Čís. 1585
Pro ocenění předmětu sporu dle § 500 c. ř. s. jest ve valutové rozepři rozhodným kurs cizí valuty v den, kdy vynesen byl rozsudek odvolacího soudu.
Neplatnou jest úmluva, dle níž měla býti opatřena cizozemská valuta prodejem československých korun na vídeňské burse, aniž k tomu svolil bankovní úřad; lhostejno, zda československé koruny měly zůstati v tuzemsku či měly býti vyvezeny do Rakouska.
Předpisů mezinárodního práva soukromého (§§ 4, 37, 300 obč. zák.) lze dbáti jen potud, pokud neodporují nutkavým předpisům práva tuzemského.
(Rozh. ze dne 28. března 1922, Rv II 404/21.)
Dne 10. listopadu 1920 dostavil se majitel žalované firmy do směnárny žalující vídeňské banky a dal jí příkaz, prodati téhož dne na vídeňské burse 300 000 Kč, výplata v Praze, co nejlépe. Žalovaná firma zavázala se dáti žalobkyni 300 000 Kč v Československé republice k disposici, sama měla si potom vyzvednouti u žalobkyně výtěžek prodeje v rakouských korunách. Žalobkyně příkaz provedla, žalovaná však Kč nezaplatila, pročež žalobkyně kryla se jinde, čímž jí vzhledem k poklesu rakouských korun vznikla škoda, jejíž náhrady (rozdílu to peníze, jejž musela, kryjíc se, za Kč vydati a peníze, jejž stržila za Kč zakoupené pro žalovanou) se na žalované domáhala. Procesní soud prvé stolice žalobu zamítl. Důvody: Nařízení vlády republiky Československé ze dne 23. listopadu 1919, čís. 644 sb. z. a n., v § 18 uvádí 644/1919 sb., § 18. Strana žalující ani netvrdí, že žalovaná 10. listopadu 1920, když příkaz ku prodeji československých korun za rakouské dávala, měla k tomu svolení bankovního úřadu. Obejití tohoto ustanovení se dle § 21 odstavec druhý cit. nař. trestá politickými úřady. Žalobkyně namítá, že prý byla od ministra financí zmocněna obchody valutové prováděti. Avšak tvrzení toto není pravdivé, protože dle citovaného nařízení není to možno. Cizí valutu lze si totiž obstarati jen dle § 5 cit. nař. u banky, ústavu nebo firmy, k obchodu cizozemskými platidly oprávněné (§ 2 cit. nař.). Již z této stylisace jest patrno, že tu jde o tuzemské banky, ústavy nebo firmy, což ostatně výslovně jest řečeno v § 2 cit. nařízení. Jednání žalované, že totiž 10. listopadu 1920 dala žalobkyni příkaz k opatření valuty rakouské, jeví se tedy býti nedovoleným jednáním, t. j. přestoupením § 18 cit. nař., jež jest trestné dle § 21 odstavec druhý cit. nař. Poněvadž však smlouva, která jest proti zákazu zákona, jest neplatna (§ 879 obč. zák.), jest míti za to, že smlouva mezi žalovanou a žalobkyní příkazem žalované a přijetím téhož na straně žalobkyně vzniklá, jest neplatná, takže nemohly z ní povstati právní účinky. Odvolací soud rozsudek potvrdil. Důvody: Odvolatelka dovozuje, že v tomto případě se nejednalo o prodej československých korun v cizině, nýbrž o prodej v tuzemsku, protože slovy »výplata v Praze« bylo výslovně ujednáno, že žalovaná firma má dáti 300 000 Kč žalující straně k disposici v Československé republice, že tedy neměly smluvní strany v úmyslu, vyvézti československé koruny do ciziny, a že šlo pouze o směnu valuty v tuzemsku. Dle vlastního tvrzení žalující strany dal dne 10. listopadu 1920 Arnošt L. jménem žalované firmy žalující bance příkaz, aby téhož dne na vídenské burse prodala co nejlépe 300 000 Kč, které jí žalovaná firma dá k disposici v Československé republice, a že výtěžek tohoto prodeje si měla žalovaná firma vyzvednouti v rakouských korunách. Šlo tudíž o nákup rakouské valuty na vídeňské burse prodejem československých korun, které žalovaná firma dle vlastního tvrzení žalující strany měla této dáti k disposici v Československu. Je jasno, že efektivní uskutečnění tohoto obchodu se nedá provésti jinak, než vývozem československých korun do ciziny, a nemůže na tom měniti nic ani celkem nejasná doložka »Zahlung Prag«, která, má-li účel, zastříti pravou povahu tohoto obchodu, nemůže značiti výplatu, nýbrž spíše složení československých korun v Praze, aby sloužily jako úhrada za cizozemskou valutu koupenou ve Vídni, tedy v cizině. Účelem takového složení československých korun nebyla tedy směna tuzemské valuty v Československé republice, jak odvolatelka tvrdí, nýbrž složení československých korun v tuzemsku stalo se jen proto, aby za ně koupena byla cizí valuta v cizině. Prodej československých korun, takto složených, měl býti proveden ve Vídni, musí tedy, nejde-li o zastřený obchod diferenční, tuzemská