Č. 3574

Kinematografy. — Policejní právo trestní: Kdy lze provádění zakázaného filmu pokládati za »veřejné« ve smyslu § 15 min. nařízení z 18. září 1912 č. 191 ř. z.
(Nález ze dne 8. května 1924 č. 7925). Věc: O. V. v P. (adv. Dr. AI. Brunclík z Prahy) proti zemské správě politické v Praze o trestní nález.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Nař. rozhodnutím potvrzen byl trestní nález policejního ředitelství v Praze, jímž byl st-l odsouzen pro přestupek § 15 min. nař. z 18. září 1912 č. 191 ř. z., jehož se dopustil tím, že předváděl dne 1. listopadu 1922 v sále filmové bursy v Praze veřejně zakázaný film »Sodoma a Gomora«, do vězení na 3 dny. — — —
Nález nss-u založen jest na těchto úvahách:
Jest mimo spor, že skutková podstata přestupku § 15 nař. svrchu uvedeného jest dána jen tenkráte, jestliže film neschválený předváděn byl veřejně. Žal. úřad shledal v daném případě, že předvádění filmu »Sodoma a Gomora«, jež dalo podnět k trestnímu řízení proti st-li, jest kvalifikováno jako »veřejné« třemi momenty: 1. počtem osob, jimž byl předveden (na 50 osob, tedy mnohem více než tři); 2. účelem, za jakým byl předveden: aby obsah jeho byl co nejvíce zveřejněn a byla tak prokázána bezdůvodnost jeho zákazu a neudržitelnost censumi praxe; 3. opomenutím opatření, aby předvedení nemohly se zúčastniti osoby nepozvané, a skutečnou účastí osob nepozvaných.
St-l naproti tomu namítá, že předvedení filmu jemu za vinu kladené za veřejné pokládati nesluší, poněvadž bylo omezeno na pozvané hosty, dovozuje, že na otázku veřejnosti kinematografického představení sluší použíti kriteria, podávajícího se z předpisu § 2 zák. z 15. listopadu 1867 č. 135 ř. z.
Nss v tom st-li bez výhrady za pravdu dáti nemohl. Pojem veřejnosti různým způsobem vyznačovaný vyskytuje se zhusta v právních normách a není pochybnosti, že jest ho užíváno ve smyslu několikerém. Používá-li nařízení č. 191 z r. 1912 v § 15 výrazu »veřejné předvedení« obrazu, musí nejprve v tomto nař. samém býti hledáno vodítko pro výklad, co tímto výrazem bylo míněno. Nařízení to týká se podle svého nadpisu »pořádání veřejných představení kinomatografem«. Předpis § 1 váže spořádání veřejných představení kinematografem« na požadavek úřední licence. I z toho a ovšem i z dalších ustanovení nař. jest nade vší pochybnost patrno, že nařízení to má na zřeteli podniky kinematografické, o podnicích v kontextu také opětovně mluví — tedy podniky toho druhu, o jakých se zmiňuje úvoz. patent k živn. řádu v čl. V. pod lit. o) (podniky pro veř. zábavy a všeliká představení). Z toho však jest nutno usuzovati, že předpisy nař. nevztahují se na taková předvádění kinematografických obrazů, které nemají ráz veř. představení. Že představení nestává se veřejným již pouhou skutečností, že se ho zúčastní více než 3 osoby (jako diváci nebo posluchači), není třeba dokazovati; bylo-li by tomu tak, pozbyl by pojem představení (zábav) soukromých praktického významu a rovněž i všeho reálního obsahu, neboť i představení, omezující se na př. na kruh rodinný, musila by důsledně býti pokládána za veřejná, kdyby členů rodiny bylo více. Jest nepochybno, že v tomto smyslu platné normy pojmu představení veřejná neužívají. Počet účastníků jest zajisté okolností velmi důležitou, ale nikoli vždycky o sobě rozhodnou pro posouzení, je-li nějaké představení veřejné čili nic. V zásadě nelze vyloučiti, že by i při počtu 50 účastníků představení mohlo ještě zachovat si ráz představení soukromého. S tohoto hlediska posuzovati jest otázku, kdy předvádění filmu děje se veřejně. Jest tedy právně mylný názor v nař. rozhodnutí se projevující, že předvedení filmu »Sodoma a Gomora« dne 1. listopadu 1922 jest kvalifikovati jako veřejné již proto, že se ho zúčastnilo na 50 osob, tedy mnohem více než tři.
Zřejmě nelze za kriterium veřejnosti pokládati také účel, za jakým st-l dal podle svého udání film předvésti, totiž, aby pozvaní representanti úřadů, kruhů uměleckých a žurnalistických učinili si vlastní úsudek o tom, je-li film závadný čili nic. Také v té příčině zakládá se odůvodnění nař. rozhodnutí na mylném právním názoru.
Otázku, zdali anebo za jakých předpokladů předvádění filmu pozbývá rázu předvádění veřejného tím, že přístup k němu jest omezen na osoby pozvané, žal. úřad výslovně neřešil, maje za prokázáno, že předvádění filmu sl-lem dne 1. listopadu 1922 nebylo omezeno na zvané hosty, a že se ho osoby nepozvané též skutečně zúčastnily. Bylo tedy po této stránce nss-em nejprve zkoumati, zdali toto zjištění má oporu ve spisech, a dospěl-li k němu úřad postupem procesně bezvadným. Že u vchodu do místnosti, kde film byl předváděn, kontrola přicházejících prováděna nebyla, potvrdili souhlasně policejní agent P., spisovatel O. Sch. a kancelista Ch., kteří předvádění filmu byli přítomni. Že Ch. pozvánku nedostal, potvrdil st-l sám, že spisovatel Sch. pozván nebyl, nýbrž k předvedení filmu přišel náhodou, jest z jeho výpovědi zřejmo a stížnost možnost toho připouští. Tyto okolnosti poskytly však úřadu dostatečný podklad pro zjištění, že předvádění filmu na pozvané hosty omezeno nebylo, a neshledal soud vadu v tom, že úřad nevyslechl ony osoby, které podle udání st-lova měly za úkol kontrolu u vchodu prováděti. St-l sám výslechu těchto osob nenavrhoval a netvrdil, že kontrolu skutečně prováděly, nýbrž jen že jim to bylo uloženo. To ovšem o sobě nestačí, aby st-l byl sprošten odpovědnosti za porušení předpisu § 15. nař. z r. 1912. Že pak předvádění filmu, k němuž má přístup okruh osob předem neurčený, sluší pokládati za veřejné předvádění, nelze pochybovati. Poněvadž pak jest nesporno, že šlo o předvádění filmu zakázaného, jest po této stránce skutková podstata přestupku § 15. nař. č. 191 z r. 1912 zjištěna a bylo proto stížnost zamítnouti jako neodůvodněnou. — — —

Citace:

č. 3574. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/1, s. 1217-1219.