NPD documents search: Váž. civ., 18 (1936)

Čís. 14998.

K § 5 (4) zák. čís. 329/21 Sb. z. a n.
O povinnosti k náhradě škody rozhoduje dohlédací úřad i tehdy, když starosta obce zemřel před jeho rozhodnutím.
(Rozh. ze dne 27. února 1936, R II 590/35.)
Žalující obec domáhá se na dědicích svého zemřelého starosty Jana D-a náhrady škody, způsobené jí nesprávným úřadováním zůstavitele, jehož dědici jsou tím bezdůvodně obohaceni. Prvý soud odmítl žalobu pro tentokráte proto, že dle § 5 odst. 4 a 5 zák. čís. 329/21 rozhoduje o povinnosti k náhradě škody správní úřad dohlédací, kdežto soud rozhoduje jen o výši náhrady na základě pravoplatného rozhodnutí dohlédacího úřadu. Dohlédací úřad však pravoplatně odmítl rozhodnouti o povinnosti starosty obce Jana D-a k náhradě proto, že tento ještě před zavedením správního řízení zemřel, takže nebylo s kým provésti řízení, jež je povahy kontradiktorní. Dokud tu nebude proto pravoplatně správními úřady rozhodnuto o povinnosti k náhradě, nelze jednati o výši uplatňovaných nároků ani s hlediska bezdůvodného obohacení. Rekursní soud uložil prvému soudu nové jednání a rozhodnutí. Důvody: Zákon čís. 329/21 Sb. z. a n. jest výminečným ustanovením — Čís. 14998 —
z předpisů občanského zákona o náhradě škody. Proto, pokud uvedeného výminečného ustanovení nelze použíti, jest dle § 7 obč. zák. použíti analogie jiných případů, to jest v tomto případě ustanovení § 1338 obč. zák. Bylo by nemravným se stanoviska právního, aby proto, že správní úřad nemůže rozhodnouti o povinnosti zemřelého starosty Jana D-y k nápravě škody, zanikl jakýkoliv nárok o náhradu škody vzniklé pro nesprávnosti Janu D-ovi žalobou vytýkané. Podle toho musí se soud žalobou zabývat nejen co do výše náhrady škody, ale i co do povinnosti k náhradě vůbec.
Nejvyšší soud obnovil usnesení prvého soudu.
Důvody:
Obě strany shodují se v zásadě v tom, že jde o nárok opírající se o právní skutečnosti, jež by byly základem příslušnosti dohlédacího úřadu k rozhodnutí o povinnosti Jana D. jako starosty obce K. podle předpisů zákona ze dne 12. srpna 1921 čís. 329 Sb. z. a n. Shodují se v tom také oba nižší soudy. Rekursní soud má však za to, že správní řízení ve zmíněném zákoně předepsané nemůže býti provedeno, když Jan D. zatím zemřel, čímž prý by bylo znemožněno také uplatnění jakýchkoli nároků na náhradu škody, kterou snad obci způsobil jako starosta nesprávnostmi, jež se v žalobě vytýkají. Nesejde na tom, z jakých důvodů bylo tu rozhodování o důvodu nároku na náhradu škody odňato soudům a svěřeno správnímu úřadu dohlédacímu, stačí, že se to stalo zákonným předpisem. Na povaze nároku jako nároku soukromoprávního se tím nic nezměnilo, jenom nalézání práva co do důvodu nároku bylo vyhrazeno úřadu dohlédacímu. Jde o posouzení důvodnosti nároku na náhradu škody způsobené obci vadným úřadováním, které zákon svěřil dohlédacímu úřadu patrně proto, že tuto cestu považoval za nejúčelnější, a to nechť by vady, z nichž se nárok dovozuje, byly jakékoli povahy; při administrativním řízení by zůstalo, i kdyby šlo o trestné činy, ale nutno je provésti také tam, kde o takové činy nejde, protože právě ono řízení není ani řízením trestním ani řízením disciplinárním, třeba je provádí úřad dohlédací. Již z toho se podává, že řízení ono může býti provedeno také proti bývalému starostovi, který v době řízení již není úřední osobou a není ve veřejnoprávním poměru k dohlédacímu úřadu, ale že má býti provedeno také, jestliže starosta zemře a má-li býti nárok na náhradu škody uplatněn proti jeho pozůstalosti nebo proti jeho dědicům, protože ani smrtí povinného k náhradě nic se nemění na povaze nároku a povinnosti. Nelze tedy souhlasiti s názorem, že by úmrtí starostovo vyloučilo věcnou příslušnost správního úřadu k rozhodnutí o důvodu náhradového nároku. Ani úvahy procesuálněprávní nevedou k opaku, protože jak bývalý starosta, tedy osoba již neúřední, tak také jeho pozůstalost nebo jeho odpovědní dědicové mohou se řízení správního zúčastniti a využíti všech záruk správného rozhodnutí, které pro správní řízení stanoví vládní nařízení ze dne 13. ledna 1928 čís. 8 Sb. z. a n. Proto neobstojí námitka, že by správní řízení po smrti starostově nemohlo býti provedeno. Nerozhoduje, že správní úřady zaujaly v souzeném případě odchylné stanovisko a že pravoplatně svou příslušnost popřely, protože otázka věcné příslušnosti správních úřadů a otázka pořadu práva může býti s konečnou platností rozřešena podle § 3 a násl. zákona ze dne 2. listopadu 1918 čís. 3 Sb. z. a n. Pokud jde o nárok z obohacení, staly se námitky dovolacích rekurentů bezpředmětnými tím, že usnesení procesního soudu bylo v celém rozsahu obnoveno. Rozlišování v žalobě je po věcné stránce bezvýznamné, protože ani podle žalobního vylíčení nejde o nárok z důvodu obohacení ve vlastním slova smyslu, nýbrž zase jenom o nárok na náhradu škody, kterou prý zemřelý starosta obci způsobil, při čemž by nepadalo na váhu, k čemu použil peněz, které snad nezúčtoval nebo jinak zadržel, když žaloba směřuje proti dědicům jako universálním nástupcům.

Citace:

č. 14998. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1937, svazek/ročník 18, s. 260-262.