NPD documents search: Váž. civ., 10 (1928), sv. 2

Čís. 8217.

O námitce nepříslušnosti soudu jest rozhodnouti jediné na základě údajů žalobcových, nikoliv však jen těch, jež jsou v žalobě, nýbrž i údajů, jež byly předneseny v ústním jednání o námitce té odděleně provedeném. Námitku nepříslušnosti nelze opírati o to, že tvrzený skutkový a právní základ žaloby jest lichý a že se žalobní nárok opírá vlastně o jiný důvod.
(Rozh. ze dne 16. srpna 1928, R I 571/28.)
Žalobce podal u okresního soudu v K. celkem 17 žalob proti téže žalované straně pro různé částky, které v každé jednotlivé žalobě činí nejvýše 5000 Kč a byly zapsány pod samostatnými čísly С 354—370 a jako důvod žalobní se uvádějí zápůjčky, avšak v každém sporu jde o zápůjčku časově různou. Všechny tyto spory byly podle § 187 c. ř. s. spojeny ku společnému projednávání, žalovaný pak vznesl námitku místní a věcné nepříslušnosti, jíž soud prvé stolice vyhověl a žalobu odmítl. Rekursní soud zamítl námitku nepříslušnosti soudu.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu.
Důvody:
Rekursnímu soudu sice nebylo třeba řešiti otázku, že spojení několika sporů ku společnému projednání podle § 187 c. ř. s. nemá vliv na příslušnost soudu, jeho usnesení jest však v právu, tvrdí-li se v něm, že námitku nepříslušnosti soudu řešiti jest jediné na základě údajů žalobcových, arciť nikoli jen údajů v žalobě, nýbrž i údajů, jež byly předneseny v ústním jednání o námitce té odděleně provedeném. Na příslušnost dovolaného soudu jest pak uznati, ukáže-li se, že sporná věc patřila by na soud dovolaný podle toho, jak žalobce svou žalobní pohledávku v žalobě a v ústním jednání o námitce nepříslušnosti soudu podle jejího skutkového a právního podkladu opodstatňuje. Zda tento základ jest po právu čili nic, nelze arciť v tomto mezisporu zkoumati, neboť to dotýká se již otázky věcné oprávněnosti uplatněného žalobního nároku. V důsledku této právní zásady nelze tedy námitku nepříslušnosti soudu opírati o to, že tvrzený skutkový a právní základ žaloby jest lichý a že žalobní nárok opírá se vlastně o důvod jiný. Tímto právě naznačeným způsobem opodstatňuje námitku nepříslušnosti soudu žalovaná, dovozujíc proti tvrzením žalobce, že zažalované částky nebyly jí poskytnuty jako zápůjčky na sobě právně nezávislé, nýbrž že, pokud arciť budou uznány, že byly odevzdány žalobcem jako vklady do jejího obchodního podniku na základě smlouvy, podle které se žalobce zavázal, zúčastniti se na tomto podniku jako tichý společník určitým vkladem v penězích a v dodávkách zboží a že podle oné smlouvy byla pro nároky z tohoto poměru mezi nimi smluvena výlučná příslušnost okresního soudu v S. a když dále ještě uvádí, že i bez ohledu na tuto úmluvu o příslušnosti byl by příslušným pro spornou věc obchodní senát místně příslušného sborového soudu proto, že z naznačeného společenského poměru vzešel mezi stranami poměr kontokorrentní, který nepřipouští, aby jednotlivé položky tohoto obchodního spojení byly zvlášť o sobě uplatňovány, ježto tvoří jen články celku vyplývajícího z prošlého účetního období a zanikají v tomto konečném výsledku, jenž však v tomto případě činí přes 5000 Kč. Žalobce však tato tvrzení popřel a setrvává při tom, že částky, které zažaloval, jsou o sobě zcela samostatné hotové zápůjčky, jež s oním společenským poměrem nemají co činiti a byly straně žalované poskytnuty zcela mimo tento poměr na základě zvláštního ujednání o každé z nich. Při tomto skutkovém a právním opodstatnění žalovaných nároků, které pro otázku příslušnosti soudu jest jedině směrodatné, není však proti příslušnosti dovolaného soudu nijakých pochybností.

Citace:

č. 8217. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa v Praze, 1929, svazek/ročník 10/2, s. 55-56.