NPD documents search: Váž. civ., 4 (1922)

Čís. 1966.

Přípustnost pořadu práva pro žalobu proti obci o náhradu škody zabráním bytu, jež bylo nejvyšším správním soudem zrušeno.
(Rozh. ze dne 7. listopadu 1922, R I 889/22.) Žalobci byl zabrán byt a když zábor byl právoplatně zrušen a obec přes to, bytu neuvolnila, domáhal se žalobce na ní náhrady škody. Námitce nepřípustnosti pořadu práva soud prvé stolice vyhověl a žalobu odmítl, rekursní soud zamítl námitku nepřípustnosti pořadu práva. Důvody: Soud prvé stolice vyhověl námitce nepřípustnosti pořadu práva, domnívaje se, že žalovaná obec, provádějíc zabrání bytů, jednala na základě zmocnění jako orgán veřejný ve výkonu výsostního práva. Leč při tom přehlíží, že podmětem sporu není otázka tohoto záboru, neboť ta byla již úřady správními rozhodnuta v ten rozum, že zábor nestal se způsobem správným a usnesení o něm bylo zrušeno. Předmětem sporu jest soukromoprávní nárok na náhradu škody, kterýž žalující neodůvodňuje tím, že obec mu byt zabrala, nýbrž tím, že učinila tak bezprávně a že, i když již bylo její usnesení zrušeno, nepostarala se o nápravu a zabraného bytu neuvolnila a nevrátila. Zde nejde již o předurčující otázku správnosti rozhodnutí správního, nýbrž o to, zda jest tu povinnost k náhradě škody pro rozhodnutí nesprávné, takže předpis § 37 čes. zřízení obecního se na tento případ nevztahuje, nehledíc ani k tomu, že zabírání bytů obcemi opírá se o zvláštní výjimečný zákon, který v § 27 obsahuje zvláštní předpisy o příslušnosti a vyhrazuje rozhodování o všech právních nárocích majetkových, které vzejdou výkonem tohoto práva, vyjma náhradu za nájemné, řádným soudům. Není důvodu, omezovati tyto nároky pouze na nároky, které by mohly vzejíti poškozením anebo zneužitím bytu a pod., neboť zákon sám nerozeznává, vyjímaje jedině náhradu za nájemné, a naopak z odstavce 9 téhož paragrafu plyne, že spadají sem též jiné nároky než nároky plynoucí z nákladu, na byt vynaloženého, a nelze takové nějaké omezení vyvozovati z § 1111 obč. zák., jenž sice přiznává nárok na náhradu škody pro zneužití a pod., ale nepokládá ji za jedinou možnou škodu z poměru nájemního. Naopak právě tento paragraf umístěn jest ve skupině předpisů ukládajících nájemci povinnost vrátiti předmět nájmu po skončené době nájemní a nelze pochybovati, že i škoda z nesplnění této povinnosti může býti požadována. Tím spíše tedy škoda pro nevrácení bytu neprávem zabraného pokud se týče právně nezabraného a tedy svémocně užívaného. Jde tedy o ryze soukromoprávní nárok majetkový, o němž dle obecných zásad § 1 j. n. a zvláštních předpisů citovaného zákona rozhodovati náleží soudu, takže námitka nepřípustnosti pořadu práva není odůvodněna.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu.
Důvody:
Tím, že výměr o zabrání bytu byl rozhodnutím nejvyššího správního soudu zrušen, přestal býti poměr obce k žalobci poměrem obce jemu úředně nadřízené k podřízenému a nastal poměr podmětů souřadných s právy a povinnostmi soukromoprávními, poměr veřejnoprávní proměnil se v poměr soukromoprávní, o němž rozhodují soudy. Zda je zde zavinění obce zavazující ji dle platných zákonů k náhradě zažalované škody, zda zejména ocitla se obec v situaci, která jí znemožnila, obnoviti předešlý stav, jak v dovolacím rekursu uvádí, bude řešeno teprve sporem ve věci samé.

Citace:

č. 1966. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1924, svazek/ročník 4, s. 987-988.