Čís. 1416.
Nařízení ze dne 25. června 1920, čís. 409 sb. z. а n., o odkladu exekuce vyklizením.
Lhostejno, jaká újma hrozí z odkladu exekuce vyklizením bytu té neb oné straně. Dosti na tom, že povinný nemá beze své viny přiměřené náhrady nebo že povolen byl odklad vyklizení místností, do kterých se má stěhovati.
(Rozh. ze dne 10. ledna 1922, R II 506/21.)
Povinní měli dle smíru vykliditi byt ve vile vymáhajícího věřitele
v lázeňském místě do 1. dubna 1921. Povolen jim však odklad vyklizení do 1. července 1921 a později do 1. října 1921. Nejvyšší soud usnesením ze dne 31. května 1921, R II 225/21 (č. sb. 1075) již vyslovil, že přiměřenou náhradou za dosavadní stálý byt povinných může býti zase jen byt stálý, ne sezónní. Povinní žádali znovu za odklad do 1. ledna 1922, jejž jim soud prvé stolice po konaném šetření povolil, dospěv k názoru, že povinní nemohou beze své viny nalézti náhradního bytu. Rekursní soud zamítl návrh na odklad exekuce.
Nejvyšší soud obnovil usnesení prvého soudu.
Důvody:
Rekursní soud opírá své usnesení o výpovědi svědků, z nichž dovozuje, že povinní sami zavinili, že nemají přiměřené náhrady za byt, který mají vykliditi. Leč závěr ten jest vratký. Svědek Jan R. výslovně potvrdil, že byt, který se u něho uvolnil v červnu 1921, nepronajal a nemínil pronajati, poněvadž chtěl jej nechati pro sebe, a že to prohlásil i vůči vymáhajícímu věřiteli, s nímž mluvil o tomto bytě. Z toho, že když vymáhající věřitel neustále na něho naléhal, zač by pronajal byt, odpověděl, že kdyby nepotřeboval bytu pro sebe, žádal by 40 až 50 Kč nájemného, nikterak přece neplyne, že Jan R. nebyl zásadně proti pronájmu a chtěl jen, aby se s ním vyjednávalo o výši nájemného, by dosáhl tak nájemného pokud možno nejvyššího, jak rekursní soud se domnívá. Další předpoklad rekursního soudu, že povinní ani netvrdí, že se ucházeli o tento byt a že jim byl odepřen, nemá dle
toho, co uvedeno, významu rozhodujícího. Rovněž nelze z výpovědi Bohuslava Č-a dovoditi, že si povinní nechali ujíti u něho uprázdněný byt z liknavosti neb úmyslně, ježto svědek ten pouze seznal, že byt, o který se povinný z jara 1921 ucházel, měl dříve již zadaný, a nevyšlo nijak na jevo, že povinní dověděli se o uprázdnění bytu v době, kdy byt nebyl ještě zadán. Usnesení soudu rekursního nemá tudíž potřebného podkladu skutkového i bylo proto vyhověno dovolacímu rekursu povinných a změnou napadeného usnesení obnoveno usnesení prvého soudu, které hoví zjištěnému stavu věci a zákonu. Mylný jest názor, hájený v rekursu vymáhajícího věřitele, že soudce musí pečlivě uvážiti újmy, jež hrozí jednak
straně povinné, jednak straně vymáhající, a po té teprve smí rozhodnouti, protože prý v nařízení ze dne 25. června 1920, čís. 409 sb. z. a n., odklad vyklizení obligatorně se nepředpisuje, nýbrž jeho povolení jest
dáno soudci na uváženou. Pokud se v § 1 dotčeného nařízení stanoví, že soud může odložiti exekuci vyklizením, znamená to v souvislosti s dalšími ustanoveními tohoto paragrafu tolik, že — jsou-li tu podmínky tamže uvedené, má soud povoliti odklad vyklizení a to po případě i opětně. Jedinou podmínkou odkladu však jest, že povinný nemá beze své viny přiměřené náhrady, nebo že byl povolen odklad vyklizení místnosti, do které se má stěhovati.