Čís. 17364.

Nelze povoliti přeměnu rozvodu manželství od stolu a lože v jeho rozluku (§17 rozl. zák.), bylo-li manželství rozvedeno pro hluboký rozvrat, na němž byl manžel, navrhující rozluku, převážně vinen.
(Rozh. ze dne 6. září 1939, R I 542/39.)
Pravoplatným rozsudkem krajského soudu v J. bylo k návrhu žalované manželky uznáno, že se její manželství se žalujícím jejím manželem rozvádí výhradně z viny žalujícího manžela, který je, ne-li výhradně, aspoň převážně vinen hlubokým rozvratem manželským a mimo to opětným zlým nakládáním a na cti ubližováním žalované manželce podle § 109 obč. zák. (§ 13 e) rozl. zák.). Nižší soudy vyhověly na to žádosti žalujícího manžela, opírající se o předpis § 17 rozl. zák., a prohlásily jeho manželství se žalovanou za rozloučené z výhradné jeho viny, rekursní soud z těchto důvodů: Právo na rozluku podle § 17 zák. nelze odepříti vinnému manželu proto, že v rozvodovém rozsudku byl uznán vinníkem. Rozhodným jest jen, zda se manželova žádost nepříčí dobrým mravům (rozh. č. 9991 Sb. n. s.). V řízení nevyšlo najevo nic, co by svědčilo o tom, že by návrh na povolení rozluky odporoval dobrým mravům. Neplní-li navrhovatel svou alimentační povinnost vůči manželce a dítěti, nemění se na tomto stavu povolenou rozlukou nic, neboť nevinná manželka má podle § 1266 obč. zák. nárok, aby jí byla škoda, již utrpěla rozlukou, nahrazena placením výživného. Nejvyšší soud žádost za povolení rozluky zamítl. Důvody:
Uplatňovaný důvod nezákonnosti je opodstatněn. Podle doslovu § 17 rozl. zák. může sice každý manžel v nesporné cestě žádati za rozluku za podmínek v tomto zákonném místě uvedených, čímž však míněna jest jen jeho legitimace k takové žádosti. Záleží však vždy na okolnostech případu, zda věcně lze žádosti vyhověti. V daném případě bylo manželství rozvedeno především pro hluboký rozvrat manželský, na němž byl žadatel převážně vinen. Zde by tedy nebylo bývalo lze po rozumu poslední věty § 13 h) rozl. zák. vysloviti rozluku manželství k jeho žalobě. Podle názoru dovolacího soudu nelze ji však povoliti ani podle § 17 téhož zák. v nesporném řízení k jeho žádosti. Příčilo by se skutečně jasnému a nepochybnému smyslu zákona rozlukového vyplývajícímu z doslovu zmíněného § 14 cit. zák. (čl. V č. 1 zák. ze dne 11. prosince 1934 čís. 251 Sb. z. a n.), kdyby hlubokým rozvratem výhradně nebo převážně vinný manžel mohl cestou žádosti za rozluku docíliti toho, co by mu musilo býti cestou řádné žaloby odepřeno (srov. Sb. n. s. č. 5687, 15310). Tu nejde po názoru dovolacího soudu jenom o právní posouzení, nýbrž přímo o nezákonnost. Za těchto okolností nepadá na váhu ani to, že vedle rozvratu bylo uznáno za další důvod rozvodu jednání žadatelovo ve smyslu § 13 e) rozl. zákona. Nehledíc k tomu, že z okolností zjištěných v rozvodovém sporu nevychází, že by tímto rozvodovým, pokud se týče rozlukovým důvodem byla nějak vinna nebo aspoň spoluvinna také odpůrkyně, nebylo by důsledné a bylo by rovněž v rozporu se zákonem, kdyby byla uznána za nepřípustnou podle zákona tam, kde by důvodem byl jenom hluboký rozvrat způsobený žadatelem, kdyby však měla býti připuštěna v takovém případě, kde k hlubokému rozvratu způsobenému převážně žadatelem druží se ještě některý další důvod rozlukový žadateli za vinu připočtený, kde tedy jeho vina je ještě větší.

Citace:

č. 17364. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1940, svazek/ročník 21, s. 423-424.