Č. 812.

Zabírání bytů: Osoba, které obec hodlá pronajati zabraný byt, ba ani nájemce takového bytu nemá podle § 2 zák. o správ. soudě nároku před nejvyšším správním soudem stihatelného, aby obec neužila svého práva vzdáti se zabraného bytu.
(Nález ze dne 15. dubna 1921 č. 4461.)
Prejudikatura: usnesení č. LI.
Věc: MUDr. Jaromír F. v Brně proti společnému bytovému úřadu v Brně o zrušení zabrání bytu.
Výrok: Stížnost odmítá se pro nepřípustnost.
Důvody: U společného bytového úřadu v Brně byla podána žádost Marie D., Josefa S. a Pavla K., aby bylo zrušeno zabrání bytu S—ova. vyřknuté výměrem z 5. listopadu 1920 a schválena záměna brněnského bytu S—ova za vinohradský byt K—ův. Příznivé vyřízení této žádosti doručeno také stěžovateli, jemuž byl byt S—ův dříve »přidělen«...
Jednaje o stížnosti jeho, zkoumal nejvyšší správní soud především otázku, je-li stěžovatel dle zákona legitimován ke stížnosti této.
Dle § 2 zák. o správ. soudě ze dne 22. října 1875 č. 36 ř. z. ex 1876, jenž dle § 2 zákona z 2. listopadu 1918 č. 3 sb. z. a n. platí i pro řízení před nejvyšším správním soudem, může stížnost býti podána stranou, která tvrdí, že jí bylo nezákonným rozhodnutím neb opatřením úřadu správního ublíženo v jejích právech.
Jest proto zkoumati otázku, mohl-li stěžovatel tím, že žalovaný úřad ve svém zabíracím nálezu z 5. listopadu 1920 vyřkl, že byt S—ovi zabraný hodlá pronajmouti stěžovateli, nabýti subjektivního nároku před nejvyšším správním soudem stihatelného.
Právní účinek záboru jeví se v tom, že s jedné strany zabráním bytu neb místnosti pozbývají dle § 10 zák. z 30. října 1919 č. 592 sb. z. a n. vlastník domu i majitel bytu práva, by volně nakládali zabranými byty a místnostmi, a nájemní smlouvy o nich zrušují se dnem, kdy projde lhůta k vyklizení, a že s druhé strany dle § 13 obec nabývá práva zabrané byty a místnosti pronajmouti.
Dle § 16 cit. zákona má obec (společný bytový úřad) právo kdykoliv se vzdáti zabraného bytu, o čemž dle § 16, druhého odst. musí zpraviti majetníka domu nebo podpronajímatele, nikoliv však nájemníka neb podnájemníka.
Žalovaný úřad, zrušiv zábor bytu S—ova, použil jen svého práva vzdáti se zabraného bytu. Toto vzdání může projeviti svůj účinek jen u osob, jichž právo bylo záborem obmezeno a má proto jen vlastník domu neb majitel bytu postavení strany v řízení, v němž jde o vzdání se záboru po rozumu § 16, odst. 1., a tím vysvětluje se i předpis § 16, odst. 2., koho o zrušení záboru jest vyrozuměti.
§§ 13 a násl. bytového zákona mluví jen o pronájmu zabraných místností, neznajíce jiného opatření, neznajíce zejména žádného přídělu. Pokud obec zabraný byt nepronajala, nenabývá ten, jehož obec oznámí majiteli zabraného bytu jako budoucího nájemce, ať oznámení to stane se slovy, že obec hodlá pronajmouti neb že přiděluje byt určité osobě, žádného práva, ani když i jemu úmysl ten byl oznámen.
Teprve tím, že osoba obcí za budoucího nájemce označená byt od obce skutečně najme, vstupuje osoba tato k obci v poměr ryze soukromoprávní.
Ani nájemce nemá tedy podle § 2 zák. o správ. soudě nároku před nejvyšším správním soudem stihatelného, by obec neužila svého práva vzdáti se zabraného bytu, které jí §em 16 jest vyhrazeno, tím méně ovšem ten, kdo byt neměl ještě najatý.
V příčině té setrval nejvyšší správní soud na náhledu již v zdejším usnesení ze dne 2. prosince 1920 čís. 11019 (Boh. LI) vysloveném, na kteréž se dle § 44 jednacího řádu poukazuje.
Bylo proto stížnost odmítnouti.

Citace:

č. 812. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1922, svazek/ročník 3, s. 462-463.