Čís. 4056.

Vyhlášením úpadku na jmění vyrovnávacího dlužníka nepomíjí jeho závazek z vyrovnání aniž závazek osob, jež přistoupily k vyrovnání jako rukojmí. Pokud konkuruje v úpadku věřitel, jemuž se dostalo vyrovnací kvóty zcela nebo z části, aneb jenž neobdržel dosud na vyrovnací kvótu ničeho.
(Rozh. ze dne 9. července 1924, Rv I 704/24.)
Žalovaní přistoupili k vyrovnání Floriána M-а jako rukojmí a plátci. Na jmění Floriána M-а byl vyhlášen úpadek dříve, nežli byl splnil vyrovnání. Žalobu o zaplacení 1982 Kč 78 h procesní soud prvé stolice zamítl, odvolací soud jí vyhověl. Důvody: Je zjištěno, že žalovaní přistoupili k vyrovnání Floriána M-а jako rukojmí a plátci. To znamená, že dle §u 1357 obč. zák. ručí oba jako nerozdílní (solidární) spoludlužníci za dluhy Floriána M-а, dotčené soudním vyrovnáním, dle míry a modalit, vyrovnáním stanovených. Věřitelé, vy rovnáním dotčení, jsou tedy oprávněni, by dle své vůle buď vyrovnávacího dlužníka nebo tyto rukojmí a plátce nebo všechny zároveň dle své vůle zažalovali (§ 1357, 891 obč. zák.). Ani skutkový přednes žalované strany ani zjištění procesního soudu neposkytují základu pro úsudek, že záruka žalované strany byla dána jen pro případ, že vyrovnávací dlužník neoctne se v úpadku a bude tedy moci svůj podnik sám dále vésti. Ze zákona nelze usouditi, že ručení za »vyrovnání« má jen tento význam a dosah a že tedy zanikne, jakmile se vyrovnávací dlužník před splněním vyrovnání ocitl v úpadku. S odchylnými vývody a námitkami žalované strany nelze tedy souhlasiti.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Soudce prvé stolice založil svůj rozsudek na právním mínění, že uvalením úpadku na jmění žalobcova hlavního dlužníka Floriána M-a pominul závazek hlavního dlužníka z vyrovnání mezi ním a jeho věřiteli ve vyrovnávacím řízení a že následkem toho pominul také rukojemský závazek Josefa P-а a Emila M-а, o který jde v nynějším sporu. Tohoto právního mínění jest i správce úpadkových podstat Josefa P-a a Emila M-а a proto vznesl z důvodu čís. 4 §u 503 c. ř. s. dovolání do rozsudku soudu odvolacího, který zakládá se na mínění opačném, že totiž ručení za vyrovnání nezaniká, když vyrovnávací dlužník upadne před splněním vyrovnání do úpadku. Přisvědčiti jest mínění soudu odvolacího. Žalovaná strana má za to, že zahájením úpadku na jmění Floriána M-а nastala novace podle §u 1376 obč. zák. a že tedy podle §u 1377 obč. zák. závazek jeho z vyrovnání pominul a podle §u 1378 obč. zák. zanikly též rukojemské závazky. Toto mínění jest mylné spočívajíc na nesprávném výkladu §u 1376 obč. zák. Podle tohoto §u 1376 nastala novace s účinky §§ 1377 a 1378 tenkráte, jestliže právní důvod, nebo hlavní předmět pohledávky jest vyměněn za jiný, tedy starý závazek přechází v závazek nový, ale uvalením úpadku nenastává taková změna, závazky úpadcovy nedoznávají zahájením úpadku změny ani co do právního důvodu, ani co do hlavního předmětu pohledávek, nýbrž jen vymáhání těchto pohledávek jest omezeno a modifikováno účelem úpadkového řízení, jímž jest pokud možno nejvýhodnější společná úhrada nároků věřitelů úpadcových z úpadkové podstaty jako společného fondu společnou exekucí vzhledem na to, že tito věřitelé jsou následkem nedostatku platebních prostředků úpadcových v kolisi co do uplatnění nároků. Vzhledem na to jest v tomto sporu nerozhodna okolnost, že vyrovnání mezi Floriánem M-em a jeho věřiteli není