NPD documents search: Váž. civ., 19 (1937), sv. 2

Č. 11556.

Stavební právo. — Řízení správní: I. * Čtrnáctidenní lhůta § 62 odst. 1 zák. o stav. ruchu č. 45/1930 Sb., daná stavebnímu úřadu k rozhodování o stavební žádosti, počíná běžeti jen tehdy, když stavebník podal stavební žádost způsobilou k věcnému projednání. — II. * Jde-li jen o podstatnou změnu nebo opravu podle § 25 odst. 4 praž. staveb. řádu, není stavebník ani podle § 15 zák. č. 88/1920 Sb. vázán na regulační čáry, stanovené v potvrzeném regulačním a zastavovacím plánu.
(Nález ze dne 21. listopadu 1934 č. 21569.)
Věc: Hl. město Praha (adv. Dr. Adolf Štafl, vrch. mag. kom.) proti zemskému úřadu v Praze (za zúč. Jaroslava F. a spol. adv. Dr. Bedřich Süssland z Prahy) o povolení stavebních změn.
Výrok: Stížnost se zamítá pro bezdůvodnost.
Důvody: Podáním ze 24. listopadu 1932 požádal Jaroslav F. jménem svým a jménem ostatních spolumajitelů domů čp. 200 a 976 v Praze I. o povolení stavebních úprav a změn na těchto domech podle přiložených plánů. V podání dovolal se žadatel úlev zákona o stav. ruchu. Vzhledem k vyzvání magistrátu hl. m. Prahy předložil pak Jaroslav F. dne 24. prosince 1932 určité požadované dodatky ke své původní žádosti.
Na základě posudku stavební komise, jež navrhla po místním jednání, konaném dne 18. ledna 1933, většinou hlasů, aby žádané stavební povolení bylo odepřeno, oznámil magistrát výměrem z 27. ledna 1933 žadatelům, že městská rada se usnesla projednání věci odročiti; zároveň byli žadatelé vyzváni, aby v novém projektu graficky vyjádřili, jak se má komunikace v regulačním plánu projektovaná uskutečniti.
Jaroslav F. jménem svým a ostatních společníků vyzvedl po té plány a předložil je znovu žádostí z 31. ledna 1933, ve které domáhal se stavebního povolení pro svůj doplněný projekt, jejž označil výslovně jako podstatné změny a úpravy podle § 25 odst. 4 stav. ř.
Když mezitím dne 16. ledna 1933 předložil Josef H. magistrátu hl. m. Prahy žádost o povolení adaptačních prací podle svých předložených plánů na týchž domech čp. 200 a 976 v Praze I., odložila městská rada rozhodnutí o žádosti Jaroslava F. a spol. až do vyjasnění vlastnictví ob- jektu. Vzhledem k tomu, že Jaroslav F. a spol. domáhali se vydání roz- hodnutí o své žádosti, sdělil magistrát žadatelům výměrem ze 6. února 1933, že podle usnesení městské rady nebude v řízení pokračováno, do- kud nebude od jednoho z předložených projektů upuštěno; k tomuto vý- měru bylo připojeno právní poučení, že Jaroslav F. a spol. mohou se proti němu odvolati do 8 dnů.
Na odvolání, jež Jaroslav F. a spol. proti výměru magistrátu ze 6. února 1933 podali, i na zvláštní jejich žádost, jíž se přímo u zem. úřadu domáhali toho, aby tento úřad sám ve věci samé rozhodl, když stav. úřad I. instance nerozhodl o jejich žádosti do 14 dnů, vydal zem. úřad, když mezitím Josef H. svou žádost o stavební povolení vzal u magistrátu zpět, výměr z 31. května 1933, jímž zrušil napadený výměr magistrátu ze 6. února 1933 pro vady řízení a současně na základě § 62 odst. 2 zák. č. 45/1930 Sb. vyhověl žádosti Jaroslava F. a spol. a uznal, že stavební změny a úpravy na domech čp. 200 a 976 v Praze I. na Novotného lávce jsou po určitých opravách stavebních plánů z veřejných ohledů přípustné a technicky proveditelné. Povolení vázal zem. úřad na řadu podmínek, mezi nimiž jako podmínka 38. jest uvedeno, že stavebník se knihovně zaváže, že v případě výkupu nebo vyvlastnění objektu nebo jeho částí za účelem irealisace příslušného úseku regulačního plánu nebude majitel požadovati přírůstek hodnoty, vzniklý provedením úprav podle stavebního povolení.
