13. 7. 1920, č. 442 Sb.).
Dále spadnou sem úlevy cestujícím dle celního zákona.
Významné jsou úmluvy o zamezení dvojího zdanění. Při věcném podkladu dávky váže se tato zpravidla na území, při osobním zpravidla na státní příslušnost poplatníka (nebo zůstavitele). Zvláštností nové doby jsou úmluvy, dle nichž poplatník má ve prospěch vlastního státu zaplatiti rozdíl mezi vyšší snad domácí dávkou z majetku a nižší sazbou placenou z majetku v cizině se nacházejícího (srov. Sb. z. a n. č. 369/1922, 414/1922, 20/1923, 118/1923, 119/1923, 227/1924, 21/1925, 255 a 273/1925, 256 a 273/1925, 148/1926).
Autonomní ustanovení týkají se tu jednak vůbec daní nepřímých (při vývozu daňového předmětu daň se neplatí), jednak poplatků (obyčejně zásada locus regit actum), jednak jsou supletorní v oboru daní přímých (§ 342 zák. o d. př. celkem v rámci vyvinutých zásad).
Volnost stěhování a usazování vedla k tomu, že nevybírá se zpravidla odchodné; ale žádá se před vydáním cestovních dokumentů výkaz o zapravení daní (ev. o složení jistoty — srov. nař. ze dne 22. 12. 1918, č. 87 Sb., a výn. ze dne 14. 2. 1919, č. 12 Sb. Cizozemští zástupci diplomatičtí, konsulární a jim na roveň postavené osoby mezinárodního styku, pokud požívají exteritoriality, jsou posuzováni daňově a poplatkově celkem jako cizinci v cizině bydlící. Toto ustanovení mezinárodního práva bylo recipováno zák. ze dne 9. 11. 1922, č. 331 Sb.
Konečně možno tu mluviti o aktech retorse a finančního nátlaku zejména v právu celním, ale i jiná ustanovení, zejména o vyvarování se dvojího zdanění, obsahují zpravidla reciproční klausuli.
3. Mezinárodní smlouvy obchodní zabývají se nejčastěji otázkami pohybu zboží, a tu v našem oboru přicházejí v úvahu zejména výhodné smluvní tarify celní (ev. zvláštní úprava dovozu a vývozu, po případě vázaná kontingenty). Ale jsou také specielní konvence obsahující reflex finanční, tak na př. cukerní konvence bruselská z r. 1902 resp. 1907 maximalisuje rozpětí mezi spotřební daní z cukru a clem a stanoví povinnost diferenčních cel na prémiovaný cukr; smlouvy poštovní maximalisují výši porta a p.
4. Konečně příspěvky na vydržování mezinárodních institucí mohou býti buďto takové, že každý stát hradí útraty vlastního zastoupení v instituci, nebo náklad rozvrhne podle určitých kvot, nebo konečně mohou tyto instituce vyžadovati od stran, jež dovolávají se jejich pomoci, náhrady povahy poplatkové. Nejznámější případy jsou tu příspěvky pro Radu Společnosti Národů, Mezinárodní úřad práce, Světový spolek poštovní, rozhodčí soud v Haagu a j. rozhodčí soudy (řada jejich byla ustavena v důsledcích smluv mírových).
Literatura.
Drachovský: „Přehled finančního hospodářství v československé republice“, 2. vyd., Praha 1922; týž: „Doplňky dle stavu koncem r. 1927“, Praha 1928; týž: „Mezinárodní finančnictví“, Praha 1923; Funk: „Finanční věda“, 2. vyd., Praha 1927; Caha: „Finanční věda a finanční právo“, Brno 1921; Vencálek: „Finanční universum“ a příručky Šarochovy a Zavřelovy; Engliš: „Der Staatshaushalt und das Finanzsystem der Tschechoslovakei“ (Gerloff-Meisel: Hdb. der Fin. Wiss., III. 225 násl.). Myrbach-Rheinfeld: „Grundriß des Finanzrechts“, 2. vyd., Mnichov a Lipsko 1916; Konrad: „Handbuch des österreichischen Finanzverwaltungsrechtes“, Vídeň 1913 a doplňky; Hensel: „Steuerrecht“ (pro některé zásadní otázky).
Josef Drachovský.

Citace:

ŠTĚPINA, Jaroslav. K presidentovu proslovu k studentstvu. Všehrd. List československých právníků. Praha: Spolek českých právníků „Všehrd“; Český akademický spolek „Právník“, 1924, svazek/ročník 5, číslo/sešit 9, s. 226-227.