NPD documents search: Váž. tr., 18 (1936)

Čís. 4290.

Důvody, vylučující trestnost dle §u 2 písm. c) a dle §u 2 písm. g) tr. zák., nemohou vedle sebe obstáti.
V zavinění opilosti (§ 523 tr. zák.) jest zahrnuto i zavinění škůdce dle občanského práva.
V dráždění opilého škůdce dlužno spatřovati spoluzavinění.

(Rozh. ze dne 22. října 1924, Rv I 767/24.)
Právoplatným trestním rozsudkem okresního soudu byl žalovaný uznán vinným přestupkem §u 523 tr. zák., jehož se dopustil tím, že dne 17. dubna 1921 v noci v úplné opilosti pobodal žalobce řeznickým nožem a — jak jest uvedeno v důvodech — způsobil žalobci těžké ublížení na těle. Žalobní nárok na náhradu škody uznal procesní soud prvé sto1ice co do důvodu po právu. Odvolací soud vy- hověl odvolání žalovaného potud, že uznal žalobní nárok co do důvodu jen z polovice po právu.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání ani té ani oné strany.
Důvody:
Trestním rozsudkem jest civilní soudce podle §u 268 c. ř. s. vázán v tom směru, že se žalovaný dopustil činu a že se mu čin ten přičítá jako přestupek opilosti podle §§ 236 a 523 tr. zák. Již tím jest vyvráceno tvrzení žalovaného, že čin spáchal v nutné sebeobraně, neboť pak by byl býval buď vůbec z obžaloby sproštěn, nebo — při překročení nutné obrany — jen pro přestupek podle §u 2 písm. g) poslední věta a §u 335 tr. zák. odsouzen. Nutná obrana vylučuje podle §u 2 písm. g) tr. zák. zlý úmysl právě tak, jako úplná opilost podle §u 2 písm. c) tr. zák., ale tyto dva důvody vedle sebe současně obstáti nemohou, protože úplná opilost předpokládá, že si pachatel svého činu vůbec nebyl vědom, kdežto nutná obrana předpokládá vědomí pachatelovo, že čin trestný páše, ale ovšem jen k tomu cíli, aby odrazil nespravedlivý útok cizí. Žalovaný sám ještě v tomto sporu tvrdil, že byl úplně spit. Tvrdí-li žalovaný, že nebyla řešena otázka zavinění, jímž upadl ve stav pomatení smyslů, přehlíží, že již odsouzením pro přestupek §u 523 tr. zák., který ohrožuje trestem opilost sice bez úmyslu na zločin přivoděnou, ale jen opilost zaviněnou, bylo také již podle §u 268 c. ř. s. rozhodnuto o zavinění žalovaného, jak je předpokládá § 1307 obč. zák. Zavinění žalovaného záleží podle §u 523 odstavec prvý tr. zák. již v přemrštěném požitku alkoholických nápojů, jímž si přivodil nepříčetný stav, moha opojení své předvídati. Protože pak žalovaný spatřuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci jen v tom, že odvolací soud, zabývaje se skutkovými okolnostmi případu bez ohledu na trestní odsouzení žalovaného, též nutnou obranu vyloučil, není dovolání v tomto směru opodstatněno. Ani dovolání žalobcovo, opírající se jen o důvod §u 503 čís. 4 c. ř. s., není oprávněno. Žalobce spatřuje nesprávné právní posouzení v tom, že odvolací soud uznal na dělenou vinu podle §u 1304 obč. zák., a tvrdí, že, udeřiv žalovaného holí, jednal také jen v sebeobraně, protože ho žalovaný před tím udeřil několikráte rukou do tváře. Podle skutkového zjištění odvolacího soudu udeřil žalobce žalovaného holí, až se zlomila, bezprostředně před tím než tento do krámu pro nůž vkročil. Z toho odvolací soud správně vyvodil, že bezprostřední příčinou toho, že žalovaný v krámu po noži sáhl, ven vyšel a žalobce bodl, byl úder holí a tím nastalé rozdráždění žalovaného. Tvrdí-li žalobce, že úder holí nebyl příčinou podráždění žalovaného, protože tento byl opilým a již před tím v hostinci i na ulici tropil výtržnost, zapomíná, že tím podrážděnost byla ještě stupňována, a až k bodnutí nožem vyvrcholena. V tomto sporu nejde o otázku, zda u žalobce byl důvod, který by podle §u 2 písm. g) tr. zák. zlý úmysl vylučoval, nýbrž o otázku, zda jednal neopatrně, jak by byl člověk obyčejných schopností za daných poměrů nejednal. Tomu nutno přisvědčiti. Žalobce věda, že je žalovaný opilý a podrážděn, jednal jistě neopatrně, když tuto podrážděnost úderem holí ještě zvyšoval, a proto nutno mu přičísti spoluzavinění na utrpěném poranění. Ježto pak podíl obou stran na způsobené škodě nedá se určiti, právem odvolací soud podle §u 1304 obč. zák. uznal, že obě strany stejným dílem jsou ze škody právy.

Citace:

Č. 9386. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1931, svazek/ročník 13/2, s. 66-67.