valuta býti převezena do ciziny, aby tam na cizozemském trhu prodejem československých korun opatřena byla cizozemská valuta. To však nařízení ze dne 28. listopadu 1919, čís. 644 sb. z. a n. bez výslovného svolení Bankovního úřadu zakazuje. Takovým svolením Bankovního úřadu se však žalující strana vykázati nemohla, právem proto prvý soud uznal, že jde o právní jednání v tuzemsku zakázané a tudíž nezavazující. Odvolatelka nemůže se také odvolávati na skutečnost, že smlouva, tvořící podklad žalobního nároku, uzavřena byla v cizině cizozemci s příslušníkem tohoto státu a že tedy smlouvu tu ve smyslu § 37 obč. zák. sluší posuzovati dle zákona místa, kde byla uzavřena, aniž může odvolatelka z předpisu § 300 obč. zák., který stanoví, že movité věci podrobeny jsou týmž zákonům, jako jich vlastník, vyvozovati, že pohledávka, o kterou jde, přísluší žalující straně, mající své sídlo ve Vídni, že tudíž platí pro onu pohledávku rakouské zákony, zejména když obchod uzavřen byl žalovaným osobně ve Vídni a byl uskutečněn na burse vídeňské. Třeba snad právní jednání, o které žalující strana opírá svůj nárok žalobní, je platným v republice Rakouské, nikdy nemůže býti závazným v území státu Československého, protože zde platnému vzniku jeho vadí výslovný zákaz zákonný. Pro území republiky Československé nemohla žalující straně nikdy vzejíti proti žalované firmě platná pohledávka, neboť předpisy mezinárodního práva soukromého v §§ 37, 4, 300 obč. zák. vytčené zřejmě mají platnost jen potud, pokud jim neodporuje nutkavý předpis práva Československého. Takovým nutkavým předpisem jest zákaz nař. ze dne 28. listopadu 1919, čís. 644 sb. z. a n. a nemůže tedy právní jednání v cizině proti tomuto zákazu uzavřené nikdy nabýti platnosti v republice Československé.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání mimo jiné z těchto
důvodů:
Nejvyšší soud dal si především otázku, zda hodnota předmětu, o kterém rozhodoval soud odvolací, převyšuje 1000 Kč, zda tedy dovolání z potvrzujícího rozsudku odvolacího soudu jest přípustné. K otázce té dlužno odpověděti kladně, poněvadž, má-li býti určena hodnota sporného předmětu v řízení odvolacím, na níž závisí přípustnost dovolání, nutno čítati kurs zažalovaných korun rakouských podle dne, kdy byl vynesen rozsudek odvolací, t. j. dne 19. září 1921, v té době však, jak dovolacímu soudu známo, hodnota zažalované pohledávky činila více než 1000 Kč, byť později klesla pod tuto mez.
Co do dovolacích důvodu čís. 2, 3 a 4 § 503 c. ř. s., připomíná se toto: Zcela správně odvodil soud prvé stolice neplatnost obchodu, žalobkyní tvrzeného, již z § 18 nařízení vlády ze dne 28. listopadu 1919, čís. 644 sb. z. a n. Dle přednesu žalobkyně měla tato žalované firmě opatřiti koruny rakouské, tedy cizozemskou valutu prodejem československých korun na vídeňské burse, tudíž v cizině. Takováto transakce dovolena dle § 18 dotčeného nařízení jen se svolením bankovního úřadu. Že tento úřad k ní svolil, žalobkyně v druhé a třetí stolici více netvrdila. Na přestupek ustanovení § 18, jehož účelem patrně bylo, čeliti spekulaci s československými korunami v cizozemsku, ano i na pokus přestupku stanoveny však dle druhého a čtvrtého odstavce § 21 téhož nařízení trest vězení a pokuta jakož i propadnutí předmětu trestného činu. Šlo tudíž dle vlastních údajů žalobkyně o zakázaný, trestný a proto dle § 879 obč. zák. neplatný obchod valutový, z něhož žalobkyně nemůže proti žalované odvoditi žádných nároků, zvláště když odvolací soud správně vyvrátil námitku žalobkyně, že prý v tomto případě nelze použíti nařízení ze dne 28. listopadu 1919, čís. 644 sb. z. a n., ježto jde o obchod stavší se ve Vídni. S tohoto právního hlediska nesejde však na tom. zda československé koruny měly zůstati v tuzemsku či zda měly do Rakouska býti vyvezeny (§ 13 dotč. nař.); případný odpor předpokladu odvolacího soudu, že valuta měla býti převezena do ciziny, se spisy netýká se proto části podstatné a nespadá tudíž pod § 503 čís. 3 c. ř. s.; — a okolnost, že nebyli slyšeni znalci o tom, že doložka »výplata v Praze« znamená, že československá valuta měla zůstati v tuzemsku, nezakládá vady odvolacího řízení po rozumu § 503 čís. 2 c. ř. s. Zároveň však plyne z toho, co uvedeno, že odvolací soud, potvrdiv rozsudek prvního soudu, jímž žaloba byla zamítnuta, neposoudil věc mylně po stránce právní (§ 503 čís. 4 c. ř. s.).