Proti tomuto rozhodnutí je podána stížnost rady hl. m. Prahy, o níž uvažoval nss takto:
Spor, vznesený před tento soud, soustřeďuje se ve třech otázkách. První jest otázka kompetenční. Podrobněji jde o to, zda byly splněny zákonné předpoklady devoluce rozhodování v této stavební věci s obecního úřadu stavebního na úřad zemský, který o stavební žádosti dnešní zúčastněné strany meritorně rozhodl. St-lka popírá, že devoluce není zákonem odůvodněna.
Zákonné předpoklady zmíněné devoluce jsou podle zák. č. 45/1930 Sb. o stavebním ruchu (platného vzhledem k článku IV § 4 zák. č. 164/1932 Sb. i v době vydání nař. rozhodnutí) tyto tři:
1. Nejprve musí podle § 71 zák. jíti o stavbu, pro kterou se stavebník dožaduje úlev podle sedmé hlavy zákona. Že o takovou stavbu šlo, není možno důvodně popírati, neboť již v podání z 24. listopadu 1932 se stavebník úlev podle zák. o stavebním ruchu dožadoval a všechna ostatní podání, označoval výslovně jako dodatky resp. doplňky k žádosti z 24. listopadu 1932. 2. Dále musí stavebník podle § 62 cit. zák., nevydal-li stav. úřad rozhodnutí o žádosti za stav. povolení do 14 dnů, vznésti žádost, aby zem. úřad rozhodl na místě obce. St-lka ve své písemné stížnosti po této stránce žádnou námitku neformulovala. Teprve při veřejném ústním líčení uplatnil ji zástupce st-lčin. Ale námitka teprve při veřejném ústním líčení o stížnosti nově vznesená není podle §§ 5 a 14 zák. o ss přípustná. Než i kdyby bylo možno uznati, že námitka vznesená při ústním veřejném líčení je pouhým rozvedením stížnosti písemné a že je tedy přípustná, nebyla by důvodná, neboť stavebník ve svém podání z 20. března 1933, řízeném na zem. úřad v Praze, výslovně žádost za devoluci vznesl. Zdali ji správně odůvodnil nepadá na váhu a je proto lhostejno, že ve své žádosti uvedl, že magistrát nedodržel lhůt, předepsaných v §§ 32 a 36 stav. ř.
3. Poslední zákonný předpoklad devoluce je podle § 62 cit. zák. ten, že stavební úřad o žádosti za stavební povolení nevydal do 14 dnů rozhodnutí. Rozhodnutím tímto nemůže býti vzhledem k účelu předpisu § 62 zák. a celé jeho hlavy sedmé rozuměno nic jiného, nežli rozhodnutí meritorní, tedy buď udělení stavebního povolení anebo zamítnutí žádosti. Aplikaci tohoto zákonného ustanovení sluší ovšem omeziti na takové žádosti o stavební povolení, jež jsou způsobilé, aby o nich mohlo býti rozhodnuto meritorně. Neboť devoluční předpis zákona zajisté nechce privilegovati žádosti nedbale a nedostatečně instruované, nýbrž chce toliko chrániti jednak stavebníka, jednak i veřejný zájem na urychleném řízení konsensním proti neodůvodněnému průtahu ve vyřizování. Podle toho by tedy devoluce nenastala, kdyby stavební úřad do 14 dnů meritorní rozhodnutí nevydal, nýbrž žádost za stavební povolení žadateli vrátil za účelem doplnění, jehož jest podle předpisů stavebního řádu k meritornímu vyřízení stavební žádosti zapotřebí.