vyrovnáním ani podle §u 1380 obč. zák., ani podle §u 204 c. ř. s., a že ručení za ono vyrovnání není smlouvou rukojemskou podle §§ 1346 a násl. obč. zák. Že uvalením úpadku na jmění vyrovnávacího dlužníka nepomíjí závazek jeho z vyrovnání a že následkem toho také nepomíjí závazek osob, které jako rukojmí přistoupily k vyrovnání tomuto, plyne z této úvahy: V §u 54 vyr. řádu jest ustanoveno: 1. Uvalen-li před úplným splněním vyrovnání úpadek, nejsou věřitelé, na vyrovnání súčastnění, povinni vraceti to, co na ně bezelstně přijali. 2. Jejich pohledávky pokládají se však za úplně zaniklé, jestliže obdrželi částku, vyrovnáním určenou, totiž celou vyrovnací kvótu; jinak se pohledávka pokládá za zaniklou jen částkou, která odpovídá poměru zaplacené částky k sumě, která podle vyrovnání věřiteli příslušela, totiž k vyrovnací kvótě. Odstavec prvý mluví o případě, když vyrovnání bylo jen částečně splněno, a stanoví, že úpadková podstata nemůže na věřitele vznésti odpůrčí nárok na vrácení toho, co bezelstně byl přijal. Z toho plyne, že odpůrčí žaloba podle §§ 27 a 43 konk. ř. může býti podána na příjemce obmyslného, nikoli však, že vyrovnání pozbylo platnosti, neboť, kdyby potom v úpadku takový věřitel přišel v konkurenci celou vyrovnací kvótou, ale také jen s ní a s ničím více, — a odstavec první §u 54 vyr. ř. nevyslovuje se o této otázce —, bylo by vyrovnání stále ještě v platnosti. Otázka, zdali na věřitele při rozdělení úpadkové podstaty skutečně připadne tolik, aby celá vyrovnací kvóta byla uhrazena, neruší totiž platnosti vyrovnání právě tak, jako jí neruší otázka, zdali mimo úpadek věřitel dobude exekucí celé vyrovnací kvóty, nebo zůstane-li neuhrazený zbytek. Vzhledem na druhý odstavec §u 54 vyr. ř. jsou možny tři případy: věřitel obdržel před úpadkem na vyrovnací kvótu vše, nebo jen část, nebo nic. Obdržel-li vše, jest podle první věty uspokojen úplně, nemůže nic dále žádati a do úpadku vůbec s touto pohledávkou nepatří. Zdali jest vzhledem na prvý odstavec předpokládáno, že přijal vyrovnací kvótu bezelstně, může zůstati nerozřešeno. Jestliže však věřitel obdržel před úpadkem jen část vyrovnací kvóty, pokládati jest jeho původní pohledávku za částečně zaniklou a on konkuruje tudíž v úpadkovém řízení poměrnou částkou. Třetí případ, když totiž věřitel neobdržel ještě ničeho na vyrovnací kvótu, není v zákoně výslovně rozřešen, ale logický úsudek vede k tomu, že věřitel potom konkuruje v řízení úpadkovém plným obnosem, neboť podle toho, jak obdržená částka jest menší, zbytek, do úpadku náležející jest větší a činí tedy plných sto procent, když obdržená částka se rovná nule. Z toho plyne, vyrovnání zůstává v platnosti i po uvalení úpadku na jmění vyrovnávacího dlužníka, neboť, kdyby tomu tak nebylo, musil by v případě, že a) věřitel obdržel před zahájením úpadku jen část vyrovnací kvóty, nebo že b) neobdržel na tuto kvótu ničeho, konkurovati v řízení úpadkovém v případě a) vždy celý zbytek pohledávky a ne jen poměrná částka její, a v případě b) musila by konkurovati celá pohledávka, a věřiteli musilo by býti uloženo vrácení přijaté částky, pokud by tato nebyla úplně kryta rozvrhovou kvótou, ale toho není. Nelze tedy říci, že vyrovnání pozbylo platnosti, ač ovšem nelze také říci, že má platnost plnou, leč by zákon byl vyložen v ten způsob, že v úpadku věřitel nemůže obdržeti více, než čeho třeba jest k úhradě vyrovnací kvóty. Neučiní-li