Čís. 14856.

K § 308 ex. ř.
Věřiteli a zaň nastupujícímu věřiteli vymáhajícímu, který dobývá pohledávky na poddlužníku v důsledku přikázání k vybrání, náleží dokázati vznik pohledávky; její zánik nebo postup náleží dokázati poddlužníku.
(Rozh. ze dne 9. ledna 1936, Rv II 101/34.) Žalobkyně uvádí, že usnesením krajského soudu ze dne 26. června 1931 byla jí povolena exekuce proti Josefu S-ovi zabavením a přikázáním pohledávky jeho proti žalovanému ve výši plus minus 20000 Kč, kterážto pohledávka byla žalobkyni příkazním usnesením okresního soudu ze dne 11. července 1931 přikázána k vybrání. Žalovaný však nedbal tohoto soudního zabavení, ač v době, kdy mu byla doručena platební zápověď, měl Josef S. proti němu pohledávku ve výši plus minus 20000 Kč, kterou také zažaloval; přes to vyplatil tuto pohledávku Zikmundu F-ovi, který si vymohl exekuční platební zápověď teprve dne 2. prosince 1931. Navrhuje proto žalobkyně, by žalovaný byl uznán povinným zaplatiti jí zabavenou pohledávku do výše vymáhaného nároku. Prvý soud žalobu zamítl, odvolací soud uznal podle žaloby. Důvody: Žalobkyně uplatnila proti žalovanému jako poddlužníku pohledávku Josefa S-a, jež byla pro ni zabavena a jí byla přikázána k vybrání. Usnesení o zabavení doručeno dne 1. července 1931 žalovanému. Žalobkyně má tedy dokázati jen, že její dlužník proti poddlužníku pohledávku v uvedené době měl. O tom vedla důkazy, jež byly provedeny a bylo zjištěno, že v uvedené době, t. j. 1. července 1931 dlužník skutečně pohledávku proti žalovanému vymáhal a udal, že spor skončil tím, že pojišťovna, u níž žalovaný byl pojištěn, zaplatila 24000 Kč, ty dostal Zikmund F. V době zabavení byl spor v běhu; klid řízení nastal teprve 9. června 1932, tedy skorem rok po zabavení. Tím odvolatelka vyvrátila úplně tvrzení žalovaného, že v době zabavení neměl S. proti ní žádné pohledávky. Námitka žalovaného, že při zabavení nebyl udán právní titul pohledávky a že jednalo se o pohledávku naprosto neurčitou, neobstojí vzhledem k tomu, že spor o pohledávku byl zahájen v dubnu 1931, 28. dubna 1931 konán byl první rok a dne 7. června 1931 podána byla žalobní odpověď a v návrhu na povolení exekuce na tento spor jest výslovně poukázáno. Za toho stavu věci bylo na žalovaném, aby dokázal zánik pohledávky, neb převod na jinou osobu před 1. červencem 1931. V tom směru žalovaný nic neuvedl, zejména netvrdil, že tehdejší žalobce Josef S. postoupil již před zabaveními pro odvolatelku pohledávku Zikmundu F-ovi. S. to sice udal při svém výslechu, žalovaný toto jeho tvrzení si neosvojil, nelze tedy na to, co takto svědek udal, vzíti zřetele (rozh. čís. 4306, 7651, 10866 Sb. n. s.). O tom pak nelze pochybovati, že tvrzení, »že S-ovi nepříslušela proti žalovanému taková pohledávka a zejména ne 1. července 1931«, neobsahuje také tvrzení, že pohledávka sice příslušela, ale přešla před 1. červencem 1931 na osobu jinou. Vzal-li pak přece první, soud zřetel na to, co netvrdila strana, posoudil věc nesprávně právně; právem to odvolání vytýká a muselo mu býti vyhověno. Případná cesse pohledávky uplatněné mohla, se státi pouhou dohodou mezi S-em a F-em; platila pak ode dne této úmluvy o cessi, aniž bylo potřebí uvědomění poddlužníka, dnešního žalovaného. Nebyl-li ovšem tento o této cessi uvědoměn, pak nebyl oprávněn ani on ani pojišťovna za něj platiti F-ovi, když zde stávala zápověď z 1. července 1931.
Nejvyšší soud uloživ odvolacímu soudu nové jednání a rozhodnutí prohlásil v důvodech:
Názor žalované, že exekuce vedená proti ní jest bezúčinná, poněvadž exekuční žádost neudává právní titul zabavené pohledávky, není správný a poukazuje se dovolatelka v té příčině na správné odůvodnění napadeného rozsudku. Rovněž nezáleží na tom, zdali Zikmundovi F-ovi platila za povinného Josefa S. strana žalovaná, či pojišťovna, ježto pojišťovna mohla jednati jen v zastoupení strany žalované. Jinak však jest dovolací důvod nesprávného právního posouzení oprávněn. Názor, že soud první stolice nebyl oprávněn zjišťovati, že Josef S. před exekučním zabavením postoupil svou pohledávku Zikmundu F., poněvadž žalovaná strana v první stolici nic takového netvrdila a neosvojila si údaje svědka Josefa S., jest mylný. Je sice pravda, že žalující věřitel musí dokázati toliko vznik pohledávky, kdežto její zánik nebo převod musí dokázati žalovaný dlužník, a totéž platí, žaluje-li místo původního věřitele vymáhající věřitel, pro něhož byla pohledávka ta zabavena a k vybrání přikázána, poddlužníka. Na žalující straně bylo tedy jen dokázati vznik zabavené pohledávky, kdežto její zánik nebo převod příslušelo dokázati straně žalované. Rozhodnou je tedy jedině okolnost, zda Josefu S. v době zabavení příslušela pohledávka proti straně žalované, a nikoli zdali a kdy byla žalovaná strana o postupu pohledávky uvědoměna, neboť placení původnímu dlužníku (postupiteli) před nabytím vědomosti o postupu jest podle § 1395 obč. zák. právem a nikoli povinností věřitele a rovněž i složení pohledávky na soud podle § 307 ex. ř., nežádá-li za to některý věřitel, jemuž byla pohledávka přikázána. Vyplatí-li dlužník, resp. poddlužník peníze pravému věřiteli, nemohou ho stíhati žádné škodlivé následky.

Citace:

Č. 14856. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1937, svazek/ročník 18, s. 54-56.