Že zamítnutí stavební žádosti z důvodů meritorních devoluci vylučuje, plyne již z toho, co bylo řečeno.
V případě dnešního sporu vyřídil stav. úřad žádost za stavební povolení, dav ji dříve doplniti výměrem ze 6. února 1933, jímž stavebníku sdělil, že v řízení nebude pokračováno až do vyjasnění vlastnických poměrů příslušných objektů, a to z toho důvodu, že vedle dnešní zúčastněné strany požádal za stavební povolení v příčině téhož objektu ještě jiný žadatel.
Žal. úřad pojal toto vyřízení obecního úřadu stavebního jako vyřízení pouze dilatorní. Neuznal je tedy za rozhodnutí meritorní a ujal se proto sám rozhodování ve věci samé. St-lka obracejíc se proti tomuto pojetí hájí názor, že řečený výměr obecního úřadu stavebního obsahuje meritorní, ovšem zamítavé rozhodnutí o žádosti stavební, jež by ovšem devoluci stálo v cestě. Ale samo textování výměru ze 6. února 1933: »V řízení nebude pokračováno, dokud nebudou vyjasněny poměry vlastnické«, nasvědčuje zcela nepochybně tomu, že výměr tento nebyl ani stavebním úřadem myšlen, natož pak formulován, jako zamítavé rozhodnutí meritorní. Meritorní rozhodnutí stavebního úřadu tedy devoluci v cestě nestálo. Než i kdyby vzhledem k tomu, že jde o příslušnost žal. úřadu, slušelo z úřední povinnosti zkoumati, zda devoluci nevylučuje nějaký nedostatek stavební žádosti, který brání meritornímu jejímu vy- řízení, nebylo by možno přípustnost devoluce popříti. Lze zajisté připustiti, že stav. úřad může věcné vyřízení žádosti stavební podmíniti průkazem, že žadatel je k příslušné disposici se staveništěm podle práva soukromého oprávněn. Avšak v případě dnešním stavebník podáním ze 4. února 1933, tedy již před vydáním výměru ze 6. února 1933, předložil stavebnímu úřadu doklady o svém knihovním vlastnictví, takže souběžná žádost jiného žadatele za povolení stavební nemohla jeho legitimaci k podání žádosti za stavební povolení činiti pochybnou. I kdyby se počítala 14denní lhůta k rozhodnutí teprve od předložení zmíněných dokladů, nebylo stavebním úřadem v této lhůtě o stavební žádosti rozhodnuto. Byl tedy i poslední ze zákonných předpokladů o devoluci v daném případě splněn. Námitka st-lčina, v níž tvrdí se opak a k níž je st-lka legitimována, nejen pokud chrání svého tvrzeného práva na kompetenci v oboru samostatné své působnosti, nýbrž i jako strana v řízení stavebním, nemohla tudíž býti uznána důvodnou.
Druhá otázka, na níž závisí rozhodnutí přítomného sporu, je již povahy meritorní. Jde o to, zdali ustanovení § 15 zák. č. 88/1920 Sb. o státní reg. komisi pro Prahu s okolím, podle něhož způsob stanovený v potvrzeném přehledném regulačním a zastavovacím plánu pro budoucí zastavění a úpravu terénu je závazný pro budoucí stavby, postihuje všechna stavební podnikání, zejména i takové stavby, jež ve smyslu stav. řádu pro Prahu (zák. č. 40/1886 z. z. čes.) kvalifikují se jako podstatné změny. Je pravda, že § 15 zák. č. 88/1920 Sb. mluví zcela všeobecně o budoucích stavbách. Nelze však přehlížeti, že přehledný plán má v podstatě (nehledě k možnosti plnějšího regulačního obsahu) právně stejnou povahu, jako plán polohy podle stav. řádu, jak tento soud již opětovně vyslovil (srov. na př. nál. Boh. A 6563/1927).