se to, nebo není-li možno to učiniti, dlužno prohlásiti, že vyrovnání platí, ale jen s jistými modifikacemi. To stačí v tomto sporu. Vyrovnání zůstává v platnosti, dlužníkův závazek z něho nepominul, nýbrž byl zákonem jen modifikován; následkem toho nepominul ani závazek rukojemský. Ona modifikace nemá na rukojemský závazek vlivu, neboť jest jen věřiteli na prospěch tím, že ho nechává konkurovati a zaplacení dojíti v úpadku větší částkou, než zbytkem vyrovnací kvóty, že tedy nechává z části oživnouti původní závazek dlužníkův, ale nikterak nezmenšuje dlužníkova závazku z vyrovnání, za nějž rukojmí ručí. Z toho následuje, že neplatí zde ustanovení §u 1363 obč. zák. o pominutí rukojemského zá vazku spolu s pominutím závazku hlavního dlužníka. Podle §u 57 vyr. ř. odsouzení dlužníka pro podvodný úpadek zrušuje pro všecky věřitele slevu, ve vyrovnání povolenou, aniž to má za následek také ztrátu práv, věřitelům ve vyrovnání proti dlužníku nebo proti třetím osobám zřízených. Takovými třetími osobami, jichž závazky z vyrovnání vůči věřitelům trvají, jsou zejména rukojmí. Zákon ze dne 26. dubna 1923, čís. 99 sb. z. a n. praví v článku 3., že totéž, co uvedeno jest v §u 57 vyr. ř. v případě odsouzení dlužníka pro podvodný úpadek, platí také, nesplní-li dlužník potvrzeného vyrovnání úplně a v čas, totiž v době splatnosti, což by se hodilo též na vyrovnání Floriána M-а, neboť prodlením jeho nastala ztráta lhůt. Dlužník tedy ztrácí nároku na slevu a rukojmí, z vyrovnání zavázaní, ručí dál, ač vyrovnání pozbylo částečně své platnosti, totiž potud, pokud z něho výhody plynou pro věřitele. Uvedený právě zákon čís. 99 nabyl ovšem teprve dne 19. května 1923 platnosti, pročež nelze ho užíti v tomto sporu přímo, ale toho není ani třeba, nýbrž stačí poukázati naň jako na další doklad správnosti hořejšího výkladu §u 54 vyr. řádu, že totiž, platí-li podle něho vyrovnání s modifikacemi ve prospěch věřitelů, závazek vyrovnacích rukojmí se nemění, neboť i sám zákonodárce řeší věc v článku 3. uvedeného zákona čís. 99 z roku 1923 týmže způsobem. Procesní soudce prvé stolice má vzhledem na § 31 vyr. řádu a na vyslovený v něm účel vyrovnávacího řízení za to, že podle obsahu vyrovnání ze dne 22. ledna 1923 Josef P. a Emil M. přistoupili k vyrovnání, Floriánem M-em jako vyrovnávacím dlužníkem věřitelům nabídnutému jako rukojmí a plátcové jen s výminkou podle §u 863 obč. zák. mlčky odčiněnou, že účel vyrovnání sám bude umožněn, že totiž Florián M. neocitne se v úpadku a bude tedy moci svůj podnik sám dále vésti. Toto mínění prvého soudu není skutkovým zjištěním, jak strana žalovaná v dovolacím spise mylně se domnívá, nýbrž výkladem obsahu vyrovnání podle §u 914 obč., zák. vzhledem na § 863 obč. zák., jakož i na § 31 vyř. ř. a na účel vyrovnávacího řízení; jest to tudíž právní úsudek prvého soudce, jímž odvolací soud nebyl vázán. Soud odvolací mohl tedy ve svém rozsudku odchýliti se od tohoto mínění a právem tak učinil výrokem, že záruka žalovaných nebyla dána jen pro případ, že vyrovnávací dlužník neocitne se v úpadku a bude tudíž moci svůj podnik dále vésti. Opak tohoto mínění soudu odvolacího neplyne ani z toho, co žalovaná strana přednesla při ústním jednání v první stolici, ani ze skutkových zjištění soudů nižších a zvláště ne z obsahu vyrovnání ze dne 22. ledna 1923.

Citace:

č. 4056. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/2, s. 99-102.