NPD documents search: Váž. tr., 9 (1927)

Čís. 2806.

»Na sebe převedení« (§ 185 tr. zák.) předpokládá nabytí skutečné moci nad věcí, by jí bylo nakládáno způsobem, jak činívá vlastník nebo jinak oprávněný; »ukrývání« předpokládá jakoukoliv potají provozovanou činnost, jež směřuje k tomu a jest s to, by stížila nebo znemožnila oprávněné osobě opětné nabytí předmětu, jehož pozbyla; ten i onen pojem předpokládá positivní činnost; pouhé trpné chování majitele bytu (uživatele společné skříně) k tomu, že jiný spoluužívatel bytu (skříně) uloží ukradenou věc, není ještě podílnictvím na krádeži.
(Rozh. ze dne 30. května 1927, Zm I 258/27.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost státního zastupitelství do rozsudku zemského trestního soudu v Praze ze dne 24. března 1927, pokud jím byla obžalovaná podle §u 259 čís. 3 tr. ř. sproštěna z obžaloby pro zločin podílnictví na krádeži podle §§ 185, 186 písm. a) a b) tr. zák.
Důvody:
Zmateční stížnost napadá rozsudek nalézacího soudu, pokud jím byla obžalovaná z obžaloby pro zločin podílnictví na krádeži podle §§ 185, 186 a), b) tr. zák. sproštěna, z důvodu §u 281 čís. 5 tr. ř. Tento zločin předpokládá, by obžalovaná ukradené věci ukrývala, na sebe převedla neb přošantročila (jich odbyt opatřila), vědouc, že jsou ukradeny. Obžalované se klade za vinu, že věci ukradené Helenou R-ovou na sebe převedla a ukryla. Trestní zákon těchto pojmů, totiž na sebe převésti a ukrývati věci ukradené, nevymezuje, nutno proto při jich výkladu říditi se názory a potřebami denního života, přihlížeti k požadavku jistoty
Trestní rozhodnutí IX. 29 vzájemných právních styků, chrániti důvěru v jich stálost a bezpečnost a, jelikož se jedná spolu i o pojmy právní, pokud možno dbáti souladu mezi právem trestním a právem soukromým. Použije-li se na ony pojmy tohoto hlediska, předpokládá »na sebe převedení« po objektivní stránce, nabytí skutečné moci nad věcí, by jí bylo nakládáno způsobem, jak činívá vlastník nebo jinak oprávněný; »ukrývání« předpokládá po objektivní stránce jakoukoliv potají provozovanou činnost, jež směřuje k tomu a jest s to, by ztížila nebo znemožnila oprávněné osobě opětné nabytí předmětu, jehož pozbyla. Jak »na sebe převedení«, tak i »ukrývání« předpokládá positivní činnost, tam nabývací, tu směřující k ztížení nebo znemožnění opětného nabytí ukradené věci osobou oprávněnou. Pouhé trpné chování se obžalovaného (majitele bytu) k tomu, že jiný spoluužívatel bytu tam uloží ukradenou věc, není ještě podílnictvím na krádeži. Nestačí pouhé vědomí matky o původu věcí (z krádeže), jež dcera do společného bytu přinesla, pokud matka nepředsevzala aktivní činnosti v §u 185 a 186 tr. zák. předpokládané a shora naznačené (čís. 2556 sb. n. s.). Nalézací soud v té příčině zjišťuje, že nebylo průvodním řízením prokázáno, že obžalovaná ukradené věci do uschování převzala a na se převedla, a poukazuje v tomto směru na to, že kradené věci schovala Helena R-ová, osoba zletilá a samostatně výdělečně činná, a zdůrazňuje, že je Helena R-ová schovala ve své skříni. Stížnost nenapadá zjištění nalézacího soudu, že věci schovala Helena R-ová, a jeho záporné zjištění, že nebylo prokázáno, že obžalovaná věci ty do uschování převzala a na sebe převedla, vytýká pouze rozsudku rozpor se spisy, pokud je v něm uvedeno, že Helena R-ová věci schovala ve své skříni, poukazujíc na to, že Barbora R-ová sama doznala, že skříň byla společná jak pro její věci, tak pro věci dceřiny. Barbora R-ová udala do protokolu na policejním ředitelství v Praze, že Helena »věci dala do své skříně, v níž ona (Barbora) má jen něco svých věcí«. I když by se mělo za to, že skříň byla pro dceru a matku společnou, a že jest v rozsudku rozpor, uvádí-li se v něm, že skříň byla Helenina, netýká se rozpor ten závažné okolnosti, neboť tím, že se někdo nebrání proti tomu, by jiný ve skříni, jíž společně užívají, uložil ukradené věci, nevyvíjí ještě positivní činnosti, která se vyžaduje k naplnění pojmu »ukrývání«, je-li zjištěno — a zjištění to nebylo napadeno, — že věci schovala ve skříni jen Helena a že její matka nepředsevzala žádného pomocného jednání, jímž by ukrývání bylo podporováno. Zmateční stížnost vytýká s hlediska důvodu zmatečnosti podle §u 281 čís. 5 tr. ř., že nalézací soud náležitě nehodnotil všech okolností, vyšlých na jevo při hlavním přelíčení a důležitých pro posouzení vědomí (subjektivní stránky skutkové podstaty) obžalované, že věci jsou ukradeny. Nebylo-li však zjištěno, že obžalovaná na se převedla, neb ukryla věci Helenou R-ovou ukradené, pokud se týče, bylo-li zjištěno, že jich na se nepřevedla a jich neukryla, musí zrušovací soud z těchto zjištění vycházeti a pak jest již nerozhodno, zda Barbora R-ová věděla o tom, že věci Helenou R-ovou domů přinesené a touto ve skříni uložené jsou kradeny čili nic, neboť chybí tu důležitý pojmový znak objektivní stránky skutkové podstaty podílnictví na krádeži (§§ 185, 186 tr. zák.), a právem proto, nalézací soud sprostil Barboru R-ovou z obžaloby. Neodůvodněou zmateční stížnost státního zastupitelství bylo proto zavrhnouti.

Citace:

Čís. 2806.. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1928, svazek/ročník 9, s. 467-469.