Kompromis mezi regulačními disposicemi plánu polohy a dosavadními stavbami je však ve stavebním řádě rozřešen tím způsobem, že pokud jde o poměr těchto staveb k regulačním čarám ulic a veřejných prostranství, musí se novým čarám plánem polohy stanoveným kromě staveb nových přizpůsobiti jen přestavby a přístavby, nikoli však podstatné a tím méně pak nepatrné změny a opravy existujících budov. Že tato zásada má platnost pro přehledný plán regulační a zastavovací podle zák. č. 88/1920 Sb., potvrzuje tato úvaha:
Zákon č. 88/1920 Sb. neřeší specielně otázku, jakým způsobem mají budoucí stavby býti uvedeny v soulad s plánem přehledným, zejména pokud jde o regulační čáry plánu přehledného. Odpověď na tuto otázku sluší tedy hledati v předpisech stav. řádu, podle něhož právě jen nové stavby, přístavby a přestavby musí se čarám regulačním přizpůsobiti. Kdyby byl zák. č. 88/1920 Sb. chtěl postihnouti i podstatné změny a opravy tak jako postihuje nové stavby, přestavby a přístavby, byl by musil ustanovení stavební čáry a výškové úrovně předepsati i pro podstatné změny a opravy. Nic takového však tento zákon neobsahuje a na ustanoveních stav. řádu, na něž zřejmě navazuje, po této stránce nic nemění.
Z toho následuje, že pro podstatné změny není podle zák. č. 88/1920 Sb. zapotřebí předchozího ustanovení čáry stavební a výškové úrovně, stejně jako není ho zapotřebí podle platného řádu stavebního. Zbývá tedy již jen třetí otázka, zda totiž projektovanou stavbu sluší pojímati jako přestavbu, jak to hájí stížnost, či jako podstatné změny, jak činí žal. úřad.
Pojem přestavby je ve stav. řádě pro Prahu (na rozdíl od stav. řádu pro Čechy) (§ 25 odst. 3) vymezen velmi úzce a to v ten smysl, že je to stavba, jež vyžaduje zvláště toho, aby hlavní části dosavadní stavby, jež k veřejné ulici a třídě přiléhají, byly vyměněny, odstraněny nebo posunuty. Hlavní části stavby, jež přiléhají k veřejné ulici a třídě, jsou zdi obvodové (hraniční). Přestavbou lze tedy rozuměti jen stavební úpravu, již se tyto obvodové zdi vyměňují, odstraňují neb posunují. V případě dnešního sporu nelze však důvodně tvrditi, že obvodové zdi dosavadní stavby mají býti vyměněny, odstraněny nebo posunuty. Jestliže stížnost v tomto směru namítá, že projektovaná stavba bude míti nové stropy v různých výškách, že bude nutno do zdí obvodových bourati a nově je zdíti a že se mají vybourávati zdi a pilíře, uvádí okolnosti, jež vesměs nasvědčují tomu, že obvodové zdi dosavadní budovy nemají býti měněny způsobem přestavbu charakterisujícím. Projektované úpravy naopak spadají pod pojem podstatných změn, jaké má na mysli § 25 odst. 4 stav. řádu. Jde-li však jen o podstatné změny, pak nemá významu, zda Novotného lávka má povahu veřejné ulice a zda sluší přihlédnouti k nové třídě, projektované v dotyčných místech přehledným plánem.
Dlužno ještě poznamenati, že z nálezů tohoto soudu stížností citovaných Boh. A 4217/24 a 7658/29 nemůže st-lka nic pro sebe vytěžiti, ježto tyto nálezy jednají o jiných otázkách, nežli které jsou dnes na sporu, kdežto nálezy Boh. A 190/20 a 958/21 jsou vybudovány na právním názoru, který stanovisko st-lčino nikterak nepodporuje. Žal. úřad posoudil tedy správně spornou úpravu jako podstatné změny, jimž — jak bylo svrchu dovoženo — přehledný plán regulační a zastavovací za dnešního, byť snad praktické regulační potřebě jen neúplně vyhovujícího stavu práva, v cestě nestojí. Námitky ve stížnosti formulované nemohly proto býti uznány důvodnými a bylo ji tedy zamítnouti.

Citace:

Č. 11556. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1935, svazek/ročník 16/2, s. 553-557.